Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 59.-Krátký život

[14. 8. 1881, Praha]

Pohled Rakouska-Uherska:

Když jsem procitl, nemohl jsem se rovzpomenout, co přesně se stalo.
Svět kolem mě se začínal zaostřovat a já už mohl rozpoznávat jednotlivé tvary okolo sebe.
Kde to...kde to jsem?
Ležel jsem na něčem měkkém a nemohl jsem se pohnout. Nesnesitelně mě bolely různé části těla. Ani ne bolely, spíš ukrutně pálily.
Nemohl jsem se rovzpomenout na nic. Ani jak jsem se tu ocitl, proč jsem se tu ocitl nebo proč tak trpím tou palčivou a nesnesitelnou bolestí, která mě mučila i při sebemenším pohybu.
🇦🇹: "Rakousko-Uhersko!"
Uslyšel jsem najednou hlas své matky. Maminka... nepřál jsem si nic jiného, než ji obejmout.
Sklonila se nade mnou a opatrně, jako kdyby se bála mě dotknout, položila svou něžnou ruku na mou tvář.
Podíval jsem se na matku. Viděl jsem ji jasně a zřetelně i její ustaraný, ale šťastný pohled.
🇦🇹: "Ach, jsi v pořádku!"
Matka se rozplakala dojetím.
Uslyšel jsem i další hlas.
Pomalu jsem pootočil svou těžkou hlavu a spatřil svého otce s podobnými emocemi v obličeji, jako má matka.
🇭🇺: "Dojdu pro doktora. Oznámím, že už jsi vzhůru."
Otec za sebou zavřel dveře od bílé místnosti a zanechal za sebou ozvěny jeho kroků linoucí se chodbou.
Já a matka jsme zůstali o samotě. Byla mezi námi jakási neviditelná překážká. Tak moc jsem jí chtěl obejmout, líbat ji a vybrečet se do jejích šatů. Ona se zdála, že by mě nejdraději sevřela v náruči a už nikdy mě nepustila.
Ale já nemohl a ona to neudělala.
R.-U.: "Matko...Kde to jsem?"
Zeptal jsem se ochablým chraptivým hlasem. Byl jsem tak slabý a trpěl bolestí, že i mluvení mi působilo potíže.
🇦🇹: "Jsi v nemocnici, miláčku. V Praze."
Matka, ačkoliv odpovídala na mou otázku, myslela na něco úplně jiného. Hleděla mi do očí a její bolestný úsměv se mísil s jiskrou radosti.
Byl jsem zmatený. Jak jsem se objevil na nemocničním lůžku? Co se mi stalo? Proč mám na těle tolik popálenin?
Už jsem otevíral své suché rty, abych položil další otázku, když tu do pokoje vstoupil doktor s mým otcem. Pořád se mi dost točila hlava, ale spatřil jsem doktorovu téměř plešatou hlavu s jen málo šedivými vlasy po jejím obvodu, malé hranaté brýličky a typický doktorský plášť. Starý lékař se před matkou se svou vysokou postavou uklonil a představil se:
D: "Dr. Josef Kozák, Vaše Veličenstvo."
Doktorovu českou národnost jsem odhalil spíš podle přízvuku než podle jména.
Matka vstala od mého lůžka a nasupeně se na doktora obořila:
🇦🇹: "Zmizte! Ať Vás tu nevidím!"
Lékař vypadal zmateně:
D: "A-Ale Vaše Veličenstvo, vždyť jste-"
🇦🇹: "Žádný cajzly tady nechci. Pošlete okamžitě pro německého doktora."
D: "Ale Váš syn-"
🇦🇹: "Slyšel jste mě? Řekla jsem, že na mého syna nikdo z vašeho špinavého národa nesáhne!"
D: "Ale všichni naši němečtí lékaři jsou zrovna něčím zanedbáni!"
Matka pohrozila doktorovi prstem a zlostně zasyčela:
🇦🇹: "Něco jsem řekla. Hodláte snad neuposlechnout mých požadavků? Chcete, abych na Vás poslala ostrahu!?"
D: "...Jistě, Veličenstvo. Hned to bude."
Svolil nakonec bezbranný lékař a rychlím krokem pokoj zase opustil.
Už jsem začal ztrácet nervy. Nemohl jsem si na nic vzpomenout. Měl jsem tolik otázek, ale žádné odpovědi.
R.-U.: "Co se stalo? Proč jsem v nemocnici?"
Matka se ke mně znovu s lístostivým pohledem sklonila a nahlas si povzdechla, jako kdyby ji něco vnitřně ranilo.
🇦🇹: "Málem jsme tě ztratili..."
Zasténala a ve sluneční záři, která do místnosti pronikala oknem, se zaleskly její uplakané oči.
🇦🇹: "V půlce aktu vypukl požár a tys... ztratil jsi se nám z dohledu..."
Vzlykala matka a otřela si oči hedvábným krajkovým kapesníčkem, jenž nosila stále u sebe.
🇦🇹: "Myslela jsem si, že jsi mrtvý... A to všechno kvůli Českému království..."
Když matka vyslovila jeho jméno, doslova z srčel hněv a odpor. Cítil jsem, jak všechnu svou nenávist soustředí do tohohle slova.
Čechy? Co se s ním stalo? Kde je?
Naléhavě jsem na matku pohlédl. Neměl jsem sílu mluvit, ale má touha po odpovědích byla až příliš velká.
R.-U.: "Co je s ním?"
Vysoukal jsem ze sebe nakonec a netrpělivě čekal, co matka odpoví.
🇦🇹: "Čechy...On... ten požár založil schválně. Chtěl nás zabít, všechny tři! Byla to past..."
🇭🇺: "Nebýt těch všech hasičů, možná bychom zahynuli všichni."
Dodal otec, který až teď přešel ode dveří k mému lůžku a jeho žalostný pohled se střetl s tím mým.
Zalapal jsem po dechu.
Ne... To není pravda. On... To by přece neudělal. To nemůže být pravda...
Odmítal jsem tomu věřit. Bránil jsem se ze všech sil. Vždyť... na mě byl tak milý... vyprávěl mi, co pro ně to divadlo znamenalo.
R.-U.: "Ne..."
Vydechl jsem.
Matka mě pohladila po tváři a bolestně zastnénala:
🇦🇹: "Bohužel... je to tak..."
R.-U.: "Ne. Tomu nevěřím..."
Cítil jsem, jak se mi do očí nahrnuly slzy.
🇭🇺: "Vždycky si přál naší smrt. Jsme tak rádi, že jsi pořád naživu."
🇦🇹: "Byla to plánovaná vražda."
R.-U.: "Ne...ne, to není pravda..."
Rozbrečel jsem se a nechal slzy téct po mé roztříštěné tváři.
Proč by mi to dělal? Vždyť jsme se nakonec zblížili! Naslouchal mi, chápal mě, stejně jako já jeho. Proč by mi ublížoval? Proč by to dělal? Proč by mi vůbec kdokoliv záměrně ubližoval? Co jsem komu udělal? Proč mě trestají? Čeho jsem vinen?
Hlasitě jsem vzlykal. I to bolelo a rány pálily. Brečel jsem dál... Svět se mi najednou zhroutil... Už jsem nevěděl, co si mám myslet. Ale bolest neustávala. Naopak. Stále rostla. Všude.