Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 58-I pod hladinou oheň hoří

[Pořád stejný čas, Praha]

Pohled🇨🇿:

Žár, jenž jsem ještě před chvílí cítil všude po těle, už nepálil tak ukrutně, jako v těch vteřinách předtím. Ležel jsem na zemi s tváří přitisknutou ke studeným dlažkám. Cítil jsem, že je mi hrozné horko. Až to pálilo.
Naštěstí mezi těmi plameny, do kterých jsem skočil, se otevřel malý průchod a tím jsem i s tím mužem na poslední chvíli proskočil.
Byl jsem otřesný. Zamžoural do okolí a snažil se rozpoznat hrůzou ječící stíny běhající kolem mě.
Zapřel jsem se rukou o dlažky a odlepil se hlavou od země. Pomalu jsem zase přicházel k sobě.
Povedlo se mi posadit se.
Upřel jsem svůj pohled na polorozbořenou stavbu, která se svíjela v plamenech.
Všechno jsem si najednou uvědomil. Přestal jsem vnímat všechno kolem mě. Slyšel jsem jen tlukot svého srdce a plameny, ze kterých lítalo a prskalo tisíce a tisíce jisker. Viděl jsem jen ten zjev, před nímž jsem beznaděje klečel.
Divadlo...
To všechno, co jsme pro to obětovali, co jsme museli podstoupit, jakou námahu nás to stálo... To všechno bylo pryč. Všechno lehlo popelem.
Všechna ta léta, to úsilí, to odhodlání. Ta naděje. I ta shořela spolu s divadlem.
🇨🇿: "Ne..."
Hlesl jsem. To slovíčko mi vypadlo z úst, jako když malého bezvýznamného motýlka vypustíte na svobodu a on se rozplyne v okolním světě. A i tak se s tím slovem nesla ven i ta bolest, zoufalství a vztek... všechny mé pocity. Tohle se nemělo stát.
Byl jsem na dně všech svých sil.
Postavil jsem se a ještě dlouho hleděl na tu spoušť. Lidé hrůzou křičeli, pobíhali kolem, nebo stejně vyjeveně hleděli na tu katastrofu, která se jim všem ukazovala.
Cítil jsem, jak mi zvlhlo oko. Ale nebrečel jsem. Nešlo to. Na to jsem už mi nezbyla síla.
Držel jsem se za levý loket, kde jsem měl propálenou látku a na kůži popáleninu od ohně. Nebylo to nic hrozného, ale cítil jsem to. Jiskry z ohně, jenž ovládl střechu divadla lítaly do černé noci, která panovala na nebi a mizely v ní jako mince v temné studně.
Ve tmě, jež protínala zář z požáru, jsem zahlédl Františka Ženíška. Držel se za pravou paži, kterou měl ošklivě popálenou. Svíjel se v bolestech a snažil se postavit se na nohy.
Vtom jsem uslyšel zoufalý křik.
🇦🇹: "MOJE DÍTĚ!!! PROBOHA, MOJE DÍTĚ!!!"
Trhnul jsem sebou a podíval se na místo, odkud jsem nářek zaslechl.
Byla to Rakousko.
Klečela u Rakouska-Uherska, který ležel nehybně na zemi a beznadějně s ním třásla, zoufalstvím plakala a dokola opakovala jeho jméno.
Uhersko stál nad ní a celý bledý v obličeji se nebyl schopný ani pohnout.
Požárníci, kteří už zasahovali v divadle, odtáhli zdrcenou Rakousko, I když se jim snažila vymknout, od Rakouska-Uherska a seběhli se k němu.
Rakousko dál beznadějně křičela, svíjela se v sevření hasičů a žadonila, ať jí pustí k Rakousku-Uhersku.
Matka... Existuje na světě snad něco horšího než strach o své dítě?
V tu chvíli se ve mně hnulo svědomí. Nikdy jsem sice otcem nebyl, ale... takhle trpět... Nikdo za nic nemohl. A aby se rodiče dívali, jak umírá jejich vlastní dítě a oni s tím nemohli nic dělat. To si nezaslouží ani Rakousko, ani Uhersko, ani nikdo jiný.
H1: "Bije mu srdce."
Řekl jeden hasič, který klečel u Rakouska-Uherska.
H1: "Je naživu, ale ne na dlouho. Musíme ho ihned převést do nejbližšího špitálu."
Jiný požárník, jako na povel, vyskočil do sedla připraveného koně a uháněl oznámit příjezd do nemocnice.
Mezitím přistavili povoz a začali tělo Rakouska-Uherska nakládat dovnitř.
V šoku jsem hleděl na to všechno, co se v tak nepatrné chvíli událo: Hořící divadlo, panikařící lid, Rakousko v záchvatu, bezvládné tělo Rakouska-Uherska... Chvíli jsem doufal, že je to jen noční můra, z níž se za chvíli probudím a všechno bude dobré. Bohužel nebyla...
Hasiči Rakousko pustili a jí se podlomila kolena. Naštěstí jí Uhersko včas zachytil a spolu se zadívali na povoz, do něhož právě naložili jejich syna a uháněl po silnici k nemocnici.
Po čele mi stekla teplá tekutina. Krev.
Rakousko ještě nějakou dobu opírajíc se o Uhersko s ústy zakrytými rukou hleděla za ujíždějícím kočárem.
Zdálky jsem viděl, že ji Uhersko zvednul a obejmul. Teď jsem si uvědomil, jak moc jsou lidé lidmi. Všichni se můžou radovat, stejně jako všichni můžou trpět. Bez ohledu na to, jaký měli osud.
Rakousko se odlepila od Uherska, spatřila mě stojícího na cestě před hořícím divadlem.
V jejích očích vzplála jiskra vzteku, která se mísila s jiskrou úmorné bolesti.
🇦🇹: "Ty..."
Zasyčela.
Vtom mě chytili dva vojáci za ramena a jeden ze zadu za krk a vší silou mě drželi. Vůbec jsem to nečekal. Snažil jsem se od nich odprostit, ale tři na jednoho bylo moc.
🇦🇹: "TY PARCHANTE!!!"
Zaječela Rakousko a z úst a z očí jí téměř naráz vytryskly sliny a slzy.
Rázným krokem přišla ke mně a zaryla se mi pohledem hluboko do duše. Byla zraněná, ale zároveň plná zloby.
🇦🇹: "Tys to plánoval! Byl to všechno tvůj nápad!"
🇨🇿: "Rakousko, přece si nemyslíš, že-"
🇦🇹: "CHTĚL JSI NÁS ZABÍT!!! MĚ, UHERSKO I RAKOUSKO-UHERSKO!!!"
Zaječela snad ještě víc a vztekem i bolestí prudce zabodla prst do vzduchu a ukazovala na mě.
🇨🇿: "To není pravda!"
Vyštěkl jsem a zatnul zuby. Nemohl jsem kvůli vojákovi, který mi dával ze zadu kravatu, moc dýchat ani mluvit a ti zbylí dva mě svírali tak silně, jako kdyby mě chtěli rozmáčknout.
🇨🇿: "Rakousko, TOHLE by mě v životě nenapadlo!"
Pohodil jsem hlavou k hořícímu divadlu. Bolelo mě se tam podívat.
Ona si doopravdy myslí, že jsem si naplánoval vraždu, čekal, až přijedou a pak podpálil Národní divadlo, které pro nás znamenalo tolik a trvalo nám několik desetiletí, než jsme ho konečně měli?
🇨🇿: "Myslíš si, že jsem chtěl ublížit tvému čtrnáctiletému synovi? Myslíš si, že i kdyby to byla pravda, že bych kvůli atentátu riskoval životy nevinných lidí, jen abych ukojil touhu po pomstě?!"
Jakkoliv jsem se ospravedlňoval, bylo to marné. Jí už nic nezajímalo. Nic nechtěla slyšet. Vztek a bolest zaslepily vše.
🇦🇹: "Jsi zločinec."
Zasyčela Rakousko."
🇦🇹: "Tímto jsi si podepsal ortel smrti. Zabte ho."
Osobní stráž Rakouska rozkazu ihned uposlechla. Vojáci namířili své pušky na mě a položili prsty na spoušť.
Polil mě studený pot a zachvátila mě panika. Svíjel jsem se jako had, ale ze sevření mých protivníků se nedalo uniknout.
Tep se mi zrychlil takovým způsobem, že by se mi srdce zastavilo samo.
Naposledy jsem pohlédl na Rakousko. Poodstoupila pár kroků dozadu a s nečitelným výrazem ve tváři se mi dívala do očí.
Prsty stráží na spoušti už svůj úkon téměř vykonaly.
Tohle je konec
Zatnul jsem zuby a zavřel oči.