Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 5.-Večer tance

Pohled🇬🇧:

  Zavřel jsem dveře od pokoje a nechal České království tam. Trochu jsem popoběhnul, abych dohnal Rusko. Taky by mě docela zajímalo, co v těch papírech má. Nevypadalo to moc jsko ledajaký papíry, spíš jako...dopis? Vzhledem k tomu, že Rusko takováhle věc obvykle nerozhodí, musí to být něco opravdu vážného...
  Rusko se na mě ani nepodíval a jen zamračeně hleděl do země. To je vážně zvláštní, takhle rozhozeného jsem ho ještě nikdy neviděl. Jestli je to kvůli těm papírům, tak to z něj prostě vydoluju.
🇬🇧: "Co tam máš?"
Zeptal jsem se napřímo a ukázal na  přeložené papíry, které Rusko pevně svíral v pravé ruce.
🇷🇺: "Ó, tak ty už jsi taky začal?"
Rusko se na mě obořil a dál se zahleděl do země.
🇬🇧: "Ne, jenom, jsi kvůli tomu nějaký nesvůj. Děje se něco?"
🇷🇺: "Proč tě to tak zajímá?"
🇬🇧: "Protože se chováš divně. Jak jsem tě tak pozoroval, Čechy nebyl první, na koho jsi dneska kvůli tomu vyjel."
Rusko odvrátil pohled do strany a potichu zavrčel. Ano, já ho budu prudit, dokud mi to neřekne...
🇬🇧: "A navíc, proč bys tady schovával něco, co je pravděpodobně rusky? Nebo to snad rusky není? Kdyby to bylo něco tak tajného, ani to sem nevezmeš. Dostal jsi to teda tady?"
Rusko ještě víc zaťal pěsti a vztekem ukázal i své bílé zuby, které se v odrazu křišťálového lustru v chodbě zablýskly.
🇬🇧: "Proč sis to vůbec bral s sebou? Mohl sis to nechat v tom pokoji. Nebo je to až tak moc tajné, že-"
🇷🇺: "A DOST!!!"
Zařval Rusko a jeho ozvěna se roznesla po všech chodbách a místnostech. Kdokoliv, kdo zrovna šel po chodbě, zůstal stát jako solný sloup, a vyděšeně na nás civěl. Já sám jsem se dost třásl. Rusko byl asi o hlavu vyšší jak já a když nademnou takhle stál a díval jsem se mu přímo do očí, bylo to o to děsivější.
  Rusko se najednou začal rozhlížet kolem. Potom si odkašlal a odstoupil ode mě.
🇷🇺: "Promiň, tohle mi ujelo."
🇬🇧: "D-d-dob-b-rý."
Podíval jsem se na svoje ruce. Ještě se docela slušně klepaly. Po hlavě mi ztékal pot a hlas se mi pořád třásl.
🇷🇺: "Ale jak už jsem řekl předtím, tohle není tvůj ani nikoho jinýho problém."
Řekl ještě trochu naštvaně a vytáhl z pozazad ty papíry.
🇷🇺: "Takže prosím, nestarej se o to."
🇬🇧: "A-ano, chápu."
🇷🇺: "Спасибо." [Děkuji]
To je vážně zvláštní...ale radši už to nebudu řešit, nechci si ho proti mně poštvat.
  Sešli jsme po schodech do přízemí a potom ven na dvůr. Tam už se shromažďovaly davy lidí a netrpělivě čekaly, až někdo otevře bránu do tanečního sálu. Chtěli jsme jít ještě nachvíli na čerstvý vzduch, než se vevnitř zase budeme dusit mezi stovkami tančících párů. Lidé si mezi sebou neustále něco říkali a šuškali. Když jsme se já s Ruskem objevili, shluk lidí náhle ztichl a všechny oči na nás upřely své zraky. Lidé nám uvolnili mezi sebou cestu a mezitím se nám lehce ukláněli.
  Když jsme prošli mezi lidmi, zase se začali seskupovat do hloučků a něco si povídat.
  Rusko se ke mně náhle zklonil.
🇷🇺: "Zvláštní, že si mají pořád co říkat, už tu čekají nejmíň hodinu."
🇬🇧: "Tak mluvit můžeš do nekonečna, zvlášť, když je tu tolik lidí."
🇷🇺: "Да, ale všiml sis, že to jsou pořád ty stejný skupinky? Takhle jsem je tu viděl už před tou hodinou a teď se zase poskládali do těch stejných kroužků."
Toho jsem si ani nevšiml, ale dám na Rusko.
  Šli jsme dál. Ani jeden z nás nemá za potřebí tam 300 let čekat, než se Rakousko postaví na ten balkón nad branou a začne to její: "Grüß Gott! Herzlich willkommen zu diesem ganz besonderen Abend und-"
[Dobrý den! Srdečně vás vítám na tomto výjimečném večeru a-]
  Vtom jsem si všiml, že pod schodama na druhé straně stál Prusko. Vypadal dost rozrušeně, poklepáváním si botou o zem to dával ještě víc najevo.
  Šťouchnul jsem loktem do Ruska a ten se na mě hned tázavě podíval. Pohodil jsem hlavou směrem k Prusku. Rusko pochopil, že za ním chci jít a kývnul na mě.
🇬🇧: "Zdravím Prusko."
Prusko si nás zjevně vůbec nevšiml, takže když jsem ho pozdravil, tak leknutím docela hlasitě vyjekl.
Prusko: "Bože, Británie! Tohle už mi nedělej."
Slyšel jsem jak se Rusko potichu zasmál. Prusko to zřejmě taky uslyšel a zamračil se na něj.
Prusko: "Co je tu k smíchu, ty slovanská špíno?!"
Stáhnul se mi žaludek. Pomalu jsem se podíval na Rusko. Ulevilo se mi, když jsem viděl, že Rusko ta nadávka nevytočila. Docela se i pobaveně usmíval.
🇷🇺: "Nic, jen mi tato situace přišla velice...humorná."
Prusko: "Tak humorná, jo?! Si ještě vyřídíme spolu!"
Zasyčel Prusko a vlepil mu vší silou facku. Teď jsem teprve ztuhnul. Všichni nás začali sledovat. Rusko se chytil za tvář a pomalu se začal otáčet zpátky směrem k Prusku. Najednou Prusko chytil za límec a zvedl ho ze země. Zvedl ho tak, že měl svůj obličej těsně před tím jeho.
🇷🇺: "Aby bylo mezi námi jasno, ты сука, tohle si ke mně dovolovat nebudeš. Necoural jsem se sem přes půlku Evropy, abych tady nějakýmu germánskýmu spratkovi sloužil jako omlacovací hračka. To bylo tvé poslední varování, rozumíš mi?"
Prusko: "A-a-an-n-o-o."
Vykoktal ze sebe Prusko a snažil se při tom neudusit.
🇷🇺: "Fajn."
Procedil Rusko mezi zuby a pustil Prusko na zem. Každý, kdo byl v naší blízkosti, jen vytřeštěně sledoval Rusko s Pruskem a klepal se strachy. Prusko mezitím ležel pod Ruskem na kolenou a držel se za krk. Vydával sýpavé zvuky a snažil se popadnout dech. Rusko se potom otočil a někam odešel.
  Podal jsem Prusku ruku a pomohl mu se zvednout. Bylo to nějaký celý divný, Prusko by takhle na Rusko nikdy nevyjel, zrovna kvůli takovýhle kravině. Tohle by nenaštvalo ani osmiletý dětsko. Navíc Rusko s Pruskem jsou docela dobří přátelé. A vůbec, proč se dneska všichni chovají tak podivně?
Prusko: "Danke, příteli, nechápu, co to do něj vjelo."
Bav: "Spíš, co to vjelo do tebe?"
Z ničeho nic se před námi objevil Bavorsko se založenýma rukama a poňekud popudlivě na nás hleděl.
Prusko: "Jak jako?"
Zavrčel na něj Prusko.
Bav: "Úplně zbytečně jsi se na něj naštval. A to mimochodem není dneska poprvé, co jsi tohle udělal. Co to s tebou dneska kruci je?"
🇬🇧: "Popravdě ano, bylo to zbytečný."
Prusko: "Víte co, trhněte si, oba! A už mě nechte! Verdammte Fotzen, fahr zur Hölle..."
Prusko uraženě odkráčel pryč a u toho stihl vyjmenovat snad všechny německý nadávky.
Bav: "Dneska se chováš jako úplnej kretén! Rád se ti budu vyhýbat!"
Křiknul na něj Bavorsko a taky někam zmizel.
  Kamenně jsem dál stál na místě a rozhlížel se kolem sebe. Úplně jsem ztratil řeč. Lidé v hloučku u brány už mezitím zase něco rozebíraly. Sice německy neumím, ale zřejmě se bavili o té hádce, protože na mě neustále koukali a ukazovali si na mě. Co se to dneska děje? Proč se zrovna dneska musejí všichni pohádat nebo rovnou porvat? Bylo mi až do pláče. Měl jsem za to, že jsme tým...
  Vtom se rozezněla hlásná trubka a za ní fanfára. Před všechny předstoupil voják v rakouské uniformě a začal přednášet:
Rv: "Uvítací proslov jeho císařského Veličenstva!"
Na balkón před všechny předstoupila Rakousko v půvabných červeno-bílích šatech.
🇦🇹: "Srdečně vás vítám na tomto výjimečném večeru! Přijměte mé pozvání do císařského sídla na slavnostní bál, který byl uspořádán na počest našich vzácných hostů z celé Evropy! Užívejte tohoto večera a této noci!"
Vojáci poté otevřeli bránu a celý dav vstoupil do Hofburgu. Mlčky jsem je následoval. Nechtěl jsem na sebe moc upozorňovat, na žádný rozhovor už jsem dneska neměl moc náladu.