Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 38.-Voda v plamenech

[29. 9. 1849, neznámá vesnice]

Pohled🇨🇿:

Chvíli jsem mžoural na obzor a snažil se to neznámé těleso plující po vodě rozpoznat. Pak mi to docvaklo. To je loď...
M: "Co se děje?"
Zeptala se Máša a chytila mě za ruku. Já nepřestával zírat na blížící se plavidlo. Najednou jsem uslyšel, jak se Máše zatajil dech a ustoupila dozadu.
M: "To je loď?!"
Vykřikla zděšením.
T: "Ano. Neboj, není se čeho bát."
M: "Jenže...proč je tak velká?"
Ju: "Vskutku velkolepá."
Když loď připlula blíže, už jsem zcela mohl rozlišit námořníky na palubě. Vlající vlajku Velké Británie jsem nemohl přehlédnout.
Loď zakotvila přímo u břehu, na kterém jsme stáli.
N1: "To je on!"
Zakřičel nějaký námořník plný radosti.
N2: "Našli jsme ho!"
Z paluby začali vyskakovat lidé v námořnických uniformách a běželi přímo ke mně. Byl jsem zmatený. Neměl jsem ponětí, co se právě dělo.
Předstoupil přede mě člověk v důstojnické uniformě a kapitánské čepici. Tu si sejmul z hlavy a uklonil se přede mnou.
???: "Vaše Výsosti, pane, jmenuji se John Flint a jsem kapitán lodi Saint Martin."
Představil se ten muž.
🇨🇿: "Těší mě, kapitáne Flinte."
J.F.: "Jsme velice potěšeni, že jsme Vás našli, měli jsme o Vás starost. Jste v pořádku?"
Zeptal se mě asi 40 letý hnědovlasý kapitán s plnovousem a upřeně se mi zadíval do očí...teda do oka.
🇨🇿: "Ano, děkuji."
Ma: "Ne! Nechte nás být!"
T: "Ruce pryč od mé rodiny!"
M: "Mami!"
Uslyšel jsem zoufalé volání a trhl sebou. Uviděl jsem, jak Máša i celá její rodina se vzpírá námořníkům, kteří se je snažili chytit.
V: "Pusťte nás!"
🇨🇿: "NECHTE JE NA POKOJI!!!"
🇬🇷: "Čechy!"
Uslyšel jsem známý hlas a překvapeně se otočil zpátky k lodi. Na zábraně lodi stál Řecko a držel se za lano. Najedou skočil a po laně se svezl až na písečnatou zem.
🇬🇷: "Čechy ty žiješ!"
Zařval Řecko a běžel mi naproti.
🇨🇿: "Do p*dele, Řecko!"
Když ke mně Řecko přiběhl, pevně mě obejmul. Měl jsem TAKOVOU radost, že ho vidím živého a zdravého.
🇬🇷: "Ty vole...mysleli jsme si, že jsi mrtvej... Ani nevíš jak rád tě vidím."
🇨🇿: "No to mi povídej. Kde se tu bereš?"
🇬🇷: "Hledá tě celá Evropa. Všichni, kdo mohli, vyslali své pátrací jednotky na souš i na vodu, aby tě našli, ale ty jsi prostě zmizel v hlubinách moře. Vůbec jsme nevěřili, že jsi to mohl přežít, ale i tak jsme se nevzdali."
🇨🇿: "A ostatní jsou v pořádku?"
🇬🇷: "Ano. Všichni jsme kromě tebe a Ruska dopluli do Gaňsku a tam zůstali."
Řecko najednou provinile zklopil hlavu.
🇬🇷: "Hrozně se omlouvám za to, co se stalo. Měl jsem šanci tě udržet, ale-"
🇨🇿: "To nebyla tvoje chyba. Bojovali jsme o život, málem jsme umřeli, nešlo to jinak... Díky, že jsi se snažil mě zachránit."
Řecko zvedl hlavu a slabě se usmál.
🇨🇿: "Je tu i Británie? Nebo někdo? Co vůbec děláš na britský lodi?"
🇬🇷: "Všichni ze zemí zůstali v přístavu a odtamtud vyslali své rozkazy svým armádám a flotilám. Museli zůstat pod ochranou ruských vojáků. Jen já si vyžádal povolení, abych mohl také na palubu, nemohl jsem si odpustit to, že kdybych nebyl idiot, nemuselo se ti nic stát."
🇨🇿: "Řecko, říkám, že to nebylo kvůli tobě."
Ju: "PUSŤTE JI!!!"
M: "Bráško!"
Znova jsem s hrůzou uslyšel křik mých přátel.
🇨🇿: "DOST NECHTE JE!!!"
Řval jsem a už jsem se chtěl za Mášou a ostatními rozběhnout. Řecko mě ale chytil za loket a já se zaraženě otočil.
🇬🇷: "Proč?"
🇨🇿: "Jsou to moji přátelé! Zachránili mi život!"
Řecko se na mě nevěřícně podíval.
🇨🇿: "Řecko no tak!"
Řecko po chvíli kývnul na kapitán Flinta.
J.F.: "STOP!!! PUSŤTE JE!!!"
Námořníci strnuli a postupně začali od Máši, Vasilije, Jurije i pána a paní Kolešnikovové ustupovat. Trochu jsem se uklidnil a zase se otočil zpátky k Řecku.
🇨🇿: "Díky bohu."
🇬🇷: "Jak jsi na tom? Jsi celý? Potřebuješ lékaře?"
Začal na mě Řecko z ničehonic chrlit jednu otázku za druhou.
🇨🇿: "Jsem-..Jsem v pohodě."
🇬🇷: "Radši tě ještě zkontroluje."
Podíval jsem se na místo, kde se ještě před chvílí celá Mášina rodina snažila ubránit divokým námořníkům. Jeden druhému si pomáhali se zvednout ze země. Zejména Máša byla z toho všeho celá vytřeštěná a z očí jí tekly ze strachu hořké slzy.
🇬🇷: "Musíš se ihned nalodit a jet s námi do Gdaňsku. Všichni o tebe mají hrozný strach."
🇨🇿: "Jo, jasně...jen...dej mi chvilku."
Odbyl jsem ho a šel směrem k Máše.
🇬🇷: "Hej! Kam zase jdeš?!"
Máša už se i s ostatními vzpamatovala a šli mi naproti. Zjevně slyšeli, co jsme si s Řeckem říkali. Máša se na mě překvapeně a zároveň zklamaně podívala svýma uplakanýma očima.
🇨🇿: "Odpusť."
M: "Vy už pojedete?"
🇨🇿: "Ano. Omlouvám se, nemohl jsem to vědět."
Máša nešťastně zklopila hlavu. Bylo mi jí líto. Sehnul jsem se k ní a položil ji ruku na rameno. Podíval jsem se jí do očí a ona mně taky.
🇨🇿: "I tak vám moc děkuju. Neboj se, nezapomenu na tebe ani na tvou rodinu a už vůbec ne na to, co jste pro mě udělali. Navždy si to budu pamatovat a pořád dokola připomínat."
Máše se na rtech objevil lehký, ale bolestivý úsměv. Najedou se na mě vrhla a pevně mě objala. Nejdřív mě to dost překvapilo, ale pak jsem ji něžně objal nazpátek.
🇨🇿: "Budeš mi chybět."
M: "Vy nám také..."
Pak jsem se se napřímil a pohlédl na zbytek rodiny.
🇨🇿: "Děkuji za vše. Vaše laskavost navždy zůstane v mé paměti a v mém srdci. Doufám, že se dnes nevidíme naposledy."
T: "To my také, Vaše Výsosti."
Řekl pan Kolešnikov se smutkem, ale i úsměvem na tváři. Sáhl jsem si do kapsy a vytáhl z ní malinkatý kousíček stříbra. Tajně jsem ho podal Máše a zašeptal:
🇨🇿: "To máš na památku. Je to stříbro tam od nás, z Kutné Hory. Opatruj ho."
Máša se na mě podívala a kývnutím hlavy poděkovala. Naposledy jsem se podíval na ni, pak na její rodinu a pak už jsem rychle kráčel za Řeckem. Už jsem to nechtěl snášet. Řecko stál na tom stejném místě a čekal na mě.
🇬🇷: "Jo jo, loučení je vždycky holt nejhorší."
Povzdechl si Řecko a poplácal mě po zádech. S celou posádkou jsme mířili na palubu lodi. Když jsme se nalodili, stoupnul jsem si k zábraně a pozoroval Mášu, jak se na mě smutně dívá. Zamával jsem jí a on mě nazpátek. Málem mi už taky ukápla slza.
J.F.: "Zvedáme kotvy!"
Zakřičel kapitán John Flint a loď po chvíli opět mířila na širé moře. Mával jsem na břeh rodině Kolešnikovým a v hlavě jsem měl jen samé obavy a výčitky. Poděkoval jsem jim dostatečně? Jak jsem se jim mohl odvděčit? Opravdu věří, že jsem si jejich pomoci vážil?
Naposledy jsem se ohlédl k pláži a spatřil Mášiny oči. Pak už se mi vše ztratilo v mlze a loď vplula na opuštěnou hladinu.