Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 14.-Nový přítel

[4. 5. 1816, Praha]

Pohled🇨🇿:

Probudil mě líbezný zpěv skřivanů a pěnkavek, kteří za oknem poletovali kolem mé ložnice. Posadil jsem se a rozespale si zívnul. Postavil jsem se na nohy, došel k oknu a roztáhl záclony. Rychle jsem si musel rukou zakrýt oči, paprsky slunečního svitu mě nepříjemně žahly do očí.
🇨🇿: "Dobré ráno."
Řekl jsem si jen tak pro sebe a chvíli vyhlížel z okna na náměstí.
Napoleonské války už jsou rok za námi. Pušku i uniformu jsem zahodil na dno skříně a zamknul ji na 2 západy. Stačilo mi to a nepotřebuju tu zbraň v rukách držet dobrovolně. Jsem konečně volný a šťastný a celá Evropa taky. Francie už se se všemi víceméně udobřila a všechno se znova vrací do svých kolejí.
Po nějaké chvíli jsem se šel obléct a upravit se. Pohlédl jsem na svůj psací stůl a spokojeně se usmál. Veškerou práci, kterou mi zadala Rakousko, jsem dokončil včera, takže teď mám volno. Ovšem jen do té doby, dokud mi nepřijde další, čemuž dávám tak 2-3 dny. Byl krásný květnový den a já nehodlal být zavřený na hradě jak mumie v hrobce. Vzal jsem si svou tašku do ní pár věcí jako jídlo, pití, deník, něco na psaní apod.
Vyšel jsem na chodbu a rozhlédl se na obě strany. Sem tam prošlo nějaké služebnictvo, ale ve výsledku tam bylo celkem prázdno. Hlavně bylo docela brzo, tak co čekám.
Povedlo se mi proplížit až k bráně. Moc jsem nechtěl, aby si mě někdo všiml. Musel bych zase vysvětlovat, kam jdu a podobný bláboly. Už jsem měl ruku na klice, když najednou-
???: "Pane, počkejte! Kam jdete?"
K mému ohromnému štěstí si mě všimla nějaká služebná a já se otráveně otočil.
🇨🇿: "Jen ven. To snad nemůžu?"
S1: "J-jistě že můžete! Jen jestli nechcete snídani?"
🇨🇿: "Ne, děkuji. Nemám čas."
S1: "Tak dobrá..."
Vyběhl jsem z hradu a rovnou jsem namířil ke stájím. Osedlal jsem si hřebce s tmavě hnědou srstí a nasedl na něj. Obvykle si s sebou beru i pušku a chodím na lov, ale už jsem vám říkal můj současný názor na pušky. Zachvíli už mě to opustí, ale ještě chvíli si počkám.
🇨🇿: "Hyje!"
Nohama jsem klepnul koně do boků a on se rozběhl. Přeběhli jsme Karlův most a uháněli pryč z Prahy, směrem na Pardubice. Nemám v plánu jet do Pardubic, ale cestou tam je několik hezkých lesů. Miluju přírodu a když jsem sám uprostřed lesa, je mi nejlíp.
Jel jsem jak zběsilý, takže každý, kdo šel kolem, se po mně překvapeně ohlédl. Někteří museli i uhíbat a někteří to měli o fous.

[O 3 hodin později]

Dojel jsem do nějakého lesa. Bylo tu ticho. Jen já a příroda...Bylo tu nádherně...
Přivázal jsem koně ke stromu blízko potoka, aby se mohl kdykoli napít, a dal mu nažrat. Sundal jsem si sako a nechal ho ležet na sedle. Bylo docela teplo, bílá košile mi postačí. Přehodil jsem si tašku přes rameno a vydal se hlouběji do lesa.
Slyšel jsem šumění lesního potoka, vedle kterého jsem šel. Slyšel jsem také různé ptáčky, prozpěvující si milostné písně. Naslouchal jsem každému šustnutí listu, které bylo možné slyšet. Našlapával jsem potichu a vychutnával si ten pocit a vůni lesa. Úplně jsem zapomněl na všechny své problémy a práci. Byl jsem volný, svobodný...byl jsem to já...
Došel jsem až k velkému dubu a sedul si pod něj. Opřel jsem se o jeho kmen a zavřel oči. Znova jsem se zaposlouchal do zvuků přírody...Kdybych mohl zůstal bych tu alespoň další 3 dny...Pročistit si hlavu, zapomenout na trable, mít radost ze života...a tak dál...
Najednou jsem uslyšel zpěv. Nebyl však ptačí...ale dívčí...Postavil jsem se a chvíli poslouchal. Následoval jsem ten hlas a šel čím dál víc hlouběji a hlouběji do samého srdce lesa.
Hlas neutichával, byl slyšet čím dál blíž. Chtěl jsem vědět, kdo co dělá jen tak sám uprostřed lesa. Přeskočil jsem úzký potůček a schoval se za mohutný strom. Hlas už byl blízko. Vykoukl jsem z poza stromu. Spatřil jsem mladé děvče, jak sedí v mechu a plete věnec z pampelišek. Zpívala tak krásně, že se kolem ní začala shromažďovat lesní zvířata, aby si její zpěv také poslechla. Dívka byla oděna do dlouhých bílých šatů ozdobených lidovým vzorem a přes ně měla uvázanou dlouhou nažloutlou zástěru. Po zádech jí splíval dlouhý silný hnědý cop. Nevypadala ale moc dospěle, byla ještě dítě...Ale co tu dělá sama? Však bůhví kde jsme! Vystoupil jsem z poza stromu a přišel blíž k ní. Ani si mě nevšimla, dál se věnovala své práci a zpívala. Opatrně jsem ji pozdravil:
🇨🇿: "Ahoj?"
Rázem přestala zpívat a zděšeně vyjekla. Upustila věnec, postavila se a dala se na útěk. Moc daleko ale nedoběhla. Nevšimla si, že má nohu zamotanou do nějaké zelené rostliny a hned zase spadla do mechu. Otočila se na mě a vystrašeně mě pozorovala. Zběsile se snažila vymotat ze své pasti, ale nešlo jí to.
🇨🇿: "Klid, klid, nic se neděje."
Mluvil jsem klidným hlasem a pomalu jsem se k ní s nataženýma rukama přibližoval. Viděl jsem, že se bojí. Nachvíli sebou přestala mrskat a podívali jsme si navzájem do očí. Její oči byly modré jak pomněnky.
???: "P-prosím--n-ne-ubližu-ujt-te mi."
Špitla a po tváři jí ztekla slza. Bylo mi jí líto, nechtěl jsem ji takhle vyděsit.
🇨🇿: "Nechci ti ublížit."
Řekl jsem a podal ji ruku. Trošku se uklidnila, ale nechtěla mi věřit. Vyděšeně na mě zírala a ani se nehnula. Opatrně jsem svojí ruku přiblížil blíž k ní a snažil se tvářit co nejvíc přátelsky. Nastalo hrobové ticho. Váhala...Nevěděla, co má dělat, co si má myslet. Oba jsme si koukali z očí do očí a ani jsme nepípli... Najednou pomalu začala zvedat svojí ruku a nejistě chytla tu mojí. Ruka se jí celá klepala. Pomohl jsem jí postavit se zpátky na nohy a podal jí její věnec. Udiveně si ho ode mě převzala a kývnutím hlavy poděkovala.
🇨🇿: "Jsi v pořádku? Není ti nic?"
Jenom zavrtěla hlavou a dál se ustrašeně dívala do země.
🇨🇿: "Co tu děláš takhle sama? Ztratila ses?"
Dívka znovu zavrtěla hlavou. Moc jsem nevěděl, jak s ní začít mluvit ani jak ji uklidnit.
🇨🇿: "Jak se jmenuješ?"
???: "Anna."
Špitla.
🇨🇿: "Anna?"
A: "Mhm..."
🇨🇿: "Rád tě poznávám, Anno. Jsem České království, om-"
Ani jsem to nestihl doříct a vyvalila na mě oči. Okamžitě se mi uklonila a v úkolnu i zůstala.
A: "Ó pane, moc se Vám omlouvám! Nedošlo mi, že jste to Vy, nechtěla jsem být tak nezdvořilá! Omlouvám se!"
Zběsile se mi omlouvala. Teď zase vyděsila trochu ona mě. Zaraženě jsem ji pozoroval a snažil se to všechno co nejrychleji zpracovat. Co jí na to sakra mám odpovědět?! Však jsme uprostřed lesa, jasně, že mě nemohla poznat! Ještě když mě ani nikdy pravděpodobně neviděla. Nejsem jako třeba Rakousko, která má čas jen tak odjíždět v kočáře každou vesnici!
🇨🇿: "Emm...K-klid, v pohodě, nic se nestalo, nemohla jsi mě poznat."
Narovnala se a podívala se na mě. Už nebyla tak vyděšená, takže už se i tvářila normálně.
A: "Smím se Vás zeptat, co zde děláte tak sám bez stráží? Ještě na tak neznámém místě?"
🇨🇿: "Obvykle nemám stráže. Nejsem někdo tak straaaašně významný, aby potřeboval ochranku."
A: "Ale...vždyť jste království!"
🇨🇿: "Já vím, ale od Rakouska to nakázaný nemám, a co od ní nemám nakázaný, to nedělám. Většinou mi nadiktuje nějakou úplnou pitomost, tak proč to ještě dělat dobrovolně?"
A: "Od Rakouského císařství? Ona Vám nakazuje, co máte dělat?"
🇨🇿: "A co jsi čekala? Má mě za cvičenou opici. Jak ona píská, já tancuju."
A: "To...mě mrzí."
🇨🇿: "To nic."
Nachvíli jsme se oba odmlčeli.
🇨🇿: "A co ty tu děláš takhle sama? Kolik ti je vůbec let?"
A: "Je mi 12. Maminka mě poslala pro borůvky, maliny a ostružiny na koláč, ale zatím jsem nezavadila ani o větvičku."
Najednou jí zakručelo v břiše. Nešťastně se za něj chytla a málem se znova rozbrečela.
🇨🇿: "Máš hlad?"
A: "Trochu..."
Otevřel jsem svou tašku a vytáhl z ní chleba s máslem, kus koláče a čutoru s vodou.
🇨🇿: "Tady máš."
A: "Jste velice laskav, ale to nemohu příjmout, já-"
🇨🇿: "Nechci tě vidět hladovět, jsi ještě dítě. Jez."
A: "...Děkuji."
Opatrně si ode mě vzala jídlo a sedla si do trávy. Sedl jsem si vedle ní a pozoroval, jak jí. Jídlo že začátku doslova hltala. Asi musela mít opravdu velký hlad. Byla milá a přátelská...Já vím, že jsem království, a že bych se tak měl i chovat, ale...nemůžu přece jenom mít i to, co mají i obyčejní lidé? Nemůžu mít...přátele? Ano, vím, že nějaké mám, ale ti jsou na několik 1000 kilometrů daleko a vidím je párkrát do roka. Chci být prostě alespoň před někým...normální...
A: "Děkuji mnohokrát, pane. Jak se Vám odvděčím?"
🇨🇿: "Nijak se mi odvděčovat nemusíš, rádo se stalo."
A: "Ale-"
🇨🇿: "Žádné 'ale', ber to jako...pohoštění."
Usmál jsem se na ni a ona zase na mne.
A: "Tohle se nestává každý den...Bože mám na Vás tolik otázek! Když dovolíte-"
🇨🇿: "Jistě, ptej se na co chceš!"
Dodal jsem s úsměvem a Anna si vrušeně poposedla blíž ke mně.
A: "Jaké to bylo za Přemyslovců?"
🇨🇿: "No to víš, středověk byla docela temná a smutná doba. Ale říše jsme byli veliká."
A: "A jak vypadaly středověké války?"
🇨🇿: "Jó, to jsme se ještě byli mečem, sekerou a štítem. Žádné pušky. Kdo byl blízko, ten tě měl."
A: "A co Karel IV.?
Chrlila na mě jednu otázku za druhou. Na všechny jsem jí poslušně odpovídal. Překvapilo mě, že ji toho zajímá tolik. Chápu, že když máš možnost mluvit s někým, komu je 1153, tak toho asi využiješ, ale i tak! Ptala se mě pomalu na každý den mého života!
U otázek jsme strávili asi další hodinu. Čím dál víc jsme se zbližovali.
🇨🇿: "Máš nějaké sourozence?"
A: "Ano, 6!"
🇨🇿: "6?"
A: "Ano, je nás 7. 3 kluci a 4 holky. Nejstarší je můj bratr Jaromír pak je moje sestra Jana pak Václav pak Maruška pak já pak Věrka a nejmladší-Josíek."
🇨🇿: "Hádám, že Jaromír už je dospělý."
A: "Ano! Je mu 19. Už je rok na vojně...mám o něj strach."
Anna se sklesle zadívala do země. Jemně jsem ji pohladil po zádech.
🇨🇿: "Neměj strach, na vojně se tak často neumírá."
Nešťastně se na mě podívala.
A: "Ale já o něj opravdu nechci přijít. Nechci, aby dopadl jako...táta..."
🇨🇿: "Co..."
Docela mě to zarazilo. Vždyť jí je teprv 12! Oči se jí znovu zaleskly slzami.
🇨🇿: "Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš."
Anna se zhluboka nadechla.
A: "Před asi 3 lety jsme společně večeřeli. Maminka tehdy čekala Josífka. Zrovna nám tatínek vyprávěl historky roboty. Najednou ale do našeho domu vtrhli vojáci v rakouských uniformách. Nejdřív s tatínkem něco německy vyjednávali, ale potom ho bez lítosti chytli a násilím ho odtáhli pryč. Nás nahnali do rohu a bili nás koncem pušek tak dlouho, dokud jsme nebyli zticha. Jaromír se nás snažil bránit, ale začali ho puškama bodat. Když přestali, řekli nám, že se táta vrátí, ale...nikdy se už nevrátil."
Ty vole, to musela být ta Paříž! Anna se rozplakala. To je strašný... Nedokázal jsem si tu bolest představit...Mně samotnému bylo do pláče už jenom když jsem to poslouchal. Vzal jsem ji kolem ramen a pevně ji objal. Ona mě objala nazpátek.
🇨🇿: "Moc mě to mrzí, Anno. Tohle si nikdo nezaslouží. Co by ti teď udělalo líp?"
A: "Nic, to je v pořádku. Děkuji Vám."
Povídali jsme si další hodiny a hodiny. Byla veselá a vtipná. I když už si prošla dost velkou hrůzou, byla šťastná...Už se pomalu začalo schylovat k večeru.
🇨🇿: "Mohla bys..tu ještě chvíli se mnou zůstat, prosím?"
A: "J-jistě. Proč?"
🇨🇿: "Víš, nejsem zrovna někdo, kdo má nějaké vysoké množství přátel. Nemám moc, s kým si povídat."
Moji jediní praví přátelé jsou Rusko, Británie a Srbsko, kteří jsou přes půlku Evropy daleko a mluvit můžu tak maximálně se služebnictvem na Pražském hradě a to ještě jenom jako 'Jak se máte?' 'Co jste měl k obědu?' atd...
Anna trochu zklopila hlavu.
A: "Opravdu? Já také ne..."
Podíval jsem se na ní. Nevěděl jsem jak začít. Požádat někoho o důvěru je těžší, než jsem čekal.
🇨🇿: "A nechceme být...my přátelé?"
Naše pohledy se rázem potkaly. Udiveně se na mě koukala.
A: "Vy a já? Pane, Vy jste král a já obyčejná selská dívka! Jak můžeme být přátelé? Vždyť toho ani nejsem hodna!"
I přes to všechno mi...něco říkalo, že o to i tak stojí. Prostě takový pocit...
🇨🇿: "Tak jinak...zapomeň na to, co jsem. Zapomeň na to, že jsem království a vnímej mě, jako všechny ostatní."
A: "Ale jak můžu Vás prostě přestat vnímat, jako někoho tak výjimečného?"
🇨🇿: "Není to nic těžkého, prostě na to zapomeň."
Nastala chvíle ticha.
🇨🇿: "Začneme znovu. Jsem Čechy. Chceme být přátelé?"
Řekl jsem a podal jsem Anně ruku. Ta chvíli váhala, ale potom se vrušeně usmála.
A: "Nevím, jak velké je tohle štěstí. Známe se sice jen pár hodin, ale...Ano! Anička!"
Vykřila a pevně stiskla mou ruku.
🇨🇿: "Přátelé?"
A: "Přátelé. Ode dneška..."
🇨🇿: "Navždy."
Začali jsme se na sebe usmívat.
A: "Nedokážu uvěřit, že VY jste můj-"
🇨🇿: "Tykej mi, jo?"
A: "Počkat, vážně?!
🇨🇿: "Od čeho jsme přátelé?"
A: "Děkuji Vám!"
🇨🇿: "Ti."
A: "Ti!"
Doslova mi skočila do náruče a objala mě kolem krku. Byla roztomilá...V náruči už mi zůstala ležet, odmítala se mě pustit.
A: "Děkuji ti, Čechy..."
Zašeptala.
🇨🇿: "Nemáš zač, Ani..."
Zanedlouho se setmělo. Anička mi usnula na klíně. Položil jsem ji vedle sebe do mechu a sám si lehnul do měkké lesní postele. Usínal jsem s dobrým pocitem. Poprvé mám někoho blízko sebe, komu můžu říkat přítel. Je to zvláštní, ale najít si přátelé je tak...hezký pocit.
Netrvalo dlouho a zpokojeně jsem i já pod nebem plným hvězd upadl do hlubokého spánku...

*Pěchotní pušky kdysi mívaly na konci hlavně bajonety (bodáky). Používaly se k případnému napadení nebo k obraně toho, kdo tu pušku měl, když zrovna nebyl připravený střílet. Aby bylo jasné to s tím "bodat puškama". Vím, že většina z vás to asi ví, ale jen tak pro případ😅😂