Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 45.-Já nezapomněl

0 pět měsíců později...

[20. 4. 1850, Vídeň]

Pohled🇦🇹:

  Za čtyři dny nastane ta chvíle, na kterou s Uherskem netrpělivě čekáme. Naše svatba...Konečně se vezmeme! Ach jak nám štěstí přeje! Už se nemůžu dočkat. Abych se přiznala, vlastně jsem se do Uherska i trochu zamilovala...nebyla to špatná volba... A navíc, největší trable s děním v mém císařství se konečně vyřeší! A jak je na tom Uhersko? No prosím, ten je ze mě celý paf! Láska ke mně v něm dočista vzplanula. Ani jsem nečekala, že by se mohlo něco takového stát potom, co všechno se mezi námi odehrálo, ale kdybyste viděli, jak jsem si ho získala, ani byste věřit nechtěli. Ano, určitě v tom hrálo velkou roli i mé nabídky, ale i tak. Je to skvělé! A já přece jenom našla v tomto světě lásku...
  Celý palác se už od začátku týdne připravuje na velkou událost. Služebnictvo nemá chvíli volno. Myjí se všechna okna, aby se leskla jak zrcadla; podlahy se čistí; nábytek se leští; koberce se vyklepávají; pokoje pro hosty se připravují; svatební výzdobou se plní chodby, sály i pokoje; zahradníci ty nejkrásnější a nejvoňavjejší květiny do paláce přivážejí; zkrátka přípravy jsou v plném proudu. Jen mě trochu mrzí, že květiny na výzdobu nejsou mé oblíbené. Já tedy ze srdce miluji květiny všeho druhu, ale moje nejoblíbenější je alpská protěž. Ta se bohužel na slavnosti nehodí.
  Také v Augustiniánském kostele se již připravuje oltář a všechno k momentu, kdy nás na tomto místě s Uherskem oddají. Kuchaři si už nechali přivézt suroviny na všelijaké pochutiny, které na mou svatbu připraví, ale na hostinu začnou vařit až den před svatbou a něco i v průběhu dne. Pokrmy musí být co nejčerstvější a nejchutnější. Svatební dort a zákusky se ale už pomalu v hrncích míchají.
  S úsměvem na tváři jsem se procházela po Hofburgu. Měla jsem dobrou náladu. Zabočila jsem do hlavního sálu, kde zrovna také probíhaly přípravné práce. Služebnictvo se hemžilo po parketě i mimo něj a čistili, uklízeli, přenášeli a zdobili všechno možné. U trůnu stál slušněji oblečený muž, výše postavený služebník a dohlížel na práci v sále.
S1: "Takhle je to v pořádku, pane?"
Zeptala se jakási služebná tohoto muže a ukázala na květináč, který postavila mezi dvě okna. Služebník se na to chvíli zamyšleně díval, pak nespokojeně mlaskl a odpověděl:
Sl1: "Hmm...Je to takové...jednolité. Ještě nějakou barvu by se do toho hodilo přidat. Nějakou jemnou, ne sytou...Přineste nějaké stuhy."
Služka na to mlčky kývla a šla to oznámit svým družkám a druhům.
🇦🇹: "Jak jsme na tom s přípravami?"
Zeptala jsem se služebníka. Ten se na mě překvapeně otočil a hluboce se uklonil.
Sl1: "Vaše Veličenstvo. Dobře, velice dobře. Co na to říkáte?"
🇦🇹: "Je to opravdu úchvatné. Musím Vás pochválit, jen tak dál."
Služebník se nadmul, hrdě se na mě podíval a lehce se uklonil.
Sl1: "Děkuji, Vaše Veličenstvo. Velice si vážím Vaše chvály. Jsem rád, že se Vám výsledky naší práce zamlouvají."
Usmála jsem se na něj a šla dál. Prošla jsem několika sály a ocitla se znovu na chodbě a pokračovala jsem ve své procházce. Zastavila jsem se až u místa, kde na zdi visel obraz mého otce. Vždy se tady zarazím a jen hledím do jeho namalované tváře. Obraz byl opravdu namalovaný tak, že se vám zdálo, že je jako živý, ba se dokonce hýbe. Pokaždé se mi vracejí vzpomínky na něj. Páni...už to bude taky nějakou dobu od toho, co zemřel... Tati...chybíš mi. Slíbila jsem, že tě nezklamu...
  Vtom jsem ucítila, jak mě někdo jemně chytil za boky. Dotyčný se naklonil k mému uchu a já cítila jeho teplý dech. Lehce jsem se pousmála. Moc dobře jsem věděla, kdo to je.
🇭🇺: "Dobré ráno, drahá~"
Pronesl Uhersko sladkým hlasem. Zvedla jsem ruku, chytila jsem Uhersko za tvář a natočila jsem si jeho hlavu k té mé. Polichoceně jsem se na něj usmála a také pozdravila:
🇦🇹: "Dobré ráno, lásko~"
Políbila jsem ho na tvář a otočila se k němu čelem. Trochu nechápavě a zklamaně jsem se zeptala:
🇦🇹: "Proč jsem tě ráno nenašla vedle sebe? Kde jsi byl?"
Uhersko se lišácky pousmál a odpověděl:
🇭🇺: "To víš, už za chvíli nastane náš velký den a já chci, aby to byl ten nejlepší den ve tvém životě."
Začervenala jsem se a oba jsme se políbili. Až takhle na mě myslí... To je milé.
  Najedou jsme uslyšeli kroky za rohem chodby. Uhersko mě pohotově pustil, aby to vypadalo, že spolu vedeme pouhý rozhovor.
  Zpoza rohu vyšla nějaká služebná a zamířila k nám. U nás se zastavila, lehce se uklonila a pozdravila:
S2: "Dobré ráno, Vaše Výsosti."
A šla dál.
  Smutně jsem zklopila oči. Uhersko mě chytil za bradu a pozvedl mou hlavu tak, že jsem se mu dívala do očí. Laskavě se na mě podíval a pronesl:
🇭🇺: "Neboj. Teď na naší lásku zrovna moc soukromí nemáme, ale i dneska bude ještě spoustu času."
Usmála jsem se na něj a Uhersko mě políbil na čelo.
  Šli jsme se spolu projít do zahrad. Byl překrásný den. Úplné velké teplo sice ještě nebylo, ale sluníčko krásně svítilo a po obloze se prohánělo jen pár bílých mráčků.  Nemohla jsem být šťastnější. Jediná věc, co mě trochu trápila, byla reakce ostatních až za pár dní přijedou do Vídně. Budou překvapení? Nebo to čekali? Zklamaní? Šokovaní? Šťastní? Naštvaní? Ale co už... proč bych se toho měla bát? Jsem přece jedna z nejmocnějších říší v celé Evropě a je to čistě mé rozhodnutí.
  I tak je tu jedna věc, nad kterou nemůžu jen tak mávnout rukou, jako nad tímhle. České království... Trochu jsem to nedomyslela. Sice teď budu mít dualistickou monarchii a dvojnásobnou stabilitu režimu v říši, ale co na to ten zpropadený slovanský národ? Co Čechy? Co Češi? Budou se bouřit a budou častá povstání? Jestli chci své říši zařídit úplnou stabilitu, musím si ho pořádně pohlídat. Neunikne mi jediný pohyb, který udělá... Jakákoliv myšlenka na tu jeho "svobodu" bude zadupána do země, to si pohlídám.