Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 2.-Na cestě

Pohled🇨🇿:

Hned na další den ráno jsem si domluvil kočár, který by mě odvezl do Vídně. V 5:00 jsem se vzbudil, oblékl se, nasnídal a v 6 už jsem vyjížděl z Prahy, směr Vídeň. Nechci tam, nechci tam, nechci tam, nechci tam, nechci tam...tohle jsem si pořád dokola opakoval.
Byl prosinec, takže venku mrzlo, až praštilo, teplota se držela na asi -15 C°. K této situaci jsem měl jen jediný komentář...K*rva. Radši ani nechci myslet na to, jak bylo kočímu...Na oběd už jsme byli v Kolíně.
Vystoupil jsem z kočáru a chtěl jsem jít do hospody. Čekal jsem, že kočí půjde taky, ale neozívalo se ani odkládání biče. Šel jsem se podívat na místo, kde je kozlík a zděsil jsem se. Kočí tam jen seděl skoro už bez vědomí s úplně promodralými prsty. Vzal jsem kočího na záda a běžel s ním do nejbližší hospody. Prudce jsem otevřel dveře. Všichni na mě upřeli své zraky. Všichni poznali vlajku na mém obličeji i mojí pásku s českým lvem přes pravé oko. Celá hospoda se postavila a uklonila se mi. To mi bylo celkem jedno, na zádech mi umíral čtyřiadvaceti letý kluk.
🇨🇿: "Přeji všem dobré poledne, velice si vážím vaší zdvořilosti, ale pomůže mu někdo?"
Skoro umrzlého mladíka se ujaly hospodyně a někam ho odvedly.
Já sám jsem si sedl ke stolu naproti nějaké osobě, která byla zahalena do zimního kabátu. Rovnou ke mně přišel hostinský.
H: "Smím Vám něco nabídnout?"
🇨🇿: "Ani ne, děkuji. Nějak...nemám hlad."
H: "Žádný problém."
Hostinský odběhl zpátky do kuchyně. Úplně mě nějak přešla chuť k jídlu.
Položil jsem si obličej do dlaní. Dojedu vůbec do Vídně? Jako nejradši bych tam nejel, ale pokud tam nedorazím, tak budu mít velký ale velký průser.
???: "Kampak asi jede Země koruny České uprostřed prosince sám po rozviklaný cestě, co?"
Promluvila na mě ta osoba a sundal si kovovou přilbu...Prusko.
🇨🇿: "Prusko?!"
Prusko: "Guten Tag, Čechy."
Nevím, jestli mám zrovna Prusko nejvíce v oblibě, ale alespoň se s ním dá nějak rozumě mluvit. Upřel na mě jeho jedno blankytně modré oko, druhé měl zakryté pod páskou s pruskou orlicí.
Prusko: "Právě jedu-"
🇨🇿: "Nech mě hádat, do Vídně?"
Prusko: "Přesně tak. Ty předpokládám také."
🇨🇿: "Jo, já taky...ale jaksi mi přimrzl kočí."
Prusko potichu zasmál.
Prusko: "Ja, všiml jsem si. Ovšem jestli nemáš teď odvoz, můžu tě vzít s sebou."
🇨🇿: "Počkej, ty bys mohl?"
Prusko: "Natürlich. Ale jen do Jihlavy, za oblast Rakouska už jedu sám."
🇨🇿: "Bože, děkuju moc! Právě jsi mi zachránil život."
Sice jsem nevěděl důvod, proč se mnou nemůže přejet hranice Rakouska, ale lepší než nic.
Nastoupil jsem k Prusku do kočáru. Kočáru byl zjevně připravený na dlouhou jízdu, měl i zavírací dveře, takže dovnitř tak nefoukalo.
Prusko: "Takže, jak moc se těšíš?"
🇨🇿: "Jako do Rakouska, do Vídně? Upřímně, ani trochu. Ty snad jo?"
Prusko: "Náhodou, já docela ano. Jak často se vídáš s Rakouskem?"
🇨🇿: "V poslední době ne moc často."
Prusko: "Aha...Aaa nevíš třeba, co má Rakousko ráda za jídlo nebo pití?"
Co? Co je to za otázky?
🇨🇿: "No tak třeba kachnu, zeleninu, vepřový, perník, nějaký dorty, k pití víno...proč?"
Prusko: "Ne jen, že jsem docela vybíravý a předpokládám, že tam asi budeme i jíst. Jen chci vědět, na co se připravit. Danke."
🇨🇿: "Nemáš zač...?"
Bavili jsme se spolu téměř celou cestu. Prusko se mě hodně často ptal na Rakousko. I celkem na její více osobní otázky. Přišlo mi to divný, ale na nic jsem se radši nevyptával. Do Jihlavy jsme dorazili za dva dny. Nemohl jsem spát ani jednu z těch nocí, pořád jsem si nemohl uvědomit, že si takhle kazím náladu v období Vánoc. Taky mi pořád vrtala hlavou jedna otázka: Proč mě Prusko nemůže odvézt až do Vídně?
Prusko: "Tak, tady si vystup. Uvidíme se s největší pravděpodobností až ve Vídni, že jo?"
🇨🇿: "Ano. Ještě jednou ti moc děkuju!"
Zbytek cesty už nebyl tak růžový. Kočár, který jsem si najal, měl vyviklaný dveře, takže dovnitř táhlo. Byla mi zima. Jen jsem se díval ven do zasněžených lesů a hor.
Přemýšlel jsem nad svým smyslem života...Když už jsem jenom loutka Rakouska, má vůbec cenu se ještě o něco snažit? Vážně jsem byl osudem předurčen tomuhle? Vždyť už se musím stydět i za vlastní jazyk...nebo nemusím? Bože...musel jsem vážně tohle všechno dělat? Nachvíli jsem zavřel oči...má to vůbec smysl?