Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 36.-Rudý kámen

[29. 9. 1849, neznámá vesnice]

Pohled🇨🇿:

S: "Čechy! Slyšíš mě?"
🇨🇿: "Tati! Bože, jsem tak rád, že jsi tady!"
S: "JÁ jsem rád, že jsi tady. Bylo to strašný. Už jsem si myslel, že tě navždy pohřbily hlubiny moří, ale neumřel jsi. Jak jsi na tom?"
🇨🇿: "Už bylo i hůř. Tati, jak daleko jsem od Petrohradu?"
S: "Vždyť ti říkali, že ne zas tak."
🇨🇿: "Já vím, ale potřebuju to vědět přesně!"
S: "Hmm...Opravdu ne daleko. Když ráno vyrazíš, do večera bys tam měl být. Ale v Petrohradě štěstí nenajdeš. Už jsou stejně všichni pryč."
🇨🇿: "Cože?"
S: "Všichni z tvých přátel už Petrohrad dávno opustili. Už ani Rusko tam není."
🇨🇿: "A kde je?"
S: "To ti nepovím, ale můžu tě ujistit, že všichni ostatní jsou v bezpečí v Gdaňsku. Ano, Rusko a tebe postrádáme."
🇨🇿: "Hledají nás?"
S: "Ano a mají o vás strach."
🇨🇿: "... ...Jak dlouho jsi říkal, že to odstud trvá do Petrohradu?"
S: "Ráno vyjedeš, večer tam budeš."
🇨🇿: "Tohle ráno? Na to ještě nejsem připravený! Jsem někde v nějaký vesnici a jediné, co mám, je mokrý oblečení a moje vůle!"
S: "No tak to si pospěš."
🇨🇿: "...Co tím myslíš?"
S: "Rakousko už je na cestě do Vídně...a není sama."
🇨🇿: "Cože?"
S: "Copak ti i Británie neříkal, že Rakousko něco plánuje? Že poslala Francii ten list?"
🇨🇿: "Ty myslíš, že-"
S: "Však i ty samotný jsi toho byl součástí."
🇨🇿: "Ne ne ne t-to ne. Tenkrát v Praze m-mě prostě svedla, t-to nic neznamenalo! T-to nemůže!"
S: "Už to tak bude."
🇨🇿: "Ne! To nejde! Nápad dualistické monarchie už tu není!"
S: "Myslíš? Ztrácíš čas, Čechy. Rakousko už si někoho veze."
🇨🇿: "Lháři! To je sprostá lež!!!"
S: "Nelíbí se mi jak se mnou mluvíš..."
🇨🇿: "Ne! Ne! NE!!! To nemůže být pravda! Tohle už skončilo! To nejde! To ne-"

...

Trhnul jsem sebou a probudil se ze svého snu. Oknem do světnice pronikaly první paprsky ranního slunce. Ležel jsem na té samé lavici přikrytý vyšívanou dekou oblečený jen v bílé košily a kalhotech. Už jsem se cítil trochu líp. Sice mě pořád všechno hrozně bolelo, ale alespoň jsem se mohl zvednout.
Položil jsem si hlavu do dlaní a snažil se si do detailu znovu vybavit svůj sen. To, že jsem se setkal s tátou už není žádná novinka, ale to co se děje teď s Rakouskem mi dělá starosti. Vůbec mi to hlava nechtěla pobrat. Opravdu chce Rakousko dvojvládu? Opravdu budu muset žít v okovech dvou místo jednoho? A proč zrovna teď?! Před 44 lety si to usmyslela, pak nic nebylo a teď zase... PROČ?!!! A proč vůbec?! Už tisíc let se takovéhlé věci dějí, ale vždy to byl panovník a šlechtic. Kardinál ve Francii, lordi v Anglii, hrabata v Německu, proč chce Rakousko vládnout spolu s jinou zemí? A ještě do toho svatbu? A jak ji mám zastavit?! I kdybych vyrazil teď, tak do Vídně nedojedu dřív než ona, notabene, když už se s někým domlouvá! Ale s kým? Bude to někdo od Němců... Sasko? Bavorsko? Švýcarsko? Prusko? Prusko...určitě Prusko... To mi neříkej, že-... Dobře, hodím sebou. Tohle nedovolím... Chci svobodu!
Rozhlédl jsem se po místnosti. Všichni ještě tvrdě spali, až na Mášu. Seděla u okna loktem o něj opřená a smutně hleděla ven. Pokusil jsem se zvednout. Šlo to. Postavil jsem se na vlastní nohy a chvíli jen stál. Potřeboval jsem najít rovnováhu. Byl jsem celkem překvapený. Nic víc vážnějšího než vykloubený rameno a zlomenou klíční kost jsem vlastně ani neměl. Udělal jsem první krok a hned, já debil, jsem sebou švihl na zem. Máša se z leknutím otočila.
🇨🇿: "Dobré ráno."
Zašeptal jsem.
M: "Dobré ráno i Vám. Jste v pořádku?"
🇨🇿: "Ano, nic mi není."
Zvednul jsem se a pomalu se doplazil až k ní.
🇨🇿: "Co tu děláš takhle sama? Proč taky nespíš?"
M: "Nemohla jsem spát."
🇨🇿: "Aha."
Nastalo trapné ticho.
🇨🇿: "...Nad čím přemýšlíš?"
Řekl jsem po chvíli.
M: "Já sama nevím."
🇨🇿: "Poslyš, já...Chci ti ještě jednou poděkovat, že jsi mě vytáhla z té vody. Nechci, abysis myslela, že jsem nějaký nevděčník. Zachránila jsi mi život. Nikdy na to nezapomenu."
Máša se na mě podívala a usmála se. Pak otočila hlavu zpátky do okna a znovu hleděla na venkovní krajinu. Zadíval jsem se na ni a pousmál se. Trochu mi připomínala Aničku. Mladá, krásná dívka s hlavou v oblacích. Přesně taková byla i Anča. Páni... už je to vážně 27 let, co jsme se neviděli?
M: "Přemýšlím nad Vámi."
Řekla najednou Máša.
M: "Nad Vaší zemí. Nikdy jsem tam nebyla, ale...táta vyprávěl, jak nádherná země to je."
🇨🇿: "Tvůj táta tam byl?"
M: "Ano. Když byl ve službách cara v Petrohradě, jezdil po Evropě jako jeho osobní stráž. Pak se seznámil s mou maminkou a usadili se zde. Jaké to tam vlastně je?"
Přisunul jsem si židli a posadil se vedle Máši.
🇨🇿: "Je to tam krásné. Pole, louky, lesy, hory...a města a vesnice... Ale není to...svobodné."
M: "Proč? Kvůli Rakouskému císařství?"
🇨🇿: "Ano. Ne jen já, ale i Uhersko a Chorvatsko a další jsme... nenachází se s námi dobře."
M: "To mě moc mrzí."
Máša si povzdechla a ještě víc se opřela do své dlaně.
M: "Kéž bych...kéž bych se tam někdy mohla podívat... Ale já ještě nebyla ani v Petrohradě, jak bych se JÁ mohla vůbec dostat za hranice? Ani mou krásnou Rus nikdy neuvidím!"
🇨🇿: "Nikdy neříkej nikdy..."
M: "Ale..."
🇨🇿: "Počkej."
Přerušil jsem ji. Vzal jsem kousek papíru, který ležel na stole a kus zuhelnatělého dřeva z krbu a začal kreslit. Máša zpozorněla a zvědavě mi koukala do papíru. Když jsem měl hotovou první stranu, otočil jsem papír a začal kreslit druhý obrázek.
Když jsem měl hotovo, zahodil jsem uhel a podával Máše papír.
M: "Co to je?"
🇨🇿: "To je Praha. A když to otočíš... To je česká krajina."
M: "Jé, ta vypadá podobně, jako tady!"
🇨🇿: "Je to možné."
M: "To je nádhera..."
🇨🇿: "Ano ano. A já si pamatuji doby, kdy to byla jen krásná netknutá divoká příroda... a tady v Rusku taky. Ach, to byly časy."
M: "Tak moment...Kolik Vám je vlastně let?"
🇨🇿: "1185."
M: "Cože?!"
Vykřikla Máša, ale hned si zacpala pusu. Smál jsem se na celé kolo. Tohle mě vždycky pobaví.
🇨🇿: "No to máš tak, my země jsme nesmrtelné! Na stáří zemřít nemůžeme, to je síla nás zemí! Jo na zabití a všechno ostatní ano, ale stáří? Pfff, neznáme!"
Máša celá vyjevená na mě civěla. Já se jen usmíval.
M: "K-kolik je našemu carovi?"
🇨🇿: "Počkej... 1081 myslím."
Máše spadla čelist.
M: "T-t-to j-je...o-o-opravdu..."
Soukala ze sebe Máša a podávala mi zpátky pokreslený papír.
🇨🇿: "Ne ne, jen si ho nech. Ten je pro tebe ."
M: "Opravdu? To je od Vás milé... Děkuji Vám, Vaše Výsosti."
🇨🇿: "Není zač."
Vyměnili jsme si úsměvy a nachvíli místnost pohltilo ticho. Musím se začít posouvat. Musím najít ostatní a co nejrychleji se dostat do Vídně. Jestli mám ještě čas, tak ho musím využít. Za každou cenu jí musím zabránit, aby s nikým neuzavřela žádnou smlouvu.
🇨🇿: "Mášo, já...potřebuji pomoc..."
Máša se na mě tázavě podíval.
M: "A s čím?"
🇨🇿: "Já vím, že už jste mi vykonali služby až až a nesmírně si toho vážím, ale...musím rychle odjet do Vídně."
M: "A proč?"
🇨🇿: "To je složité. Potřebuju znát jméno toho muže, o kterém jste říkali, že má mapu."
M: "Á, vy myslíte pana Pjotra Pavloviče Orloviče! Ano, má mapu. Má své sídlo v nedalekém městečku zvaném Privětninskoje."
🇨🇿: "Myslíš, že bys mě tam mohla zavést?"
M: "Teď?"
🇨🇿: "Nemusíme HNED TEĎ, ale čím dřív, tím líp. Nemusíš mě tam ani osobně doprovodit, jen mi stačít ukázat cestu. Prosím Mášo, závisí na tom celá má země."
Máša chvíli v tichu váhala. Netrpělivě jsem čekal na její odpověď.
M: "...Běžte k nám do stáje a osedlejte si koně. Pak pojedete na východ podél pobřeží. Až uvidíte vlát bílou vlajku na molu, poznáte, že jste na místě. Ale raději počkejte, než se vzbudí alespoň táta. Někdo tam s Vámi musí jet."
🇨🇿: "Děkuji ti...Děkuji mnohokrát...Jste mí spasitele..."