Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 32.-V plamenech

[25. 9. 1849, Petrohrad]

Pohled🇦🇹:

Vyběhla jsem na chodbu a rychlím krokem se vydala zpět k mému pokoji. Musím si pospíšit, jinak budu mít problém. Co by si o mně ostatní pomysleli?
Ve svém spěchu jsem omylem zavadila ramenem o Francii. Francie mě probodla pohledem a zamračila se.
🇦🇹: "Ach Francie, omlouvám se. Neviděla jsem tě."
🇨🇵: "O co ti jde?"
Zavrčela. Nechápala jsem, co se děje. Jen jsem do ní vrazila!
🇦🇹: "Francie, přísahám, že jsem si tě nevšimla!"
🇨🇵: "Já nemyslím tohle. Proč chceš Kroniku?"
Až teď mi to docvaklo. Nachvíli jsem se zastavila a upřeně se Francii zahleděla do očí.
🇦🇹: "To ti nemůžu říct. Jen tě prosím, dej mi ten svazek."
🇨🇵: "Nepřipadá v úvahu."
🇦🇹: "Proč?"
🇨🇵: "Až budu znát důvod, tak pak se rozhodnu. Ale nedělej si velké naděje."
I já jsem svraštila obočí zlostí.
🇦🇹: "Takže z tebe to pořád nevyprchalo, co?"
🇨🇵: "A co jako?"
🇦🇹: "Tvá nenávist ke mně."
🇨🇵: "To, že ti nechci dát část nejvýznamnějšího majetku možná celého světa nemá nic společného s tím, co se mezi námi událo."
🇦🇹: "To sice ano, ale-"
W: "Ehm, ehm když dovolíte, Vaše Veličenstvo, už musíme jít. Ples začíná již za 40 minut."
Objevil se před námi z ničeho nic hrabě von Westerdorf a přerušil náš rozhovor.
🇦🇹: "Zajisté...Už jdu."
Naposledy jsme si s Francií s hněvem pohlédly z očí do očí a pak už mě von Westerdorf vedl za rámě do pokoje, abych se ještě připravila.
Zvláštní, že se v Pskově nechovala stejně...

Pohled Yasemin:

Byla jsem už připravená a čekala, až si Osmánská říše zbalí potřebné věci. Dával si do kožené brašny různé lahvičky s tekutinami. Nakonec si hodil přes sebe dlouhý černý plášť a přes hlavu si opět přetáhl kapucu. Pak se otočil na mě a s prohnaným úsměvem promluvil:
🇹🇷: "Je čas."
Y: "Jistě, můj velký sultáne."
Odvětila jsem sklesle. Vstala jsem a následovala svého vládce do hlavního sálu paláce. Nešťastně jsem se váčela za ním a hleděla do země. Už se mi tam ani nechtělo. Neměla jsem chuť vůbec do ničeho.
Na chodbě jsem najedou zahlédla, jak proti nám jde samotné Ruské carství. Zbledla jsem a hledala vedle sebe Osmánskou říši. Ten ale najednou jakoby se vypařil. Když byl Rusko skoro u mě, uklonila jsem se před ním.
Y: "Vaše Výsosti."
Ruské carství se nachvíli zarazil. Očima si mě prohlédl od hlavy k patě a zamračil se. Srdce mi bušilo jako o život. Nakonec jen pokýval hlavou a šel dál. Úlevou se mi málem podlomila kolena. Tohle už znova zažít nechci. Za rohem se najedou vynořil Osmánská říše.
🇹🇷: "To bylo o fous. Pojď."
Byla jsem tak vyděšená, že jsem ani nevnímala, co se děje a tak jsem prostě šla za ním. Když jsme pak došli až k sálu, přede dveřmi mi ještě Osmánská říše zašeptal:
🇹🇷: "Užij si to a až bude po všem příjdu si pro tebe. Teď ale musím vykonat svou práci."
Pak zmizel a já sama vstoupila do obrovského sálu. Úžasem mi až spadla brada. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Zlatě vyzdobené zdi a stropy zářily po celém sále. Všichni hosté již byli v místnosti a už se jen čekalo na hlavy zemí, až vstoupí na parket. Ty totiž zpravidla tancují jako první a pak až všichni hosté.
Čekali jsme půl hodiny a když odbyla devátá, rozezněla se fanfára z trubek. Přede všechny předstoupil ruský voják a uvítal všechny panovníky. Bylo jich víc než jsem čekala. V předu byl Ruské carství a vedl Rakouské císařství. Mužů jako zemí bylo daleko víc, než žen, takže mnoho z nich přišli z nějakou velmi významnou šlechtičnou. Všechny páry mocných panovníků se postavili do základní pozice a orchestr začal hrát valčík.