Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 39.-Věřil jsem...

[9. 10. 1849, Vídeň]

Pohled🇦🇹:

Dvanáctý den ráno jsme konečně dorazili do Vídně. Uhersko byl den ode dne nervóznější, ale snažil se to na sobě nedat znát. Dnes večer půjde všechno ven. Jsem rozhodnuta.
Kočár zastavil před branami Hofburgu. Lokaj předstoupil před kočár a otevřel nám dveře. Uhersko vystoupil jako první a pak mi podal ruku, abych mohla vystoupit také. Nabídl mi rámě a spolu jsme šli do paláce. Tady jsem požádala služebnictvo, ať odejde a já s Uherskem jsme zůstali o samotě. Udělala jsem krok k němu a klidně se pousmála.
🇭🇺: "Tak mluv, co po mně chceš?"
🇦🇹: "Příjď za mnou dnes večer do mé ložnice. Všechno se dozvíš."
Pronesla jsem temným hlasem. Uhersko se zamaračil, pak se otočil a šel si po svých.
Já se spokojeně usmála a chvíli se dívala za ním. Když se mi ztratil z očí, začala jsem vystoupat po schodech do své ložnice. Zvláštní, že mě Uhersko poslouchá jako pes pána. Je opravdu tak naivní? Nebo jen zvědavý...? Ale buďme upřímní, má se na co těšit...
Když jsem došla do patra s ložnicemi a prošla dlouhou chodbou, konečně jsem stála před svými dveřmi. Zabrala jsem za kliku a dveře se otevřely. Když jsem vstoupila do místnosti, to, co jsem spatřila, mi zatajilo dech. U stolu seděl v otáčecím křesle zády ke mně muž a před obličejem držel noviny. U pusy držel fajfku, ze které unikal šedý kouř. Když jsem vstoupila, nachvíli odtrhl oči od novin a i se židlí se otočil. Poznala jsem pana Otta von Schwarzenberga. Podíval se na mě a udiveně nadzvedl obočí.
O.v. Schwarzenberg: "Vaše Výsosti, vy žijete."
Pronesl. To mě trochu urazilo. Jak to myslí "Vy žijete"? Proč bych podle něho neměla žít? Trochu jsem svraštila obočí a ostrým tónem se zeptala:
🇦🇹: "Co tu děláte?"
Schwarzenberg si vyndal fajfku z úst a se stejným klidným výrazem poklepal fajfkou na článek z novin, které mi ukazoval. Nadpis obsahu zněl "Katastrophe in St. Petersburg. Angriff auf den Zarenpalast!" [Neštěstí v Petrohradu. Útok na carský palác!]
O.v. Schwarzenberg: "Měla jste, díky bohu, obrovské štěstí."
Pokračoval Schwarzenberg.
O.v. Schwarzenberg: "Neumím si představit to neštěstí, kdybyste nedejbože zahynula."
Pak vstal a předstoupil přede mě.
O.v. Schwarzenberg: "Jaké to kromě tohoto bylo?"
🇦🇹: "Vskutku...To nejhlavnější je rozhodnuto. Vím, za koho se vdát."
O.v. Schwarzenberg: "A to bude?"
🇦🇹: "...Dozvíte se..."
Schwarzenberg se na mě nechápavě zadíval. Nevěděl, proč mu to nechci rovnou říct.
O.v. Schwarzenberg: "No dobrá..."
Dodal po chvíli trochu pobouřeně Schwarzenberg. Pak mě obešel a zamířil ke dveřím.
O.v. Schwarzenberg: "Přeji hezký den, Vaše Veličenstvo."
Zavřely se za ním dveře a já zůstala v místnosti sama.

[2. 10. 1849, Baltské moře]

Pohled🇨🇿:

Probudil jsem se brzo ráno ještě před rozbřeskem. Vystoupil jsem z kajuty a šel se podívat na palubu. Jen nějací námořníci, kteří pracovali i přes noc, byli vzhůru a obsluhovali loď. Viděl jsem, jak tma pomalu ustupuje z nebe a chystá se ke svítání.
Už nemůžeme být daleko...Brzo budeme na pevné zemi, prozatím v bezpečí.
Když se rozednilo, probudil se i Řecko.
🇬🇷: "Dobré ráno, jak je?"
Šel mě rovnou pozdravit.
🇨🇿: "Dobré ráno, dobře, díky."
Oba jsme se nachvíli odmlčeli.
🇨🇿: "Hele, jak daleko už jsme?"
Zeptal jsem se nakonec a podíval se na Řecko.
🇬🇷: "No, měli jsme dobrý vítr v zádech, takže bychom-"
N: "Přístav na obzoru!!!"
Zakřičel nějaký námořník z hnízda na hlavním stožáru a ukazoval někam do dáli. Celá posádka včetně mě a Řecka se seběhla u zábrany a plní vzrušení a zvědavosti jsme přes sebe natahovali krky, abychom co nejlépe viděli.
🇨🇿: "Co to je?"
Zeptal jsem se zmateně. Řecku se v očích rozzářily jiskry radosti a chvíli mi nebyl schopný odpovědět.
🇬🇷: "To je Gdaňsk..."
Hlesl.
Srdce se mi vzrušením rozbušilo. Celá posádka začala jásat...a já s nimi...Už jsem nechtěl čekat ani minutu. Myslel jsem, že do té vody skočím a doplavu si na břeh sám.
Když jsme připluli blíž, mohl jsem rozeznat obličeje svých přátel. A byl mezi nimi dokonce i Rusko.