Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 52.-Následník

[8. 6. 1867, Vídeň]

Pohled🇦🇹:

Sestřička1: "Ještě zatlačte!"
🇦🇹: "U-u-ž......n-nem..."
Doktor: "Tlačte!"
🇦🇹: "...*nádech*...AAAAAAA!!!"
St2: "Ještě trochu!"
D: "No tak, tlačte!!!"
🇦🇹: "AAAAAAA!!!"
D: "JEŠTĚ!!!"

...

St3: "Pane doktore, ono křičí... je živé!"
D: "Kluk nebo holka?"
St4: "Kluk!"
D: "Umyjte ho a podejte ho matce."

Slyšela jsem hlasy lidí okolo mě, ale netušila jsem, komu patří. Byly mi tak vzdálené a zároveň tak blízké. Netušila jsem ani, v jakém světě teď jsem. Točila se mi hlava...hrozně mě to bolelo a nikdo mi neuměl pomoct. Nevěděla jsem o sobě, nemohla jsem se z vyčerpání a bolesti ani pohnout, ale něco mi v podvědomí připomínalo to, co se právě teď stalo.
Najednou jsem uslyšela dětský pláč. Začala jsem zběsile hmatat rukama kolem sebe. Chci to dítě. Patří ke mně. Dejte mi ho! Dejte! Potřebuje mě!
Najednou jsem ucítila, jak mi na tělo blízko u prsou ulehlo něco živého. Ten tvor se kroutil, křičel a plakal. Zvedla jsem své slabé ruce a toho tvora ohmatala. Cítila jsem, jak se jeho kůže dotýká té mé. Byl to tak krásný pocit... To dítě ke mně přilehlo a já zapomněla na bolest a na utrpení. Už jsem ho měla u sebe. Byly jsme spolu...Teď už se nám nic nemůže stát.
D: "Gratuluji, Vaše Výsosti! Máte syna."

[13. 6. 1867, Londýn]

Pohled🇬🇧:

Zamyšleně jsem se díval na obraz hornaté krajiny pokrytou temnými hvozdy s průzračným jezerem uprostřed. Pozorně jsem zkoumal každý detail a když jsem si už asi po desáté obraz prohlédl celý, zase jsem začal od znova.
Najedou se místností v důsledku surového úderu rozezněly neladící intervaly klavíru přes sebe a ukončily tak v půlce skladbu, která zrovna vyhrávala.
Byl to Rusko. Hrál na klavír tak lehce a tak dlouho, že jsem ho přestal vnímat a radši se zabýval nudným zkoumáním vyobrazené krajiny. Až do teď hrál, ale jakmile praštil do kláves, už znovu nezačal.
Otočil jsem se, abych na něj viděl. Seděl shrbený na židličce s jednou rukou na klaviatuře a druhou si unaveně mnul oko. Nevypadal, že do klavíru třísknul proto, že mu dochází nervy s hraním, ale spíš proto, že o něčem hluboce přemýšlí.
Pozval jsem ho do Londýna, abych s ním jednal o našich vztazích a obnovení obchodu. Před stavy jsem mu ale neřekl všechno, co jsem chtěl, ale teď v soukromí jsme se nedostali dál než ke hře na klavír. Nevěděl jsem totiž, co mu vlastně chci ještě říct. Chci si s ním prostě jen... důvěrně promluvit. Jako starý dobrý přítel.
Už jsem chtěl něco říct, ale Rusko mě předběhl:
🇷🇺: "Už nemůžu...."
Povzdechl si, sotva mu bylo rozumět. Čekal bych po takové době mlčení cokoliv, ale ne tak divné přiznání.
🇬🇧: "Cože?"
Zeptal jsem se nechápavě.
Rusko si nachvíli rukou odhalil horní polovinu obličeje a hleděl šikmo nahoru někam do prázdna. Po chvíli mlčení se narovnal a pomalu, velmi pomalu se zvedl od klavíru. Jeho klouby hlasitě protestovaly, ale nekonec své vysoké tělo poskládal do celé své výšky.
Stále jsem trpělivě čekal, co z něj vypadne. Rusko se na mě nepodíval, jen tak ztrápeně koukal na klávesy a pořád nic neříkal.
🇷🇺: "Ale nic."
Odvětil nakonec a znova si hlasitě povzdechl.
Rusko přešel k velkému francouzskému oknu a zastavil se před ním. S rukama za zády, napůl bokem, napůl zády ke mně zamyšleně hleděl na Londýn.
🇷🇺: "Tak povídej. Co jsi mi chtěl říct?"
Zeptal se Rusko. Jeho silný ruský přízvuk dával důraz na každou slabiku. Viděl jsem jeho ostrý profil, jak se zamračeně dívá z okna ven.
Chová se ke mně pořád stejně, jako po válce...Pomyslel jsem si. Ačkoliv se snaží sebe víc, Rusko se prostě neumí přetvařovat, když je naštvaný nebo rozrušený a to u toho ani nemusí otvírat ústa.
🇬🇧: "Jsem rád, že si můžeme popovídat v soukromí. Chtěl jsem probrat současnou situaci mezi námi dvěma."
Rusko jen mírně povolil zaťaté svaly v obličeji. Člověk, který by ho nějakou dobu neznal, by si ani nevšiml, že se na jeho výraze něco změnilo.
🇷🇺: "Současnou situaci mezi námi dvěma?"
Zopakoval podiveně Rusko.
🇷🇺: "Tu už jsme snad probrali na schůzi, ne? A odpověď snad znáš. Námořní obchod jsem povolil jen kvůli hospodářství celé Evropy."
Zavrčel.
Zvedl jsem se ze židle a podíval se Rusku do obličeje. Viděl jsem sice jen ze strany jeho ledově modré zdravé oko, ale to nevadilo.
🇬🇧: "Nepřišel jsem s tebou řešit minulost, ale budoucnost, Rusko."
Prohlásil jsem odhodlaně.
🇬🇧: "A nemyslel jsem to politicky, nýbrž osobně... Pořád se zlobíš?"
Rusko chvíli neodpovídal. Jakokdyby hledal ta správná slova, jak se vyjádřit. Nebo sám přemýšlel nad tím, co si vlastně myslí.
🇷🇺: "Ne..."
Odvětil nakonec s vyčerpaným výdechem.
🇷🇺: "Jen jsem...zklamaný... I když válka skončila víc jak před 20 lety."
Ano, mluvil o Krymské válce. Kdyby se tolik neroztahoval, nemuseli jsme s Francií pomáhat Osmánovi. Ale to všechno je už za námi.
🇬🇧: "Já to chápu, Rusko, ale co bylo, bylo. Teď se musíme soustředit na přítomnost a budoucnost... Vlastně..."
Zarazil jsem se a nosem vydechl. Potřeboval jsem chvíli na správné poskládání slov a vět tak, aby mě Rusko pochopil co nejlépe.
🇬🇧: "...Tohle taky není důvod, proč jsem s tebou chtěl mluvit."
Viděl jsem jak Rusko za zády zaťal pěsti. Ještě víc se narovnal, že už to ani víc nešlo a zvedl hlavu, takže si ještě pár centimetrů přidal.
Já nejsem muž nízké postavy, ale oproti Rusku tak někdy opravdu vypadám. Rusko měří na výšku necelé dva metry a já asi jen metr osmdesát pět. Když vedle mě stojí v celé své hrdosti a vypětím, připadám si někdy trochu drobně a ustrašeně, jako třeba teď, ještě když vím, že je trochu podrážděný. Také vím, že Rusko pod uniformou a oblečením skrývá ohromné svalstvo, což s kombinací s přísným výrazem v obličeji, ledovým pohledem a drsným hlasem zapřičiňuje, že z něj jde opravdu respekt a v jistých případech i strach.
Zejména teď...
🇬🇧: "Chtěl jsem si jen...potřebuju si-...No prostě-..."
Nedokázal jsem se vymáčknout. Rusko ke mně pootočil hlavu a nadzvedl obočí.
🇷🇺: "Что?" [Što?=Co?]
Zeptal se, aby mě donutil se vyjádřit. Postavil jsem se vedle něho a hlasitě si povzdechl.
🇬🇧: "Chci si jen důvěrně pohovořit nějakým dobrým přítelem. Navíc se s tebou chci usmířit."
Rusko na to nic neodpověděl. Viděl jsem ale, jak se koutkem úst pousmál, což mě hodně povzdbudilo.
🇬🇧: "V Evropě vznikají nové státy...Jaký na to máš názor?"
Pokračoval jsem.
Na Rusku bylo vidět, že ho otázka zarazila. Svraštil obočí a zamyšleně se zadíval na špičky svých bot.
🇷🇺: "Z osobního hlediska..."
Uvažoval.
🇷🇺: "...Nevidím v tom žádnou pohromu. Ano, válčí se, to je špatné."
Dodal Rusko, když jsem se na něho překvapeně zatvářil.
🇷🇺: ",ale jestli nám v Evropě přibudou dvě nové země-"
🇬🇧: "Tři."
Skočil jsem Rusku do řeči.
🇷🇺: "Tři?"
Zopakoval až téméř šokovaně Rusko, který se z čistajasna přestal mračit a vykulil na mě oči.
🇬🇧: "Ano, tři."
Potvrdil jsem.
🇬🇧: "Rakousko tento týden porodila."
Mračení, které nachvíli tvář Ruska opustilo, si zase rychle vzalo své místo zpět. Rusko to věděl a očividně z toho nebyl nadšený.
🇬🇧: "Navíc, pokud si Němci vytvoří jednotný stát, v jeho čele bude stát zaručeně Prusko. Dítě Rakouska a Uherska bude následníkem rakouského trůnu a jediný skutečně nový stát vzniká na Apeninském poloostrově. Takže vlastně jen jeden nám do Evropy přibude."
Rusko jen pokýval hlavou, ale v jeho výraze jsem viděl, že přemýšlí nad něčím jiným. Nad porodem Rakouska...
🇬🇧: "Jsi z toho celý nesvůj."
Podotkl jsem jak jsem ho tak pozoroval.
🇬🇧: "Přijde ti to, že budou mít dvě země dítě, divný nebo-...?"
🇷🇺: "Ne to ne. Vždyť i ty máš s Francií čtyři syny a za nic zvláštního jsem to nikdy nepokládal. Jenom...Rakousko s Uherskem je ten poslední pár, u kterého bych čekal, že se vůbec vezmou, natož spolu mít dítě."
🇬🇧: "No, už je to skoro třicet let od jejich svatby a ty jsi si na to pořád nezvykl."
Připomenul jsem.
🇷🇺: "Ne, nezvykl."
Připustil Rusko a zhluboka se nadechl, jako kdyby k dalšímu mluvení potřeboval nabrat nový vzduch do plic.
🇷🇺: "Představ si, že by se třeba Řecko a Osmán stali nejlepšími přáteli. Pochopil bys to hned?"
Jen jsem sevřel rty a zahleděl se do země. Snažil jsem si to představit, abych Rusko pochopil. Pravda, že se mi to zrovna nedařilo.
🇷🇺: "...Jak se to její dítě vůbec jmenuje?"
Zeptal se po chvíli ticha Rusko.
🇬🇧: "Rakousko-Uhersko."
🇷🇺: "Ó, jak originální..."
Podotkl ironicky Rusko a postavil oči v sloup.
🇬🇧: "Tak se na to podívejme i z toho lepšího úhlu. Rakousko má teď alespoň jistotu do své budoucnosti."
🇷🇺: "Jistotu ve své budoucnosti?"
Zopakoval nevěřícně Rusko a hodil na mě udivený pohled. Otočil se celým tělem ke mně a upřel na mě své ledově modré oko. Jeho výraz se ještě víc zachmuřil a jeho mrazivý pohled mi pronikal každou vteřinou hlouběji do všech koutů mého těla. Drtil mě svou výškou a já si v tu chvíli připadal tak malý, že by mě Rusko mohl bez problémů zašlápnout.
🇷🇺: "Asi jsi zapomněl, co je naše podstata."
Pronesl temně.
🇷🇺: "My nejsme jen lidé s odlišným vzhledem, jsme také země. Naše osudy se řídí podle osudů našich národů a naopak. Cokoliv se stane tvé zemi, stane se i tobě, stejně jako cokoliv se stane tobě, doplatí na to i tvůj národ. To, že Rakousko porodila následníka trůnu, vůbec nic neznamená. Stačí jediná překážka v jejím nebo v životě toho dítěte a všechno může být rázem pryč."
Jeho hlas zněl až dostatečně přesvědčivě. Chvíli jsme na sebe jen strnule hleděli. V jeho zúžené zorničce jsem jen matně zahlédl svůj odraz.
Rusko si najednou uvědomil, že se ten přátelský rozhovor trochu zvrhl a povolil napětí svého těla. Trochu ucouvnul a s vydechnutím se obrátil zpátky k oknu.
Naše osudy se řídí osudy našich národů a naopak... Na tohle pravidlo jsem úplně zapomněl. Už když jsem byl v kolébce, tak mi ho moji rodiče vtloukali do hlavy (Stejně jako všem ostatním zemím) a každý den jsem si ho dokola opakoval. Kdy jsem s tím jen přestal? Možná... Totiž, mé postavení světové velmoci trvá už neskonale dlouho, několik staletí! Úplně jsem zapomněl, že i přes to jsem stejně zranitelný jako ty nejmenší země a lidi, kteří dokonce bojují o svou svobodu. Stejně tak to funguje s lidmi. Mocní a bohatí mají pocit, že jim nic nehrozí, a že jsou nesmrtelní... Bohatsví, sláva...To všechno neznamená nesmrtelnost. Člověk je člověk. A až přijde rozsudek...nikdo nebude víc ani míň.
🇷🇺: "Asi se budeme muset připravit na nového oponenta. Bůhví co to jejich děcko-...totiž Rakousko-Uhersko...bude mít za názory."
Rusko to jméno vyslovil s jakýmsi tónem pohrdání a ironie.
🇷🇺: "Rakousko známe až moc dobře a víme, co na ni platí. Za pár let si ale asi budeme muset začít zvykat na něco nového..."
🇬🇧: "Kdy si myslíš, že ho dosadí na trůn?"
🇷🇺: "To nevím. Ale jednou to určitě nastane. Myslím si, že Rakousko znám na tolik dobře, abych si byl jistí tím, že ze svého syna vychová budoucího císaře slavné monarchie..."