Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 15.-Člověk

[Další den]

Pohled🇨🇿:

S: "Čechy!"
🇨🇿: "Tati!"
S: "Čechy, kdo je ta dívka?"
🇨🇿: "Myslíš Aničku? Noo nikdo zvláštní. Včera jsme se poprvé setkali."
S: "Všiml jsem si. A ty jsi jí dal důvěru už po...vlastně ani ne dnu. Copak jsi zapomněl, co jsem ti říkal o lidech?"
🇨🇿: "Nezapomněl. Ale...ona je jiná."
S: "V tomhle jsou všichni stejní. Nikomu nemůžeš věřit. Znáš ji sotva pár hodin a už si tvoříte 'pouto přátelství'? Vrazí ti kudlu do zad dřív, než ji opravdu poznáš."
🇨🇿: "Jak si můžeš být tak jistý?"
S: "A jak si můžeš být tak jistý ty? Myslíš si, že to, co vidíš a slyšíš, je vždycky skutečné? Myslíš si, že když už získáš něčí důvěru, že už navždy zůstane?...Teda pokud se dá vůbec získat...Co mi na to odpovíš, Čechy?"
🇨🇿: "..."
S: "No tak, do toho. Času mám hromadu."
🇨🇿: "..."
S: "Když jsi si tedy tak jistý, tak proč-"
🇨🇿: "JÁ NEVÍM!!!...já nevím...prostě...mi něco říká, že ona je jiná. Že se jí dá věřit...Vím, co dělám, tati."
S: "Jak chceš...Ale až tě podrazí, tak nechoď brečet..."

...

Probudil jsem se v zeleném mechu uprostřed lesa. Slunce svými žhavými paprky vítalo nový den. Pomalu jsem se posadil a začal se trochu rozkoukávat. Musel jsem si to v hlavě znovu celé přehrát. Včera jsem usnul tak nějak divně a nic moc si nepamatuju....A sakra, ANIČKA!!!
Prudce jsem se otočil. Tak moc mě uklidnilo, když jsem ji viděl ležet vedle sebe. Ještě pořád spala. Položil jsem ji ruku na rameno a jemně s ní zatřásl. Anička pomalu otevřela své hluboké modré oči.
🇨🇿: "Ani, vstávej!"
Otočila se na záda a usmála se na mě.
🇨🇿: "Dobré ráno, ospalče."
A: "Dobré ráno."
Posadila se a zívla si.
A: "Jak jsi se vyspal?"
🇨🇿: "Ale ušlo to. A ty?"
A: "Nápodobně."
🇨🇿: "Ty vado, naše rozprávací dovednosti jsou opravdu na vysoké úrovni."
Oba jsme se tomu zasmáli. Anička si potom vzala svůj dlouhý cop a hodila si ho na záda.
A: "Co máš dneska v plánu?"
🇨🇿: "No, asi se budu muset vrátit."
Aniččin pohled náhle sklesl.
🇨🇿: "A-ale neboj se! To neznamená, že už se neuvidíme, to ne. Jen musím-"
???: "Ani!"
Mojí větu najednou přerušilo nečí volání. Anička polekaně vyskočila na nohy a zahleděla se tam, odkud to volání přicházelo.
???: "Ani!"
Někdo Aničku volal. Anička se hned otočil zpátky na mě.
A: "To jsou moji sourozenci."
Vyvalil jsem na ni oči. Začal jsem panikařit. Zběsile jsem házel svoje věci zpátky do tašky.
A: "Počkej, počkej! Už tak rychle? Vždyť jsme si ani neř-"
???: "Ani, kde jsi?!"
Chytil jsem Aničku za ruce a upřímně se jí podíval z očí do očí.
🇨🇿: "Teď mě dobře poslouchej, Ani. Nikdo se o tomhle nesmí dozvědět. Nesmí se mezi ostatní země rozvést, že se zbližuju s obyčejným člověkem, stejně jako ty s jakoukoliv zemí. Jestli se to o mně dozví Rakousko, tak mě pošle rovnou na šibenici, je to jasný?"
A: "A-ale proč?"
🇨🇿: "To ti vysvětlím jidny."
???: "Ani!"
🇨🇿: "Už musim. Ahoj."
A: "Počkej!...Tak pozítří odpoledne tady?"
🇨🇿: "Dobře, platí. Ahoj."
A: "Ahoj."
Rozběhl jsem se směrem, odkud jsem včera přišel sem. Nepamatoval jsem si úplně přesně, kudy jsem se sen dostal, ale nějaký záchytný body tu byly.
Doběhl jsem až k potoku. Můj kůň tam pořád stál přivázaný k tomu stejnému stromu a pásl se.
Rychle jsem ho od stromu odvázal, nasedl na něj a vystřelil pryč z lesa směrem zpátky na Prahu. Nestíhal jsem se vyhýbat větvím, takže jsem se každou chvílí do nějaké fláknul.
Ohlédl jsem se nachvíli dozadu, abych se ujistil, že mě nikdo nesleduje. To byla ovšem chyba...Když jsem se otočil zpátky, tak- PLESK!!!
Spadl jsem z koně do jehličí. Plnou rychlostí jsem najel do silnější větve a ta si to zřejmě nenechala líbit. Chytil jsem se za hlavu. Šílená bolest. Větší flákanec do hlavy jsem ještě nikdy nedostal. No když se nad tím tak zamyslím...možná někdy jo...
🇨🇿: "Ahhh, k*rva..."
Podíval jsem se na svojí ruku. Červenala se na ní krev. Znovu jsem si sáhl na čelo a podíval se na ruku. Bylo na ní ještě víc krve, než předtím. Sakra, tohle bylo špatný... Moje levá ruka na tom taky nebyla nejlíp. Při tom pádu jsem na ni spadl a ten zvuk, co zplodila, nezněl moc zdravě.
Kůň naštěstí nikam daleko nedoběhl. Popravdě se vrátil i zpátky ke mně. Postavil jsem a znova na něj nasedl.
🇨🇿: "Pravidlo číslo jedna: Neotáčet se...Jo, to bych si mohl zapamatovat."
Řekl jsem si pro sebe. Pobídl jsem koně a ten se znovu rozjel.
Do Prahy to pár hodin ještě potrvá. Snad to nějak vydržím a nevykrvácím u toho.