Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 63.-Odraz

[26. 8. 1881, Norimberk]

Pohled🇨🇿:

Přeskočil jsem několik dřevěných beden a běžel dál. Slyšel jsem podrážky svých bot, jak v kraťoulinkých intervalech klapají o dalžky.
  Běž.
Slyšel jsem za sebou hlasy svých pronásledovatelů. Celá jednotka.
Dochází mi dech. Už nemůžu.
  Běž dál.
Utíkal jsem, co mi nohy stačily. Prudký smyk do vedlejší ulice. Pozor, ať tam nic nejede. Jsem vysílený.
  Běž, nezastavuj se.
Měl jsem pocit, že hlasy strážníků, jež se mě snažili chytit, se násobí.
  Proběhl jsem celou ulici až jsem se objevil na břehu řeky. Most.
  Běž.
  Přeběhl jsem přes most na druhou stranu řeky.
???: "Halt!"
  Byli mi v patách.
  Už nemůžu.
  Běž. No tak, nepřestávej!
  Stanul jsem před budovou obloženou kolem dokola v lešení. Nerozmýšlel jsem se a rychle lezl po žebřících nahoru. Rychleji!
  Okované podrážky vojáků cvakaly o železné šprušliny žebříku svižně za mnou.
  Ocitl jsem se na střeše. Pode mnou se rozkládalo rozlehlé město osvětlené lampami. Nad Norimberkem dávno zavládla temná noc...
  Naše "hra na babu" se přemístila na střechy domů. Neviděl jsem si pod nohy. Nevěděl jsem, jestli následující krok přistane na měděnce střechy nebo v mezeře mezi střechami.
  Ale nad tím mi nezbyl čas přemýšlet.
  Běž.
  Do očí mi natekly slzy. Bylo toho moc. Dejte mi už pokoj! Nic jsem neudělal!
  Slyšel jsem je za sebou. Bože, proč mi tohle děláš?!
  Vtom jsem šlápl na něco mokrého s kluzkého. Podjela mi noha. Neudržel jsem rovnováhu.
  Nevykřiknul jsem.
  Vezl jsem se po rezavé šikmé střeše aniž bych viděl cokoliv kolem sebe. Zaslepen tmou a slzami. V tom zmatku jsem jen cítil povrch střechy drásající můj oděv na cáry.
  Nekřičel jsem. Nekřičel.
  Vtom střecha zmizela. Já padal. Letěl.
  Nevím kam, neviděl jsem. Zemské jádro přitahovalo mé padající tělo k sobě. A já nekřičel, nebránil se. Bude mi tam lépe.
  Padal jsem krátce, ale připadalo mi to jako věčnost.
  ...
  Dopadl jsem měkce. Bez bolesti.

[O den později, Berlín]

Pohled🇩🇪:

🇩🇪: "To snad nemyslíte vážně!"
Zařval jsem a praštil pěstí do stolu tak, že pera a tužky poskočily společně s nádobami, ve kterých byly umístěny.
  Celá policejní jednotka vedená mladým poručíkem, právě čelila mému obrovskému hněvu uvnitř mé kanceláře. Ačkoliv se stále snažili tvářit hrdě a stáli jako přibití k zemi, cítil jsem, že se jich zmocnil strach ještě před tím, než sem vůbec vstoupili.
  Prudce jsem se zvedl, až židle, na které jsem seděl, málem přepadla a mé běsnění pokračovalo:
🇩🇪: "Máte pocit, že po vás chci moc?! Stát vás platí za to, abyste řídili pořádek v zemi a vy nejste s celou jednotkou schopný chytit JEDNOHO neozbrojenýho psance, který už se skoro tři týdny skrývá všude po Evropě bez jídla a pití! A to si říkáte elitní jednotka?!"
Byl jsem vzteky bez sebe. Vysvětlete mi někdo, co je na tom tak těžkýho?! Nikdo nemůže vypadat stejně, jako Čechy, není to možný! I ten největší idiot s nejvyšším stupněm demence by ho byl schopný poznat a chytit, ale nelépe vycvičená policejní jednotka v říši ne. Jestli z tohohle nezešílím, bude to vrchol mé kariéry.
🇩🇪: "Vypadněte! HNED!!!"
Zavřal jsem a můj prst vystřelil směrem k východu.
🇩🇪: "Tupci neschopný... vypatlaný..."
  Mladý poručík se otřesen se svou jednotkou pohotově zdekoval z mé kanceláře. Když se místnost vyprázdnila, šlehnul jsem rudýma očima ještě po sluhovi a krátce syknul:
🇩🇪: "Vy tak."
  Sluha bez sebemenšího projevu emocí také opustil místnost a zavřel za mnou vysoké dvoukřídlé dveře.
  Vyčerpaně jsem se položil do křesla a mnul si čelo. Vždycky, když se najde nějaká výjimečná příležitost, musí práci k ní vykonávat ti nejvetší debilové, co se na tomhle světě jen najdou. Ten českej cajzl se už několik týdnů toulá v krajině, bez výrazného přísunu potravin nebo hygieny a ani v tomhle stavu ho prostě dvacet chlapů nedokáže chytit!
  Vzteky jsem udeřil dlaní o stůl. Vstal jsem a začal jsem zamyšleně pochodovat kolem místnosti.
  Přemýšlel jsem, jak s tímhle případem naložit. Mám informovat Bismarcka? Ne... Budu vypadat jako blbec.
  Zastavil jsem se až u vysokého nástěnného zrcadla, jež bylo vloženo do zlatě ozdobného rámu. Chvíli jsem se díval na špičky svých bot, než jsem pohlédl na svůj obraz zrcadle a hlasitě si povzdechl.
🇩🇪: "Scheiße..."
Zaklel jsem a s tím zvedl hlavu. Když jsem ale spatřil svůj odraz, zděsil jsem se.
  Prudce jsem ustoupil od lesklé plochy zrcadla, až jsem málem zakopnul a jako omámený, traumatizován tím, co vidím, jsem na něj civěl, poněvadž to, co se odráželo proti mně, jsem rozhodně nebyl já.
  Místo mého odrazu v zrcadle stála bytost. Byla stejně vysoká jako já, oblečená jako já a stála ve stejné pozici. Ale její obličej se nepodobal tomu mému. Místo normální hlavy jí z úzkého krku trčel vysoký kvádr v barvách vlajky Německé říše. Nemělo to ústa ani nos, ani uši nebo vlasy a místo očí na mě upřeně hleděly jen dvě malé bílé tečky.
  Zhrozen jsem zalapal po dechu. Byl to jak výjev z nějaké strašlivé noční můry.
  "Prober se, tupče! Je to jen sen!", řekl jsem si v duchu pro sebe, několikrát zamrkal, dal si pár facek a praštil se do čela. Když jsem otevřel oči, ten strašlivý výjev se v zrcadle odrážel pořád.
  Najednou jsem měl pocit, jako by se svět kolem mě začal tříštit. Začalo mi nepříjemně pískat v uších a tak se mi zamotala hlava, že jsem si myslel, že se neudržím na nohou. Cítil jsem, jak padám do zrcadla, přímo proti té nestvůře, která na mě z něj civěla. Paralyzován, omámen...
  Rázem všechno utichlo. Nějak jsem se ocitl na zemi a zmateně se snažil uvědomit si, co se se mnou děje.
  Vtom mi došlo, že tamten pocit, nebyl, že bych já vstpupil do zrcadla...
  Ta věc z něj vystoupila.
  Hrůzou mi zatrnulo.
  Přelud s hranatou hlavou bez tváře se nade mnou skláněl a zapíchával se do mě bílými tečkami, jako špendlíky. Měl asi dva a půl metru.
  Nemohl jsem se pohnout, ani volat o pomoc, ani nic jiného. Byl jsem jak ve spánkové paralýze.
  Ale nejhorší na tom bylo, že kdyby to byla spánková paralýza, nic z toho by nebyla skutečnost. Ale tohle...
???: "Nečum jak tele na nový vrata a koukej se zvednout."
Promluvilo to něco na mě. Jeho hlas zněl jak kdyby pocházel z mimozemského světa. Zněl jako drnčení nejnižší struny na base, kterou ještě někdo zapomněl naladit a každé slovo, které vyslovil se dál ozývalo v mnohonásobných ozvěnách. Trhalo to uši.
???: "Neslyšels?! Zvedej se!"
Zasyčel netvor, když jsem na něj dál hrůzyplně hleděl a nehýbal. Jeho hlas v intenzitě poskočil o několik oktáv výš, až mi to nepříjemně prořízlo uši.
  Rozklepaně jsem se postavil na nohy. Držel jsem si odstup.
  Podíval jsem se do zrcadla, jež pořád stálo na svém místě za tou věcí. Spatřil jsem v něm jen sebe. To něco se neodráželo v zrcadle. Nemá odraz. Když jsem nenápadně pohlédl na koberec, všiml jsem si, že ani nevrhá žádný stín. Takže... není skutečný. Alespoň ne úplně.
  Znovu jsem se podíval nad sebe do těch bílých teček a poněkud přiškrceně se zeptal:
🇩🇪: "Co jsi zač?"
???: "Já jsem ty."
Odpověděl okamžitě pronikavým hlasem.
  Byl jsem připravený na odpovědi všeho druhu, ale tahle... mě opravdu zaskočila.
🇩🇪: "Nejsem si jistý, jestli tomu správně rozumím..."
???: "To jsem si mohl myslet."
Odpověděl pohrdavě a postavil svou kvádrovou hlavu do roviny.
Bylo děsivé sledovat, jak mluví, ale vlastně nemluví, protože nemá čím. Ozýval se zvuk, ale ústa-žádná. Provodával mě pohledem, ale oči-žádné.
???: "Kdybyses vyznal sám v sobě, tak bys rozumněl. Což není tvůj případ. Jsi stejně tvrdohlavý a slepý, jako lidé."
  Zamračil jsem se. Vůbec se mi nelíbilo, jak mě uráží.
  Moc dobře vím, kdo jsem. Je mi jedno, kdo nebo co je tohle, ale rozhodně se tím nenechám shazovat.
  Jeho prozíravé bílé tečky místo očí na mě upřely svůj zrak a než jsem se stačil nadechnout, pokračoval:
???: "Já jsem ty. To by ti mělo stačit k tomu, abys rozumněl. Pokud, jak sám tvrdíš, víš, kdo jsi, tak bys nepotřeboval mojí nápovědu, abys mě poznal. Za těchto okolností bys ani nepotřeboval, abychom se setkali."
Zjihnul jsem.
  Nepromluvil jsem ani slovo, jak to mohl vědět? On čte myšlenky?
???: "Číst tvoje myšlenky je pro mě triviální záležitost, když, jak už ti potřetí opakuji, jsem ty."
Potvrdil mé obavy a mně zatrnulo ještě víc.
🇩🇪: "Ty jsi... mé svědomí?"
???: "Tvé svědomí, tvá osobnost, tvůj charakter, tvůj temperament, své myšlenky, tvé nálady a pocity, jednoduše: ztělesnění tvého vnitřku."
Vyjmenoval postupně a já na něj upřel nechápavý pohled.
???: "Všechno, co ti rotuje tady,"
Načež ukázal prstem na svou hranatou hlavu, což mělo znázorňovat mozek.
???: ", teď vidíš před sebou."
  Nějak jsem to pořád nemohl zpracovat.
  On nemůže být stělesnění mé osobnosti. To by mluvil jako já, dělal pohyby jako já, myslel jako já a jednal jako já. Nic z toho On nesplňuje.
???: "Ale splňuji."
Odpověděl znovu, aniž bych promluvil. Tohle mě zatím děsilo ze všeho nejvíc.
???: "Je to k divení vidět celou svou osobnost, že? I když máš pravdu, že teď mluvím sám za sebe. S tím myšlením jsem opravdu napřed, protože, narozdíl od tebe, se znám moc dobře."
🇩🇪: "Jsem si jist, že tohle časem pochopím."
Zavrčel jsem, když mě jeho ješitnost prudila už natolik, že jsem ji nebyl schopný skousnout.
🇩🇪: "Řekni mi spíš jinou věc. Proč jsi tady?"
On se významně narovnal a udělal dva kroky ke mně. Přemáhal jsem se ze všech sil, abych neucouvnul.
???: "Jdu ti pomoc."
Řekl bez emocí.
🇩🇪: "Pomoct?"
???: "Ano, pomoct."
Zopakoval On.
???: "Víš, tvůj potenciál k dosažení tvých cílů, chceš-li... našich... cílů je vskutku nedocenitelný, ale má to několik háčků."
Začal chodit kolem mě. Já jsem jen jako přibitý stál v transu na místě, zatímco On pokračoval ve svém výkladu:
???: "Máš geniální mozek, ale jsi tvrdohlavý... Máš úžasné plány, nad kterými by byl každý generál nebo organizátor tajné operace v sedmém nebi, ale jsi cholerický... Máš velké předpoklady pro dosažení svých cílů, ale neovládneš svůj hněv, když se něco nepovede nebo se to nepovede napoprvé."
Kroužil kolem mě a našeptával mi věci, které se mi dosud nikdy nikdo neodvážil říct. Běhal mi z toho mráz po zádech. Nejvíce z toho, že jsem si uvědomoval, že má pravdu.
???: "Tohle všechno tě brzí, stahuje, znemožňuje... Všichni se ti za to vysmívají a neberou tě vážně."
Vtom se On zastavil. Jeho velká ruka se natáhla a nabízela se mi. Zvedl jsem hlavu a pohlédl do Jeho němé tváře.
???: "Ale já ti mohu pomoci."
Nastalo ticho. Slyšel jsem jen bušení svého srdce a vlastní dech.
???: "Pomůžu ti být tím, kým ti bylo souzeno být. Velká, silná a neporazitelná říše. Říše čistokrevného německého národa. Tvůj sen."
Říkal to tak nádherně... Má hrdost při Jeho slovech rostla. Teď přemýšlel jako já a já se jen utvrzoval v tom, že to, o co usiluji, se STANE skutečností.
???: "Tak co ty na to... bereš? Můžeš si samozřejmě poradit sám, na tom není nic špatného. Ale... budeš mít pomoc, kterou ostatní vládci ne... Víš, co všechno ti to může přinést? Nám oboum? Němcům?"
On ještě víc rozevřel svou dlaň a čekal na mé rozhodnutí:
🇩🇪: "Beru."
Sl1: "Vaše Výsosti?"
Ozvalo se spolu se zaklepáním na kancelářské dveře.
🇩🇪: "D-dále!"
Odpověděl jsem zmateně, vytržen z dosavadního soustředění se na úplně jinou věc.
  Do kanceláře vstoupil sluha a uklonil se.
Sl1: "S kým jste to mluvil, Vaše Výsosti?"
Trhnul jsem sebou. Nikdo přede mnou nestál. Viděl jsem jen svůj vlastní odraz v naleštěném zrcadle.
  Cože?
🇩🇪: "J-já... asi jsem mluvil sám se sebou. Zamyslel jsem se."
  Nevím, co si o mně ten chlapík v tu chvíli myslel, ale každopádně se, jak už to má v popisu práce, nenechal vyvést z míry:
Sl1: "Už jsme se báli, že se Vám něco stalo. Je čas oběda."
Podíval jsem se na kyvadlové hodiny stojivší u zdi na druhé straně místnosti. Ukazovaly půl jedné. Vzpomněl jsem si, že mám na oběd pozvané důležité hosty. Sakra... Takhle moje diplomatické vztahy fungovat nebudou...
🇩🇪: "Řekněte hostům, že se moc omlouvám. Budu tam za minutku."
Sluha se uklonil a opustil místnost.
  Praštil jsem se do hlavy a opřel se o katedru.
  Celá tahle událost... co to mělo znamenat? Byl to teda sen nebo...?
???: "Nebyl."
Uslyšel jsem Jeho drnčivý hlas. Zmateně jsem se rozhlížel a hledal Ho, ale nikde nikdo nebyl.
???: "Jsem v tvé hlavě."
Uklidnil mě.
???: "Pamatuj, nikdo kromě tebe o mně neví... pochopitelně. Abychom to dořešili... bereš, jsi říkal? Výborně... tvá inteligence mě nezklamala."