Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 40.-Známý šepot

[9. 10. 1849, Vídeň]

Pohled🇦🇹:

Čechy prásknul dveřmi a já s Uherskem jsme zůstali v místnosti opět sami. Ani jeden jsme se dlouhou chvíli nezmohli na slovo. Oba jsme si to snažili nějak vyložit. Jak se sem dostal?! Však ještě před necelými dvoumi týdny nikdo nevěděl, jestli je vůbec naživu! I mě Čechyho náhlé přepadení dost rozhodilo, vlastně i vyděsilo. VŮBEC mě nenapadlo, že by se mohlo něco takového přihodit. Jak by taky mohlo, že? Ještě že jsem to na sobě nenechala, narozdíl od Uherska, znát.
Otočila jsem se na Uhersko, který se z toho ještě nestihl vzpamatovat. Nepřetržitě vyděšeně zíral na dveře a stál jako solný sloup.
🇭🇺: "J-Jak?!"
Vypadlo z něj nakonec. Teď je ještě víc rozhozený než předtím. Teď se musím hlavně soustředit, abych ho dobře svedla. Pomalu s klidným výrazem v obličeji jsem přišla až k němu a zadívala se mu do očí.
🇦🇹: "Vraťme se k tomu, co jsme probírali... Vezmeš si mě nebo ne?"
🇭🇺: "J-já, j-já..."
Snažil se ze sebe vykoktat jedno smysluplné slovo. Položila jsem ruku na jeho tvář a svůdně se usmála.
🇦🇹: "Víš co? Nech si to projít hlavou a pak mi řekni. Do té doby zůstaneš ve Vídni. Ano?"
Uhersko mi na to nejistě přikývnul. Bavilo mě si s ním takhle hrát. Nevíte, co se s vámi děje, když jste v šoku a já toho teď mohla jakkoliv zneužít.
🇦🇹: "Můžeš jít."
Uhersko se odebral ke dveřím a položil ruku na kliku.
🇦🇹: "Ještě počkej..."
Stihla jsem ho ještě za stavit. Otočil se a podíval se na mě.
🇦🇹: "Jen chci, abys věděl, jak moc to pro tebe bude znamenat. Bude z tebe císař, uvědomuješ si to? Jen chci, abysis to pořádně rozmyslel."
Uhersko znova jen přikývl, ale ještě neodcházel. Mlčky stát u dveří, jako by chtěl něco říct.
🇭🇺: "No a...Co Čechy? Co s ním bude?"
Řekl nakonec. Udiveně jsem nadzvedla obočí. Odkdy zrovna jeho zajímá Čechy?
🇦🇹: "Čechy? Ten už mě teď zajímat nemusí. Nechám si ho jenom pro průmysl. Už mě jinak nezajímá."
🇭🇺: "A ty se nebojíš, že se třeba pokusí tě-..."
🇦🇹: "Zabít? I kdyby chtěl, nebude mít šanci. Máš pocit, že má snad Čechy nějaké vojsko?"
Uhersko na to nic neodpověděl a dál mi upřeně hleděl do očí.
🇦🇹: "Teď jsi pro mě hlavní ty. Vlastně vždycky si byl...Jen jsem si to neuvědomovala a velmi toho teď lituji."
Zopakovala jsem znovu. Znala jsem ho a věděla jsem, že takovéhle lichotky by na něj mohly zapůsobit.
Uhersko si povzdechl a vykročil na chodbu.
🇦🇹: "Přeji dobrou noc."
Popřála jsem mu s úsměvem.
🇭🇺: "Dobrou noc."
Odpověděl Uhersko už z chodby, zavřel za sebou dveře a já zůstala opět o samotě.
Výborně...To se mi opravdu povedlo, musím říct. Jediné, co mi vrtá hlavou je ten Čechy...Ale co už, může mi to být putna. Horší by bylo, kdyby někde na moři utonul. To by to pak na území Čech bylo jedno povstání za druhým.
Hned, co se Uhersko rozhodne, vyrazím do Benátek. Tam je totiž Archiv... A až mi pošle Francie i 5. svazek...vše bude kompletní a budu připravena na svou velkou budoucnost. Velká mocná monarchie znovu získá plnou kontrolu nad svou zemí. Mám k Vám být upřímná? Uhersko nebyl vůbec špatná volba. Ve smyslu, že...je i přitažlivý... Nevím, jestli by byl Čechy lepší, ale ten by se nikdy nenechal svést. Uhersko je po téhle stránce trochu slabší. To je ale jen a jen dobře. Uhersku bude role císaře slušet a hlavně si v ní najde své místo. A to je to hlavní.

[11. 10. 1849, Brno-Praha]

Pohled🇨🇿:

Jel jsem stále vpřed a nechával to hrozné místo za sebou. Chtěl jsem být odtamtud co nejdál. Pořád jsem se cítil prázdný a zbytečný. Jako by mi něco říkalo, že už to nemá smysl. Nechtěl jsem věřit, že po tolika letech, co nás mučila, zneužívala a vracels nám za všechno jen nenávist, tak najedou-...proč?!
S: "Říkal jsem ti, že nevíš, co je důvěra."
Uslyšel jsem v hlavě hlas svého otce.
🇨🇿: "Ale já jí nikdy nevěřil."
S: "Tak proč tě to tak trápí? Proč o tom vůbec přemýšlíš, když jsi jí nevěřil?"
🇨🇿: "Já...myslel jsem, že si nikdy nevybere toho 'oblíbence'. Myslel jsem, že nás opravdu nesnáší oba stejně. Ale ona se prostě najedou rozhodla pro Uhersko a já se teď budu muset podřídit jak Rakousku tak Uhersku. Oba dva se mě ne jednou pokusili zabít a teď mi budou oba vládnout. Co jsem udělal za chybu?"
S: "Nic...Ty byses nikdy nenechal svést někým jako Rakousku a ona to moc dobře ví. Proto tě nevybrala, nevyšlo by jí to. A hlavně... hned, co jsi se ztratil, tak už bylo rozhodnuto. Potřebovala tu 'oporu' hned."
🇨🇿: "Takže kvůli tomu bude teď Uhersko císař Rakouské monarchie? Protože měl štěstí a málem se neutopil?!"
S: "Dá se to tak říct."
Byl jsem plný hněvu.
🇨🇿: "Já nejsem naštvaný proto, že nebudu císař, ale proto, že s nějakými právy se můžu rozloučit!"
S: "Nemusíš...Bojuj za sebe. Bojuj za svůj národ a zemi...Zvládnete to."
Pak se hlas mého otce vytratil.
Jsem teď v nebezpečí? Bude mi teď chtít ublížiti Uhersko? To mohl sice celou dobu, ale teď... Tohle se nikdy nemělo stát.
Dál jsem jel temnou nocí vpřed. Pršelo a dešťové kapky silně bušily do mé kapucí, kterou jsem měl přetaženou přes hlavu. Občas jsme měli problém i projet bahnem. Hlavu jsem měl plnou myšlenek a nedával jsem pozor, kam jedu.
Zrovna jsem projížděl Přibyslaví. I když byla noc a pršelo, pár lidí ještě s lucernami chodilo po náměstí. Bezhlavě jsem vjel na náměstí a chtěl ho co nejrychleji přejet. Chtěl jsem domů, chtěl jsem pryč. Teď už mi bylo všechno jedno. Kdyby mě to alespoň napadlo...Nechal jsem tam všechny jen proto, abych-
Na poslední chvíli jsem si všiml ženy, která přede mnou procházela. Leknutím vykřikla, ztratila rovnováhu a upadla do louže pod sebou. Plamen v její lucerně uhasila voda. Snažil jsem se nepanikařit. Zatáhl jsem koně za uzdy a snažil se ho nasměrovat jinam. Ten se ale splašil a začal se divoce stavět na zadní nohy, poskakova a řechtat jak o život, až se mu povedlo mě shodit. Dopadl jsem na kamenné dlažky přímo na to špatné rameno, který jsem měl podělaný ještě z toho moře.
🇨🇿: "K*rva."
Zvedl jsem se celý mokrý ze země a postavil se na nohy. Žena, kterou jsem málem srazil, se postavila a i když byla plná hrůzy, tak se snažila koně nějak uklidnit.
???: "Klid, no tak! Uklidni se!"
Nebyla nějak vysoká ani silná, ale šla na to dobře. Na chudou ženu až moc dobře... Možná to zní zvláštně, ale já bych na to šel úplně stejně. Kůň byl ale tak vyplašený, že musela zasáhnout hrubá síla a to nemohla zvládnout. Tohle už bylo nebezpečný.
Přiskočil jsem ke koni, povedlo se mi chytit uzdu a silou jsem ho přitáhnout k zemi. Když už alespoň přestal skákat, začal jsem ho hladit po čumáku.
🇨🇿: "Klid, hochu, klid..."
Nakonec se mi povedlo koně ukonejšit a znovu zkrotit. Trochu jsem se vydýchal a pak se otočil na tu ženu. Měla na sobě také tmavý plášť s kapucou, která mi bránila pohlédnout jí do obličeje. Z podpláště jí vyčuhovala ušpiněná, teď ještě i promáčená, selská sukně a ošoupané roztrhané střevíce. Z toho, jak jsem ji slyšel křičet, jsem usuzoval, že je právě ve středním věku.
???: "Zbláznil jste se?! Co to děláte?"
Vyjela na mě. Podobný hlas už jsem někdy slyšel. Ale kde? Hmm...Nemůžu si vzpomenout. I když mě zrovna tohle trklo, nenechal jsem se tím vyvést z míry.
🇨🇿: "Co prosím, madam? Snad jste viděla, že jedu, ne?!"
???: "Máte pocit, že jste v téhle tmě vidět?!"
Odsekla znova.
🇨🇿: "Předpokládám, že máte uši a očividně i světlo, tak nevím, na co nadáváte!"
???: "Na co nadávám?! Mohl jste mě zabít! Jste vy vůbec normální?!"
🇨🇿: "Vy vůbec nemáte ponětí, s kým mluvíte..."
Zavrčel jsem. Teď to se mnou pěkně mlátilo a moc jsem se neovládal. Nechoval jsem se úplně nejlíp.
???: "Bude nejlepší, když Vás nechám na pokoji. Za tohle mi nestojíte, Vy nafoukaný sobecký nevychovanče!"
Žena se otočila a už byla na odchodu. Tohle mě dopálilo.
🇨🇿: "Jak jste mě to nazvala?!"
Zvýšil jsem hlas, vzteky hrábnul po její kapuce a prudce za ni trhl. Odhalil jsem tím ve velmi slabém měsíčním světle její hnědé, trochu prošedivělé, vlasy svázané do copu a schované do čepce, který měla ovázaný kolem hlavy. Leknutím se na mě otočila a-... Strnul jsem...Přestal jsem dýchat... T-to není možný...To se mi snad jen zdá...
???: "Ehm...Haló?"
Nemohl jsem tomu uvěřit... Je to opravdu ona? Ano...
Celý u vytržení jsem si stáhl kapucu z hlavy. I ona zbledla a vytřeštila na mě oči. Uslyšel jsem, jak se jí zatajil dech. Tohle je snad sen...
🇨🇿: "Ani..."
Hlesl jsem...
A: "Čechy..."
Už jsem poznával svou starou dobrou kamarádku. Tolik se změnila. Zestárla, vrásky už trochu poznamenaly její tvář a stříbrné nitě v tmavých vlasech také, ale ty její modré oči s věčnou jiskrou... na ty se nedá zapomenout.
🇨🇿: "Pane Bože..."
A: "Čechy!"
Anička na nic nečekala a skočila mi do náruče. Pevně mě objala kolem krku a rozplakala se.
A: "J-já, j-j-já..."
Vzlykala. Já byl u vytržení. Nemohl jsem tomu uvěřit. Připadal jsem si jako v nějaké pohádce, jako kdyby se nic tak krásného nemohlo stát. A ono stalo... Objal jsem si nazpátek a pevně ji stiskl ve své náruči.
A: "J-já u-už ani nedoufala... Jsi t-to vážně ty?"
🇨🇿: "Jsem..."
Nějakou chvíli jsme se svírali v objetí. I mně se chtělo štěstím brečet. Pak jsem Aničku postavil na zem a zadívali jsme si navzájem do očí. Jak moc mi chyběla. Ten její úsměv, hlas, ona... Myslel jsem si, že jsme se tehdy opravdu viděli naposledy.
A: "J-já tomu nemůžu uvěřit!"
Zvolala a sevřela svýma křehkýma rukama mé velké dlaně.
🇨🇿: "Já také ne. Tolik se mi stýskalo, Ani."
A: "No to mi povídej!"
Vyjekla Anička radostí.
A: "Co tu děláš?"
🇨🇿: "Jedu z Vídně."
A: "Z Vídně? Proč?"
🇨🇿: "Rakousko se asi zbláznila. Poslední dobou se toho děje tolik, že už se svět začíná obracet naruby!"
A: "Co se stalo?"
🇨🇿: "Ehm no...V poslední době bych řekl, že se toho událo až až. I za tu dobu, co jsme se neviděli, se stala řada věcí. Začalo to tak, že-"
A: "Zadrž. Pojď k nám, tam mi všechno povíš."
🇨🇿: "K vám domů?"
A: "Jistěže. Můžeš u nás i přespat, jestli budeš chtít."
🇨🇿: "Ne, Ani, nedělej si se mnou žádnou starost, já-"
A: "Čechy..."
Přerušila mě Anička v půlce věty.
A: "Víš vůbec, co všechno jsi pro mě udělal? Nechat tě na pár dní u nás je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat já. A navíc, jsme přátelé, ne?"
Řekla Anička a mrkla na mě. Usmál jsem se na ni a kývnul hlavou, že půjdu. Chytl jsem koně za uzdu a Anička mě za ruku vedla do temných uliček k chalupě, kde bydlela.

[9. 10. 1849, Vídeň]

Pohled🇭🇺:

Zavřel jsem za sebou dveře a odebral se do ložnice, která mi byla přidělena.
Byl jsem v šoku z toho, co se právě stalo. Rakousko si mě...chce vzít za muže? Miluje mě? Chce se mnou tvořit dvojvládu? Chce se se mnou dělit o císařskou korunu? Po tom všem, co mi provedla?! Kdyby jen věděla, kolik lidí její vinou zahynulo! Celou tu dobu jsem sloužil jenom jako štít proti nebezpečí z Osmánské říše a jako mučící hračka a teď mi říká, že mě miluje? To jako vážně?!
Vešel jsem do své ložnice a zavřel za sebou dveře. Posadil jsem se na postel a položil si hlavu do dlaní. Nemohl jsem se z toho vzpamatovat.
Já si jí prostě nemůžu vzít! Nesnáším ji! Ale...říkala, že získám zpátky svá práva...a svobodu...a moc... Ne, to přece nejde! Já nemůžu! Nebo ano?...JÁ NEVIM!!!
Praštil jsem se pěstí do kolene a prudce se postavil. City se mnou házely a tahaly mě za špagáty, jako bych byl nějaká loutka. Začal jsem chodit v místnosti kolem dokola a znova se zamyslel.
Co budu dělat? Chci zpátky sílu i rovnost. Ale jak mám v Rakousku najít lásku? Jak ji mám milovat? Budu s ní někdy spokojený? Ale jen to pomyšlení na to, že budu zase významný i pro zbytek Evropy. Nebudu přehlížený... A mohl bych hledět na Čechyho, jak se dál zmítá v útrapách Rakouska, zatímco já budu volný a ještě k tomu nad ním budu mít moc... To by bylo skvělé... Ale to, co mi Rakousko udělala, na to nemohu zapomenout...ale...budu svobodný...a můj národ taky...a budu císař...
Chvíli jsem ještě chodil a přemýšlel. Pak jsem šel ke dveřím a otevřel je. Vyšel jsem na chodbu a zamířil k ložnici Rakouska.

[Ten samý večer, pořád Vídeň]

Pohled🇦🇹:

Asi 15 minut potom, co Uhersko odešel, jsem uslyšela opět zaklepaní na dveře.
🇦🇹: "Dále!"
Zavolala jsem a dveře se otevřely. Stál v nich sluha a v ruce držel dopis. Sluha se mi uklonil a pravil:
Sl: "Doufám, že Vás neruším, Vaše Výsosti. Mám pro Vás dopis od Jeho císařského Veličenstva z Francie."
Toto oznámení mě příjemně překvapilo. Usmála jsem se a promluvila:
🇦🇹: "Děkuji. Můžete mi jej nechat zde na stole."
Sluha bez jediného slova položil dopis na psací stůl, u dveří se uklonil a zase odešel.
Přišla jsem ke stolu a vzala do ruky dopis. Opravdu, byla na něm pečeť s francouzským symbolem lilie.
Tak Francie se nám rozhodla odpovědět? Jak zdvořilé... Uvidíme, zde mi chce povědět to samé, jako v Petrohradě, akorát psanou formou. To je totiž mnohem hezčí, ne?
Rozlomila jsem pečeť a vytáhla z obálky okrasný papír. Rozložila jsem ho a začala číst krasopis Francie:

Milá Rakousko

Doufám, že jsi šťastná a zdravá, a že tvá říše vzkvétá. Tento dopis ti posílám z důležitého důvodu.
Jistě si pamatuješ na svůj požadavek, se kterým jsem ti nechtěla vyhovět. Přemýšlela jsem o tom a učinila takové rozhodnutí: Předám ti 5. svazek Kroniky hned, jak to bude možné, či ti ho pošlu přes mé posly, ale bude mi do konce srpna příštího roku vrácen. Jestli jsou tvé plány větší, pospěš si. Delší dobu nebudu riskovat. Pokud ho do té doby nedostanu zpátky, budeš čelit následkům. Je mi líto, ale musí to tak být. Mám nějakou zodpovědnost.

Francie

Papír jsem si z obou stran prohlédla, jestli jsem třeba nepřehlédla něco důležitého a pak si ještě jedou přečetla jeho obsah. Jedním koutkem úst jsem se pousmála a nahlas se uchechtla.
  Tak přece jenom si dala říct. Já to věděla. Jak vždycky říkám, všechno chce svůj čas. Teď už jen přimět Uhersko k souhlasu, dojet do Benátek pro Kroniku, uspořádat svatbu a můj plán bude naprosto dokonalý. Mé císařství teprve putuje ke svému vrcholu slávy. A já...já ho tam dovedu.
  Spokojeně jsem vložila list zpátky do obálky a položila ji na psací stůl. Už jsem byla docela unavená. Dneska se toho stalo až až. Zazvonila jsem na zvoneček a služka mi přinesla noční košili. Svlékla jsem ze sebe bílé šaty ozdobené krajkami a perlami a navlékla na sebe noční košili. Za chvíli přišly služky a odnesly mé šaty. Když odešly, ulehla jsem do své lože a už se chystala ke spánku. Už jsem chtěla sfouknout svíčky na svícnu, když tu znovu někdo zaklepal dveře.
🇦🇹: "Ano?"
Odpověděla jsem na klepání s podivením. Chvíli jsem čekala, ale pak se dveře přece jenom otevřely. A jaké to bylo překvapení...Uhersko.
🇭🇺: "Rakousko..."
Pronesl a nastala chvíle ticha. Jen ohněm praskající dřevo v krbu a kyvadlové hodiny v rohu místnosti to napjaté ticho prolamovaly.
🇭🇺: "Jsem rozhodnutý. Vezmi si mě za muže..."