Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 54.-Gott mit uns

O tři roky později...

[13. 1. 1871, bojiště-Francie]
...

???: "Rozstřílejte je! Do posledního!"

...

???: "POZOR!"

...

[15. 1. 1871, Paříž]

🇬🇧: "Francie?"
Ticho...
🇬🇧: "Francie!"
🇨🇵: "Jsou tady..."
🇬🇧: "Kdo?"
🇨🇵: "Němci... Musím podepsat kapitulaci. Nedá se nic sdělat..."
Sl1: "Vaše Výsosti! Se-"
🇨🇵: "Ne... Už nejsem žádná 'Její Výsost'. Císařství už není."
🇬🇧: "Cože?"
🇨🇵: "Znovu a opět...republika..."

[18. 1. 1871, Zrcadlový sál ve Versailles-Paříž]

Pohled Pruska:

Wütt: "Ruhig!"
Rozezněl se po sále mocný hlas Wüttemberska a všichni náhle ztichli. Lehce jsem bouchnul podpatkem o podlahu a zvuk se krásně roznesl po celém Zrcadlovém sále.
Ach, Zrcadlový sál... Taková nádhera! Stěny, nábytek, rámy oken, křišťálové lustry... všechno to bylo ze zlata. I strop, který byl, kromě pozlacení, pomalovaný dechberoucími malbami. Okouzlující! Toto místo mě vždycky fascinovalo a jsem si jist, že dnes si ho zamiluji ještě víc...
Wütt: "Dnes jsme se tu sešli, abychom uskutečnili to, o co jsme tak moc usilovali."
Pokračoval Wüttembersko silným hlasem. Stál jsem na vyvýšeném místě u trůnu úplně ve předu a hleděl na všechna knížata, krále, vévody a nejvýznamnější generály ze všech německých států, které už dávno patřily pod Severoněmecký spolek. Sasko, Bavorsko, Wüttembersko, Hannoversko... Všichni jsou moji bratranci... A pokud si po tomto dni nedají pozor, zemřou. Ale na tom nesejde, oni si poradí. Koneckonců, já budu jejich králem, tedy-...císařem.
Wüttembersko stál vedle mě a vášnivě řečnil. Za námi na vyvěšení stál i zbytek států a s nimi i můj proslulý kancléř Otto von Bismarck.
Prus: "Je to pro nás, Němce, něco úplně nového, ale zároveň velice pozitivního."
Vzal jsem si po Wüttembersku slovo.
Prus: "Je mi už 645 let, pánové a ani já, ani můj otec, Svatá říše římská, jsme nikdy nezažili, že by existovalo něco jako sjednocené Německo. Je to opravdu úžasné, že naše germánská střední Evropa bude mít jednu zemi."
Na chvíli jsem se odmlčel, abych se mohl nadechnout a pak pokračoval:
Prus: "Každopádně... Nedbali jsme pouze na to, jak a kdy si své císařství vyhlásíme, ale také KDE."
Zlomyslně jsem se pro sebe uchechtl a sevřel rukojeť meče zasunutého v pochvě na mém opasku, o nějž jsem si celou dobu opíral levou ruku. Pravou rukou jsem se opíral o stříbrně zdobený čagan, který jsem výjimečně pro tuto slavnost vytáhl ze skříně.
Prus: "Všichni jste si vědomi, že pruská země, momentálně se všemi státy: Severoněmecký spolek, má už dlouho tu nejsilnější a nejmodernější armádu v Evropě."
Z davu ušlechtilých aristokratů se zdvihlo souhlasné a pyšné zabučení.
Prus: "A to nám v posledních letech přineslo ve válkách ovoce. Nejvíce ve válce, kterou jsme ještě v tomto roce svedli proti Francii. Nerad vybočuji při takovéto významné příležitosti z formální mluvy..., ale ti žabožrouti od nás dostali pořádně na držku."
Z davu se vzneslo několik posměšných přitakání. Hlavně staří věrní generálové se začali chechtat na celé kolo.
Wüttembersko do mě ramenem drkl, abych se zklidnil. Šlehl jsem po něm svým bledým modrofialovým okem a naštvaně vycenil své špičaté zuby. Musí mi vždycky zkazit radost... Wüttembersko se za každou cenu snaží působit jako ten nejušlechtilejší a nejvznešenější šlechtic, kterého nám mohlo nebe seslat. Bere svou úlohu až moc vážně.
Otočil jsem se zpět k obecenstvu a znovu se spokojeně usmál.
Ne, nenechám si tento okamžik zkazit.
Prus: "Ani nevíte, jaké to je pro mě potěšení..."
Pokračoval jsem zvýšeným hlasem, abych na sebe znovu upozornil.
Prus: ",že se nám otevřela cesta až sem, do Versailles. Neznám uspokojivější pocit, než vyhlášení si monarchie na území poraženého státu. A ne jen ledajakého poraženého státu...Francie. Podívejte se na tu nádheru!"
Zvolal jsem a rozhodil rukama směrem na celý Zrcadlový sál.
Prus: "Samé zlato, samý křišťál! Sál, který společně vyzdobili ti nejbohatší a nejlepší stavitélé světa své doby. V královském sídle, které po staletí obdivoval celý svět, kvůli jeho nesmírné kráse. Na území státu, jenž se jevil neporazitelný; jenž už několikrát svou zuřivostí a silou vtrhnul do Evropy a rozvrátil ji... Tohoto obávaného vládce jsme my porazili. My Němci! Národ s nejsilnějším vojskem. A dnes si zde můžeme dopřát tu radost. Užijte si ten okamžik!"
Otočil jsem se za sebe a mrknul na Sasko, který pyšně vypnul hruď. Tenhle nápad mi vnukl on.
Ach, Francie... Ani nevíš, jak moc mě to těší! Tady, v Zrcadlovém sále si Němci vyhlásí císařství. Není to pro tebe kapku...ponižující? Ha ha! Ani nevíš jak moc si to užívám.
Wütt: "Inu, přistupme k cermoniálu."
Prohlásil významně Wüttembersko a už mrkal na Bavorsko, který měl donést korunu. Ceremoniál neměl být nic složitého. Prostě mi všechny přítomné státy posadí na hlavu novou německou císařskou korunu a prohlásí mě císařem. Nemáme ani trůn, tak co víc zmůžeme.
Bavorsko už mezitím opatrně vzal velkou zlatou korunu ze sametového polštáře a nesl ji k nám.
Pak ji všichni: Bavorsko, Sasko, Wüttembersko, Hannoversko, Bádensko i Hesensko společně uchopili a zdvihli ji nad moji hlavu.
A je to tady... Za pár chvil už nebudu Prusko... Budu Německo, sjednocdné Německo. Proč cítím takovou nedočkavost? Je to vůbec nedočkavost? Co když je to strach?
Bojím se? Změny? Co to se mnou krucinál je?! Ne...v klidu. Na tohle jsi přece čekal celou věčnost. Budeš konečně císařem.
Všechny z.: "Jmenujeme tě, Pruské království, císařem sjednoceného Německa a prohlašujeme tak Německé císařství za právoplatný stát. Vládni nám čestně a spravedlivě. Gott mit uns!"
Pronesli všichni na ráz a položili mi korunu na hlavu. Zavřel jsem oči a čekal. Ucítil jsem, jak mi hlava pod ohromnou hromadou zlata ztěškla.
Vtom mi tělem projel prudký elektrický výboj. Kdybych se v tu chvíli neopíral o čagan, určitě bych šel k zemi. Třeštila mi hlava a ve spáncích mi tepala krev. Stisknul jsem hůl a se zavřenýma očima a zaťatými zuby držel. Cítil jsem, jak se ke mně postupně připojují různá území. Nejdřív Wüttembersko, pak Bavorsko, následovalo Hannoversko, Bádensko, Hesensko... I oni to cítili, protože vždy, když já jsem ucítil, jak se ke mně přiškvařilo další teritorium, uslyšel jsem bolestné syknutí nebo vzdych. Nejhůř na tom byl Sasko. Když přišlo na řadu jeho království, byl to do mě takový náraz, že se Sasko z toho otřesu na místě pozvracel.
V sále se začala ozývat panika a strach. Lidé nechápali, co se děje, zato my jsme to chápali až moc dobře.
Najednou mě začala pálit levá tvář a v zápětí mi začala praskat. Za chvíli jsem měl popraskaný celý obličej a postupně se z něho začaly odloupávat kusy kůže, které poletovaly vzduchem po sále. Málem mi bolestí vytryskly slzy z očí. Ale držel jsem.
Mé pravé oko, jenž jsem měl vypíchnuté a schovával ho pod páskou se znakem pruské orlice, najednou znvou narostlo v očním ďůlku, jakoby se mu nikdy nic nestalo.
V tu ránu všechno utichlo. Hučení v hlavě, nárazy, tepání ve spáncích i pálení celého obličeje.
Cítil jsem se silný... neohrožený... Jako kdybych se převrátil. Jako kdyby mi bůh daroval novou sílu. Znovuzrození.
Otevřel jsem oči dokořán. Spatřil jsem špičky svých bot a u nich několik kusů černo-bílé kůže. Zvedl jsem hlavu a středl jsem se s nespočet zděšenými pohledy. Všichni v sále na mě s hrůzou v očích a otevřenými ústy hleděli a v hrobovém tichu čekali, co bude.
Pootočil jsem hlavou do strany a v okně jsem se setkal se svým odrazem. Už jsem neměl na obličeji pruskou černo-bílou vlajku ani černobílé vlasy. Vlajka přes mou tvář teď byla od spoda červeno-bílo-černá stejně jako mé hladké vlasy, na kterých se svou krásou pyšnila císařská koruna.
Strhnul jsem ze svého pravého oka pásku s pruskou orlicí. Nevím, jak je to možné, ale měl jsem zase obě dvě oči. Ty také už nebyly blankytně modré jako dřív, ale rudé jako krev.
Německo... To je mé nové jméno.
Pohlédl jsem zpět do davu a v úsměvu odhalil své špičaté zuby.
Otevřel jsem ústa a polohlasem pronesl:
🇩🇪: "Ewiger Ruhm für das Deutsche Reich."