Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 28.-Trochu jiná země

[7. 9. 1849, Konstantinopol]

Pohled Osmánské říše (Turecka)🇹🇷:

🇹🇷: "Jak jako 'nepohlídali'?!!!"
V1: "Veliký sultáne, vládče náš, velice se omlouváme. Nebylo to v úmyslu!"
🇹🇷: "Nějací bulharští rebelové v horách přepadli MOJÍ nejlepší jednotku a do toho vám uteklo 74 ruských zajatců z vězení?! A CO MYSLÍTE, ŽE JAKO BUDE?!!! ŽE SI U MĚ VYŽADONÍTE NĚJAKOU MILOST?!!!"
V1: "V-veliký sultáne, moc prosíme, byla to nehoda, odpusťte nám! Už se to víckrát nebude opakovat!"
🇹🇷: "No to bych prosil! Okamžitě pošlete do Bulharska vojsko a NEJMÉNĚ 20 vesnic srovnáte se zemí! A pokud jediný člověk vyvázne živý, useknu vám všem hlavy dřív, než vůbec dojdete zpět do Konstantinopole, JE VÁM TO JASNÉ?!!!"
V1: "A-ano Vaše Vznešenosti."
Dodal poručík a pořád se celý třásl.
🇹🇷: "Výborně. Tak, a teď vypadněte!"
Poručík i zbytek vojáků, co přede mě předstoupili se otočili na podpatku a chystali se k odchodu.
🇹🇷: "Jo a ještě něco."
Vzpomněl jsem si najednou. Celá skupina se zarazila a otočila se zpátky čelem ke mně.
🇹🇷: "Ty Rusáky na hranici chytnete a zabijete."
V1: "Samozřejmě, náš Veliký sultáne..."
🇹🇷: "A běda vám, jestli nesplníte mé rozkazy, jinak krrrr."
Zavrčel jsem a přejel si rukou po krku. Poručík strachy polkl a pořád se marně snažil zachovat svůj klidný výraz.
🇹🇷: "Zmizte!"
Otočili se a tentokrát už opravdu odešli.
Zuřil jsem. Měl jsem pocit, že každou chvílí vybouchnu vzteky. Jak můžou být tak neschopní?!!! Ochomejtala se jim kolem tábora banda nějakých volezlých Bulharů a jen tak z ničehonic přepadnou prvořadníky MÉ armády?! Bulhaři?! A do toho jim utíkají zajatci?! Co to je za pořádek!
Všiml jsem si výrazů všech, co se v místnosti nacházeli. Byli k smrti vyděšení a ani nedutali.
Najednou přede mě předstoupil vojevůdce Hüseyin bin Muhammad a padl přede mnou na kolena.
H: "Můj sultáne vznešený! Nesu Vám důležité hlášení!"
🇹🇷: "Mluv."
Poručil jsem mu. Hüseyin se postavil, napřímil se a začal přednášet:
H: "Na území Rumunska, Bulharska a na většině místech Balkánu se tvoří nové a nové rebelské skupiny. V Rumunsku-"
🇹🇷: "Neříkejte mi, že přepadli další naší jednotku!"
H: "Někde v Karpatech přepadli naší kavalerii. Vojáky jsme našli všechny živé, ale ani jeden kůň."
Tak a dost. To už je na mě moc. Měl jsem sto chutí vytasit svou šavli a vzteky pobít všechny, co by mi přišli pod ruku.
🇹🇷: "Chcete mi říct, že jste mi s naprostým klidem přišel sdělit, že nejste schopni v téhle říši udržet řád, rozpadá se mi armáda a partyzáni se začínají zmocňovat území?! A CO SI MYSLÍTE, ŽE VÁM NA TO S TAKOVÝMHLE PŘÍSTUPEM ODPOVÍM?!!!"
H: "S-sultáne, p-p-prosím-"
🇹🇷: "Hlavu ti useknu!!!"
H: "N-n-n-n-ne, m-m-moc-"
Vojevůdci se ustrašeně drkotaly zuby a nebyl schopný ze sebe vypravit jediné slovo.
Prudce jsem se zvednul a zařval:
🇹🇷: "Já už s*ru na tenhle 'pořádek'! Tvrdou rukou nic zařídit neumíte! Povražděte je všechny! Do posledního! Nebo já udělám to samé VÁM!!!"
Všichni po sobě začali házet zděšené pohledy a chtěli z místnosti co nejdříve zmizet.
🇹🇷: "Že já vás furt tak šetřim."
Sykl jsem a rozhořčeně se rozešel vpřed. Chladně jsem obešel Hüseyina a dál pokračoval ke dveřím. Ty jsem silou rozrazil dveře a ocitl se v zahradách paláce Topkapi. Nikdo se mě nepokoušel zastavit. Všem bylo jasné, že kdyby se o to pokusili, dopadli by velmi špatně.
Krví mi proudil hněv a hlava mi hořela zlobou. Měl jsem nervy na krajíčku, ale udržel jsem se. Posadil jsem se na nejbližší lavičku a zhluboka dýchal. Cítil jsem, že má zlost ze mě začala pomalu vyprachávat. Trochu jsem se uklidnil a zaposlouchal se do zvuků zahrady...Uvolnil jsem se a nachvíli to pustil všechno z hlavy...tak...nádech, výdech...
Když už jsem byl v celku v pohodě, otevřel jsem oči a zamyslel se, co všechno se vlastně stalo. Moje nenávistné myšlenky se ke mně opět vrátily a nejen k Bulharsku, Rumunsku nebo Srbsku. Řecko...Ten jestli se mi dostane pod ruku, tak ho roztrhám. A dotoho ještě ten Rusák...hajzl zasr*nej slovanskej...Jestli toho carskýho zm*da nevyřídím, tak se můžu se svou velkou budoucností rozloučit! To kvůli němu jsem přišel o své území! To kvůli němu získal Řecko svobodu! Je to všechno jeho vina!!!
V zahradách jsem bloudil a přemýšlel už asi hodinu. Dávno už se setmělo a oblohu již zdobily zářivé hvězdy a jasný měsíc.
Došel jsem až k malému jezírku. Na jeho hladině se odrážela temná noční obloha. Uprostřed jezírka byl ostrůvek a na něm zdobený altánek. V altánku stála zády ke mně nějaká osoba...Přešel jsem po mostě na ostrůvek a pak do altánku. Byla to jistě žena...
🇹🇷: "Slečno?"
Oslovil jsem ji. Postava se otočila a já ji rázem poznal. Persie...
Na hlavě měla světlemodrý hidžáb. Oděna byla v dlouhých bílých zlatě vyšívaných šatech až po zem a zvoncovými dlouhými rukávy. Její dvě temné hluboké oči mě opět dokázaly okouzlit. Husté černé obočí její nepopsatelné kráse také napomáhalo.
Persie🇮🇷: "Věděla jsem, že přijdeš, Turecko."
Pravila Perise klidným hlasem a usmála se.
🇹🇷: "Čekáš tu na mne?"
🇮🇷: "Ano. Chtěla jsem tě navštívit již dříve, ale byla jsem zaneprázdněna jinými povinnostmi. Odpusť mi to."
Pronesla smutně a zkopila hlavu.
🇹🇷: "To je v pořádku, chápu to."
Odvětil jsem a její předchozí úsměv jí opětoval.
🇮🇷: "Slyšela jsem nějaký křik z paláce. Co se stalo?"
🇹🇷: "To mi ujely nervy. Persie, já už si nevím rady! To, že dělá nějaké větší problémy Srbsko nebo Řecko, to není žádná novinka, ale že už se do toho TAK moc chytili i Bulharsko s Rumunskem? A hlavně po tom, co se teď stalo s Řeckem, jsem se už neudržel a bouchl vzteky."
🇮🇷: "A co Rusko?"
Hned, co jsem to jméno slyšel, jsem se vzteky naježil a zatnul pěsti.
🇹🇷: "Toho mi ani nepřipomínej. Ten je tak 100 krát horší než tyhle čtyři dohromady!"
🇮🇷: "Neměj strach. Brzy ho porazíš."
🇹🇷: "To doufám."
🇮🇷: "Nedoufej, buď si jistý."
🇹🇷: "A ty snad víš, jak Rusku čelit?"
Persie se mazaně pousmála.
🇮🇷: "No...Když nezvítězíš ve válce, neznamená to, že ho i přesto necháš naživu."
🇹🇷: "Co tím myslíš?"
🇮🇷: "Za tři týdny se bude konat v Petrohradu sjezd. Přijede tam celá Evropa a Rusko je ten, který to svolal. Můžeš toho využít."
🇹🇷: "Jak 'využít'?"
🇮🇷: "No nějak příjemně ho překvapit...To není špatný nápad, ne?"
🇹🇷: "A jak to mám udělat?"
🇮🇷: "To už nějak vymyslíš."
Nachvíli jsem se zastavil a představil si, že přímo předemnou leží Rusko...mrtvý...s mečem v hrdle...To není vůbec špatná vize. Ano...Toho musím využít. Zabiju Rusko...Až se zbavím jeho, už nebude nic, co by mi stálo v cestě. Znova půjdu na Evropu a tentokrát se mi to povede...Osmánská říše vrací úder!
🇮🇷: "A Rusko mi přivedeš sem. Chci ještě naposledy vidět ten jeho ubohý obličej, nežho umučíš k smrti."
🇹🇷: "Ty ho také nemáš ráda, že ne?"
🇮🇷: "Ó, já ho nenávidím! O vše, o co jsem se kdy pokusila, jsem kvůli němu padla. Už to musí skončit."
🇹🇷: "Tak to udělám ne jen pro sebe, ale i pro tebe! A až se vrátím...budeme svoji."
Persie se usmála a trochu se začervenala.
🇮🇷: "Slibuješ?"
🇹🇷: "Slibuju."
Pak jsme hlavou naznačili poklonu a já se ještě jednou šťastně a odhodlaně podíval na Persii.
🇮🇷: "Budu tu na tebe čekat."
Kývnul jsem na to a pak zmizel v labyrintu nekonečné zahrady.
Takže nový plán? Neboj se, Rusko, zaplatíš...Zaplatíš krutě, vlastní krví...A ty, Řecko, rovněž...Ale mým hlavním terčem je Rusko. Musím se nějak dostat do Zimního paláce a tam se dostat až k Rusku. A pak už víte, co bude následovat.
Šel jsem zpátky do paláce a celou dobu přemýšlel, jak to udělat. Až teprve před bránou jsem dostal nápad. Dokonalý nápad...