Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 42.-Host z obou světů

[12. 10. 1849, Přibyslav]

Pohled🇨🇿:

Probudil jsem se další ráno na seně. Všude kolem mě byla vypadaná sláma i když to byl svázaný balík sena.
Několikrát jsem zamrkal a zívnul si. S těží jsem se pomalu posadil. Byl jsem úplně rozlámanej. Ramenem mi hned projela ta nepříjemná bolest. Chytil jsem se za něj a vzdychnul bolestí. Tak den začíná hezky koukám.
Postavil jsem se na nohy a odbelhal se do světnice. Spal jsem v komoře na seně, které mi tam dal Jiří, Aniččin muž, když pozdě večer přišel z roboty. Ve světnici už u hrnce stála Anička a připravovala polévku asi na oběd. Když jsem přišel, zvedla nachvíli hlavu od vaření a podívala se na mě. Začal se potichu smát, ale bylo vidět, že se musela snažit, aby nevyprskla smíchy.
🇨🇿: "Co je?"
Zeptal jsem se šeptem a nechápavě jsem se na ni podíval
Anička se nemohla přestat smát.
A: "Pojď sem."
Zašeptala celá vysmátá a já k ní nejistě přišel. Stoupla si na špičky a začala mi vytahovat stébla slámy z vlasů.
A: "Počkej, máš to všude."
Když už mi vyndala většinu stébel, ušklíbla se a zašeptala:
A: "Vypadal jsi jak strašák."
Jen jsem protočil oči a povzdechl si. Šeptali jsme, protože Jiří ještě ve světnici spal. Sám jsem si ještě pocuchal vlasy, aby ze mě vypadaly zbylé kousky suché slámy.
Podíval jsem se na Anču, která se mezitím vrátila ke svému vaření a znova zašeptal:
🇨🇿: "Budu muset jet. Promiň. Mám ještě hodně práce."
Anička se zatvářila smutně. Přišla ke mně a něžně mě objala.
A: "Chápu...Jsem tak ráda, že jsem tě viděla. Už jsem ani nedoufala."
🇨🇿: "Já taky ne..."
Zklopil jsem hlavu a podíval se na Aničku. Oba jsme se na sebe usmáli.
Počkali jsme, než vstane i Jiří, abych se rozloučil i s ním. Když se vzbudil, on i Anča mě vyprovodili na práh dveří.
Ji: "A dobře dojeďte."
🇨🇿: "Děkuji."
Anička se mi nešťastně podívala do očí.
A: "Dávej na sebe pozor..."
🇨🇿: "Neboj, Ani. Budu v pořádku."
Chvíli jsem se na sebe dívali, ale pak už to Anička nevydržela. Skočila mi do náruče a začala mi plakat přes rameno. Pevně jsem ji přitiskl ke svému tělu a položil si hlavu zas na její rameno. Měl jsem co dělat, abych se taky nerozbrečel. Tak dlouho jsem ji neviděl a teď...ji musím zas opustit. A možná jsme se dneska opravdu viděli naposledy!
A: "B-b-budeš-š mi-i ch-chyb-bět..."
Vzlykala.
🇨🇿: "Ty mně taky..."
Ještě nějakou chvíli jsme se drželi v objetí a za žádnou cenu jsme se nechtěli pustit. Když jsme se konečně od sebe odtrhli, zadívali jsme si navzájem do očí. V Aniččiných očích jsem spatřil smutek, radost, žal i bolest... Všechno... Její oči mluvily za její ústa...Ani nevím, jak bych vám ten výraz, pocit a pohled popsal...nešlo to...
Anička mi odhrnula pramínek bílých vlasů z obličeje a ukápla jí další slza.
A: "Už běž prosimtě, ať nezačnu ještě víc..."
Anička pustila mé ruce, za které jsme se do té doby drželi a zakryla si ústa.
🇨🇿: "Děkuju za všechno. Zachránili jste mě."
Naposledy jsem se podíval na Aničku, pak na Jiřího a pak už jsem začal pomalými kroky vzad odcházet.
🇨🇿: "Sbohem..."
Ji: "Sbohem."
A: "S-sbohem..."
Ne, to už nezvládnu. Musím pryč.
Prudce jsem se otočil a rozběhl jsem se ke svému koni. Už jsem cítil, jak mi do očí natékají slzy. Ale ne, to přece udržím... Odvázal jsem koně od ohrady, nasedl na něj a už se chtěl plnou rychlostí rozjet pryč. Ale nedalo mi to... Zastavil jsem se a ještě jednou se podíval na Aničku a Jiřího. Viděl jsem, jak Jiří bere plačící Anču kolem ramen a tiskne si ji k hrudi. Ó Ani... proč mi tohle děláš? Víš, jak mě mučíš? Víš jaká je to to bolest se na to dívat? Jak pláčeš?
Ještě jsem se pokusil zamávat, ale nazpátek mi zamával už jen Jiří. Anička už pro své slzy ani nevzhlédla vzhůru a plakala a naříkaka svému muži do košile. Sbohem, Ani...snad zase někdy...
Pevně jsem chytil otěže, otočil koně na severozápad a plnou rychlostí se rozjel směrem k Praze.