19. století...Rozvoj hodpodářství, další umění, hudba, tanec, nadvláda Rakouska nad Českým královstvím pokračuje...České království to moc jednoduché nemá. Rakousko ho v ničem vůbec nešetří a její požadavky se někdy vymykají kontrole. Do toho všeho...
Probudil jsem se brzy ráno, zrovna při východu slunce. Byl jsem unavený a z postele bych v té chvíli nevstal ani za nic. Zase jsem to včera táhnul asi do půlnoci, což je ještě dost dobrý scénář. Nevrle jsem si přetáhl peřinu přes hlavu a snažil se ještě alespoň na chvíli usnout. Ale už to nešlo. Po asi čtvrt hodině jsem neochotně vstal a odbelhal se do skříně pro oblečení. Měl jsem ho tam, jako obvykle, připravené na ramínku precizně urovnané. Oblékl jsem si košili, přes to tmavě červené sako, tmavé kalhoty, vysoké černé holinky a kolem krku jsem si uvázal bílý šátek. Upravil jsem si vlasy a šel se podívat k oknu. Dneska má přijet Rakousko na tu kontrolu...sakra. Už mám vše připravené, ale i tak mám pořád trochu nervy. No snad to nějak přežiju. Jen jsem přijede, podívá se kolem a zase odjede, nic víc. Bylo asi 6 ráno a v 9 měla přijet Rakousko. Sešel jsem o patro níž. Služebnictvo ještě dokončovalo všechny zbylé přípravy. Nevypadalo to vůbec špatně. Chodby zdobyly květiny, v hodovní síni bylo již prostřeno a z kuchyně se linula vůně všemožného jídla. Koberce na chodbách i v místnostech byly vyklepané a všechen prach utřený. Všichni už jen dokončovali poslední detaily a čekali se mnou na Rakousko. V 9:45 už jsme já, téměř celá hradní stráž a hodně služebnictva stáli před Pražským hradem a vyhlíželi Rakousko. Z dálky již byla slyšet fanfára. Čím víc se slavnostní hlasy trumpet přibližovaly, tím víc jsem byl nervózní. Tu najednou přicválal první bílý kůň a za ním celé spřežení táhnoucí velkolepý královský kočár. Ostatní jezdci na koních drželi v rukou trumpety a hráli fanfáru. Ten, jenž seděl na koni, který celý průvod vedl, pokynem kočár zastavil. Byl to muž střední postavy se zdobenou rakouskou uniformou. Arogantně se na mě podíval, pak seskočil z koně a předstoupil přede mě. Nějaký jiný voják v rakouské uniformě k němu přišel a podal mu svitek. Ten si ho od něj převzal a rozvinul ho, zatím, co mi furt tak povýšeně hleděl do očí. Důstojník, odhaduji, si odkašlal a začal číst: D: "Přivítejte s úctou a poklonou její císařské Veličenstvo! Nechť předstoupí Rakouské císařství!" Zvolal a lokaj, který už dávno stál u kočáru, otevřel dveře a z nich se vyklonila Rakousko. Lokaj jí podal ruku a ona vystoupila z kočáru úplně. Všichni jsme jí složili hlubokou poklonu. Přišel jsem k ní a na uvítání jí něžně políbil ruku. Usmála se na mě a já jí úsměv opětoval. 🇨🇿: "Vaše Výsosti, vítám Vás v Českých zemích." 🇦🇹: "Děkuji, České království. Je mi velkou ctí, zde v tento den být." 🇨🇿: "Potěšení je na mé straně. Mimochodem dnes Vám to sluší." 🇦🇹: "Děkuji." Řekla a trochu se začervenala. Upřímně...Tohle byla pravda, jako jediná věc, kterou jsem zatím řekl... Měla na sobě dlouhé šaty v takové podzimní zlaté barvě. Vlasy měla sčesané do elegantního účesu a na hlavě měla malý klobouček stejné barvy, jako šaty s volavčím brkem. Jako doplněk posloužily dlouhé světlé rukavice a vějíř svíraný v jejích něžných rukou.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
🇨🇿: "Přijměte prosím mé pozvání do mého sídla-Pražského hradu." 🇦🇹: "Zajisté." Odvětila s úsměvem. Nabídl jsem Rakousku rámě, ta se mě chytla a už jsem jí vedl branou rovnou do hradu. Všechno služebnictvo a pár stráží, co byli venku, se za námi vydali a jako celý průvod vedený mnou a Rakouskem jsme vstoupili do první chodby.
