Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 47.-Žiju, nežiju

[15. 3. 1854, Praha]

Pohled🇨🇿:

Zdravím. Ano, jsem to já-Království české. Můj život stále pokračuje a ano...je to ještě horší, než to bývalo...
Od svatby Rakouska a Uherska uběhly už téměř čtyři roky a Uhersko se do role císaře vžil celou svou duší. Je to stejný sobec a surovec. Docela mě to překvapuje, když vím, že Uhersko zná ten pocit zoufalství a beznaděje spolu s nesmírnou vytrvalostí a odvahou, ve kterém žiju já a on dlouho žil taky. Získal, co chtěl a teď je štěstím bez sebe. Co bude s ostatními, ho už nezajímá. Ale co jsem mohl čekat, že? Bylo mi jasný, že to tak po nějaké době dopadne.
Byl krásný jarní den. Tedy...ne úplně ještě jarní, jaro bude až za pár dní. Střechy domů ještě pokrývala námraza, kytky stále byly obalené v jinovatce a chodníky sem tam ještě pokrývaly ostrůvky sněhu. Tak to ale vypadá tady ve městě, že. V přírodě jsou jinovatkou pokrytá celá pole a v Krkonoších, Beskydech nebo na Šumavě jsou ještě bílé celé lesy. Jak tam musí být krásně... Měl bych se tam zase někdy vydat.
Život v monarchii vypadal pořád stejně. Ráno lidé běžně vstávali, posílali své děti do škol, pracovali od rána do večera v továrnách nebo ve svých zaměstnáních, večer se chlapi scházeli v hospodách a to, že v říši panuje dvojvláda, na to už ani nepomysleli. Život šel dál. Častokrát jsem však v ulicích slýchaval nespokojené narážky Čechů na tohle nesrozumitelné "vyrovnání". Samozřejmě, že jsme nebyli spokojeni. A dívíte se nám? Bylo s námi zacházeno ještě hůř než předtím! Tedy hlavně na úřadech a tak. Pokud na vás nepřišla policie nebo vojáci váš život se nijak nezměnil. Lidé na venkově to vlastně ani neřešili. Také neměli důvod. Jim to mohlo být úplně šumák, jestli mají Maďaři vyšší nebo nižší postavení než Češi, o ně na venkově se stejně nikdo zajímat nezačal.
Jsem alespoň rád, že je můj lid v bezpečí. Sice se často stává, že vojáci bezdůvodně vtrhávají do obydlí nebo na dvory a dělají špatné věci (což je samozřejmě špatné), ale neválčí se a jsem za to vděčný. Nejsme otroky strachu a beznaděje a nemusíme se schovávat před bezcitnými nepřáteli, jak tomu je například na Balkáně nebo někde v Asii. Vím, jaké to je, zažil jsem to, mnohokrát, a bojoval jsem. A nechci to zažít znovu. Kdyby však kázala potřeba pomoct mé vlasti, byl bych první, koho by nepřítel v mlze uviděl.
Pokud vás zajímá, jak vypadá situace ve světě, lépe řečeno: v Evropě (poněvadž o tom, co se děje Americe, Číně, Japonsku nebo v jiných zemích nic moc nevím), tak nikomu není zrovna do zpěvu. Krymská válka, která před rokem skončila výrazně zhoršila vztahy Francie, Británie a Rakouska s Ruskem. Vlastně se natolik nenávidí, že ještě nikdo nedohodli svolat nějaký sjezd a vyjednat to. Než všichni schladnou, chvíli to potrvá. Válka byla původně válkou jen mezi Ruskem a Osmánskou říš, jak už to tak bývá. Opět si vyřizovali účty. Ale Británie s Francií se přidali na stranu Osmána, protože měli strach, že se Rusko bude chtít až moc roztáhnout do Evropy a to se jim očividně nehodilo. A Rakousko se k nim s radostí přidala. A teď? Teď je na tom s úsporami, s armádou, s vnitřní i zahraniční politikou tak mizerně, že se s těží drží na trůně. Divoký, co? Ještě nedávno byl pro Francii, Británii i Rakousko Turecko ten nejhorší a nejednou, lusk! A jdou proti Rusku. Já jsem nebyl přítomen u toho, když něco domlouvali s Osmánem ani v jejich hlavě, takže nevím pořádně, jak k tomu tak náhle došlo. Pokud do konce roku vydrží Svatá aliance, budu se divit.
Procházel jsem se po chodbách hradu ponořený ve vlastních myšlenkách. Přemýšlel jsem v jednu chvíli nad mnoho věcmi a trochu jsem zapomněl, že skutečný svět kolem mě stále existuje. To bylo mimochodem něco, co na mě můj táta nesnášel. Že jsem většinu času odmítal být duchapřítomný. Vždycky mi říkal: "Tohle tvoje snění tě jednou přivede do hrobu!" Sice se po tisíci letech vídáme jen ve snech ale tohle si pamatuju velmi dobře.
Tu šla po chodbě mladá děvečka. Nesla v rukou hromadu talířů a opatrně s nimi našlapovala krůček po krůčku. Když mě uviděla, chtěla se mi uklonit a tím mě pozdravit. Hned co tak učinila, zakopla a i s talíři spadla na zem. Čtyři talíře to nepřežily a rozbily se na kusy.
🇨🇿: "Jste v pořádku?"
Zeptal jsem se a chtěl ji pomoct se zvednout. Dívka, celá vyjevená, nevěděla, co se s ní stalo.
S1: "Mařeno!"
Ozval se najednou mohutný nakřáplý hlas a rozlehl se do všechn koutů budovy. Leknul jsem se a trhnul hlavou ke schodišti. Měl jsem pocit, jako by mě někdo silně udeřil do hrudi.
Po schodech a přes chodbu se k nám dovalila dáma ve středním věku v služebnickém šatu. Ani k nám nedošla a z dálky už hudrovala:
S1: "Mařeno, ty jedno nemehlo! Vidíš, jakou ostudu tu děláš? Ještě před králem?!"
Když stanula u nás, podívala se na mě, uklonila se a jako kdyby to byla její vina, se začala hořce omlouvat:
S1: "Vaše Výsosti, moc mě to mrzí! Ona má trochu děravé ruce, je taková nešikovná! Hned to všechno napravím!"
Pak se rozzlobeně otočila na dívku, která stále klečela na zemi a probodávala ji skrz na skrz jedovatým pohledem. Pak zdvihla prst a zasyčela:
S1: "A ty...Ty se koukej sebrat! Budu se divit, jestli tě nějakej mužskej bude chtít, když se ani trochu neumíš chovat!
S2: "Ale já-..."
Špitlo děvče, ale její očividně nadřízená ji darovala jen znechucený pohled.
S1: "Mlč! Ukliď ten nepořádek a ať jseš co nejdřív v kuchyni!"
🇨🇿: "Ale no tak, paní, to už by stačilo."
Dovolil jsem se do hádky vložit. Dáma se na mě vyjeveně podívala a vykulila oči. Nabídl jsem dívce ruku. Ta se na mě nejdřív podívala, pak zklopila zrak, usmála se a nechala mě ji pomoct. Navzájem jsme se na sebe usmáli.
S2: "Děkuji."
Celá se pýřila studem.
🇨🇿: "Inu, rád jsem vás viděl, dámy. Už budu muset jít."
Řekl jsem nakonec a podal dívce ze země pár talířů, které zůstaly celé.
Pak jsem zamířil do své pracovny. Vyšel jsem o patro výš a zamyšleně kráčel ke správným dveřím. Přemýšlel jsem o tom, co všechno se asi děje v Evropě. Jak tenhle zmatek dopadne? Válka? Nebo jen hádka na setkání?
Vtom jsem narazil do zdi, která se přede mnou záhadně objevila. To mě přineslo zpátky do skutečného světa. Chvíli mi trvalo něž mi došlo, co se vlastně děje. Přešel jsem správný dveře...
S: "Tohle tvoje snění tě jednou přivede do hrobu."
Ozval se přísný hlas mého otce. Protočil jsem oči a otráveně se vydal ke dveřím do pracovny.
🇨🇿: "A co? Alespoň mi to pomáhá se líp soustředit potom."
Odvětil jsem a zabral jsem za kliku.
🇨🇿: "Když je to potřeba, tak se soustředím dostatečně."
S: "Pořád by sis měl dávat pozor..."
Zasedl jsem za psací stůl a vzal do ruky pero. Na stole ležela další hromada papírů, které přišly z Vídně.
Znechuceně jsem se na ně podíval. S odporem jsem si položil první papír před sebe a stůl a začal psát.
Tohle je fakt pakárna...