Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 44.-Pravda

[1. 11. 1849, Benátky]

Pohled🇮🇹:

Večer jsme dojeli do Benátek. Byla klidná noc a obloha byla poseta hvězdami, jako drahokamy na těch nejkrásnějších královských šatech.
Zastavili jsme v jedné ulici a já vystoupil z kočáru. Dál už to po souši nešlo, museli jsme po vodě, na gondole. Pustil jsem jednu gondolu na vodu, vzal dlouhé bidlo a nasedl do ni. Otočil jsem se na kočího, který zmateně seděl na kozlíku a pravil:
🇮🇹: "Počkáš tady. Ještě tuhle noc se vrátím."
Kočí mi na to kývnul a já se bidlem odrazil od břehu. Vplul jsem do vodních ulic Benátek a jel svou cestou vpřed
Zastavil jsem se až u velké kamenné zdi, která bránila v průjezu. Přijel jsem až úplně k ní, položil na ni svou dlaň a pak zabouchal nejdřív krátce pak zase krátce, krátce, dlouze, dlouze a krátce. Zeď se začala s drolícími se kameny rozestupovat a objevil se za ní temný průchod dál. Pousmál jsem se a spokojeně jsem vplul do temmého tunelu.
Přistál jsem u malé kamenné plošinky, na kterou zasvítilo světlo z mé lucerny a vystoupil na ni. Vedly z ní dlouhé tajemné schody do podzemí. Sešel jsem po nich dolů, pak prošel dlouhou chodbou a nakonec stanul v velké místnosti, ve které na židli seděl stařec a v polospánku klimbal hlavou. Archiv...
🇮🇹: "Pane Bononicci?"
Oslovil jsem starce a ten se leknutím celý otřásl. Když mě spatřil, sebral v sobě sílu a padl na kolena.
B: "Ó, můj pane, odpusťte! Nespal jsem celou noc!"
🇮🇹: "V pořádku, pane Bononicci, dnes jsem Vám nepřišel vynadat. Postavte se."
Pan Bononicci se na mě nejdřív překvapeně podíval a pak se stěží postavil. Nejdřív si vzal svou hůl a pak promluvil:
B: "Jsem tak rád, že jste zpátky, můj pane, mám na Vás tolik otázek."
🇮🇹: "Otázek?"
Zopakoval jsem tázavě.
B: "Ano. Vy jste sem poslal císařovnu? Rakouskou císařovnu?"
🇮🇹: "Ach tohle... Ano. Ano, poslal."
B: "A-Ale proč? Vždyť je Vaším nepřítelem! Nepřítelem celé země!"
🇮🇹: "Já vím."
Procedil jsem mezi zuby a vzteky zatnul pěsti.
B: "A ještě jste jí svěřil hlavní klíč od Archivu a prozradil cestu sem!"
🇮🇹: "Mám s ní dohodu."
B: "Tak je to pravda."
Vzdychl nešťastně pan Bononicci a sepjal ruce.
B: "Když mi to Její císařská
Výsost říkala, nechtělo se mi tomu věřit!"
🇮🇹: "A co jsem měl podle Vás dělat?! Celý Apeninský poloostrov je proti Rakousku, Rakousko má ve svých řetězech Benátsko a Lombardii a moc dobře ví, že další válka je na spadnutí! A já? Nikdo ani neví, že jsem naživu, natož abych měl armádu a rovnou si musím poštvat Rakousko proti sobě i osobně? A do toho se mi ještě na jihu ochomejtaj Borbouni? Španělé? A pak si myslíte, že mi nějaké sjednocení projde?!"
Pan Bononicci zmlkl a s hrůzou v očích na mě hleděl. Povzdechl jsem si a trochu rozvážněji pokračoval:
🇮🇹: "Jestli chci Itálii znovu spojit, musím na to jít chytře. Rakousko si myslí, že vzhledem k mé přízni vůči ní nebude žádný problém s válčení o momentálně její území na Apeninském poloostrově. Hned, co zbuduju armádu a spojím několik království v Itálii, si vezmu Benátsko a Lombardii zpět. A stejně tak naložím s jihem. Už bylo dost cizích hostů na italské půdě, je načase je odsud vyhnat a znovu se chopit moci. Itálie bude znovu sjednocena!"
Zvolal jsem sebevědomě a má ozvěna se rozlehla do všech stran místnosti. Nastala chvíle dramatického ticha. Pan Bononicci po chvíli polkl a po chvíli ze sebe vykoktal:
B: "A-A-A k-kdy chcete z-začít?"
🇮🇹: "Teď."
Řekl jsem hned, co dokončil větu.
🇮🇹: "Kdy jindy když ne teď? Okamžitě zamířím na místo, kde je můj domov. Domov jediné a poslední domácí dynastie."
B: "Sardinie a Piemont..."
Vydechl pan Bononicci.
🇮🇹: "Ano... Hned začnu shromažďovat své nové příznivce a začnu budovat armádu. A až budu připravený, vyrazím na sever proti Rakousku a na jih proti Španělsku. A věřte mi, pane Bononicci, že až uvidí ostatní státy a království v Itálii mou moc a velikost, budou se ke mně jistě chtít sami připojit..."
B: "A co Papežský stát? Papež je přece pod ochranou Francie, mohlo by to zapříčinit další velký problém."
To mě zaskočilo. Zmlkl jsem a kousl jsem se do rtu. A sakra...To je pravda... To jsem trochu nedomyslel... Teď se ale musím chovat, že mám vše promyšlené, aby si ten dědek nemyslel, že jsem nějakej idiot. Otočil jsem se k panu Bononiccimu a chladnokrevně odvětil:
🇮🇹: "Myslím, že odstranit Francii z mé cesty nebude zas až takový problém."
Pan Bononicci na to nic neřekl a jen zklopil oči k zemi.
🇮🇹: "Můj plán tedy zní: Jet na Sardinii, vytvořit armádu, získat zpět Lombardii, Benátsko a jih Apeninského poloostrova, tedy zaútočit na Rakousko a na Španěle, připojit ostatní státy poloostrova (je mi jedno jak), obsadit Papežský stát a pak...pak konečně znovu sjednotit Itálii..."
Ano...Vyženu odsud Habsburky i Borbouny. Ukážu Rakousku, Španělsku i celé Evropě, že jsem ještě nezemřel, a že jsem stále mocný a silný! Tohle je mé území, má půda, má země! Už vidím, jak stojím nad Rakouskem a ona prosí o slitování. Dává mi mé území zpět a podvoluje se mi...
Přišel jsem k dřevěné skříňce, která v místnosti stála a rukama jsem se o ni plnou vahou opřel.
🇮🇹: "A až se tohle všechno stane..."
Zaryl jsem nehty do dřeva a pomalu po něm škrábál.
🇮🇹: "...půjdu do svého pravého domova...Do Říma..."
Rázem mi hlavou proběhlo několik vzpomínek. Vzpomněl jsem si na Římskou říši. Na mé obrovské a odhodlané vojsko, na dechberoucí Řím, na neporazitelné rozlehlé impérium, které ovládalo Evropu až po Anglii, sever Afriky i kus Asie. Ó byl jsem tak mocný! Nikdo se mi nevyrovnal! Už jsem čekal dost dlouho v pozadí. Je načase vyjít znovu na světlo.... O mém plánu ani úmyslech nikdo neví. Rakousko si myslí, že jsem na její straně. Borbouni, tedy Španělé, si ani nepomyslí, že se nějaký Ital odváží znovu spojit svou zemi. Ostatní místní státečky jsou malé a bezbranné a Papežský stát spoléhá na ochranu od Francie. Tohle všechno mi stojí v cestě a já jsem odhodlán všechny překážky odstranit.
🇮🇹: "Tak tedy, pane Bononicci..."
Řekl jsem po chvíli vznešeným tónem a otočil se k panu Bononiccimu.
🇮🇹: "Mějte se hezky. Já mířím na Sardinii za novým vojskem. Dál střežte Archiv tělem i duší. Na shledanou."
B: "Bůh Vám žehnej a šťastnou cestu!"
Už jsme se loučili, když tu jsem si vzpomněl ještě na jednu zásadní věc.
🇮🇹: "A pane Bononicci."
B: "Ano?"
Odpověděl pan Bononicci zvědavě.
🇮🇹: "Tohle, co jste slyšel, je jen mezi námi."
B: "Můžete se se spolehnout, můj pane! Celý život strážím největší tajemství celého světa, jak by Vás mohlo napadnout, že bych Vaše plány chtěl vyzradit?"
🇮🇹: "Výborně. Tak tedy na shledanou."
B: "Na shledanou..."
Rozloučili jsme se a já vyšel po schodech ven z podzemního bludiště. Nastoupil jsem na gondolu a bidlem jsem se odpíchl od břehu a plul ven z tunelu.
Udělám vše proto, aby byla Itálie znovu v celku...Nic mi nebude stát v cestě...