Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 13.-Waterloo

(18. 6. 1815 Waterloo, Belgie)

Pohled🇨🇿:

  Ne, ne, ne, ne, NE!! Už jsem tu zase...V zákopu, s puškou a uniformou...Proč? Už to mělo skončit!!! Já už nechci! Prosím! Už nechci...
  Od poslední bitvi uběhl víc jak rok. Všichni jsme se radovali nad výhrou a už mířili domů, ale neskončilo nic...Je zpět...Francie utekla z vyhnanství zpět do Paříže a znovu se ujala vlády a chce se nám pomstít. Jsme u Waterloo, v Belgii. Už několik hodin vedeme krvelačný boj mezi Francií a sedmou koalicí. Jsem tu já, Británie, Rakousko, Prusko a Nizozemsko...proti Francii. Francie není schopná přijmout porážku, bude se rvát, dokud ji nezabijeme. Už ji musíme zabít, jinak to stejně nepůjde. Dokud vůbec žije, má pořád možnost se nás zmocnit. A proto se ji musíme zbavit...
  Doběhl jsem za nejbližší kanón a po zemi se doplazil do zákopu. Už jsem nemohl. Musel jsem si chvíli oddechnout. Odhodil jsem pušku a sundal si rukavice.
  Všechno bylo...hrozné...Ať už to někdo ukončí. Jakkoli, kdekoli a kdokoli, ale ať už to ukončí. Už to dál nezvládnu...
G: "DO BOJEEE!!!"
Zařval nějaký generál a já okamžitě vyběhl ze zákopu. Mám-li být upřímný, do teď jsem pořád nepřišel na to, proč jsme já, Uhersko, Sasko, Bavorsko atd. vlastně nasazeni do armády mezi obyčejnými vojáky. Pravda, ty první roky mi to přišlo zvláštní, ale nechtěl jsem dělat problémy. Po pár letech jsem si na to...zvykl...
  Okamžitě se nám všem rozkázal, co kdo má dělat a my se rozběhli na svá místa.
  Asi to celé nebude zas tak jednoduché, ale pokusím se. Už jsem zažil a přežil hodně, tohle mě nezastaví.

Pohled🇬🇧:

  Stál jsem na vrcholu waterlooského kopce a shlížel shora na bitevní pole, kde probíhala krutá bitva mezi námi a Francií. Nevím, jak se jí povedlo dostat i po tom všem od francouzských občanů takovou podporu, ale bylo jí to stejně k ničemu. Díval jsem se, jak britská, rakouská, pruská a další armády drtí tu francouzskou. Nevěděl jsem, co mám dělat, už mohu jen stát a přihlížet.
  Francie už nemůže vyhrát...tady to pro ni definitivně končí...Ještě hodina a už tu zbyde po francouzské armádě jen ohořelý kanón. Vyhráli jsme...zase...proč ale
...z toho nejsem tak nadšený, jako jsem byl před tím rokem? Možná toho bylo moc...Mám, radost, že to skončilo.
  Dál jsem se chladně díval na tu krvavou spoušť dole pode mnou. V nějakých chvílích si uvědomuji, jaká zvěrstva jsme schopni napáchat. Nějací to dělají bohužel jen pro ego nebo bohatství. Jsme nenasytní a nevěříme si, a tak zabíjíme. Proto se lidi nemůžou...mezi sebou milovat.
🇫🇷: "BRITÁNIE!!!"
  Ten hlas jsem bezpečně poznal. Otočil jsem se. Stál jsem tváří v tvář Francii, která v pravé ruce křečovitě svírala kord. Z jejích modrých očí doslova křičel hněv a nenávist. Tohle nebyla ta Francie, kterou jsem znal. Před pár lety jsem ji alespoň trochu poznával, teď to byl někdo úplně jiný...
  Stála proti mně s napřaženým mečem a z pusy jí mezi zuby vztekem tekly slny a potůčky krve.
🇬🇧: "Vzdej to, Francie. Už to nemá cenu."
🇫🇷: "NIKDY!!! TY SI NEZASLOUŽÍŠ MILOST!!!"
🇬🇧: "Dopadne to úplně stejně jako posledně! Znova to zkusíš a znova pohoříš! Tohle nevyhraješ, nikdy."
🇫🇷: "Ne, ty...Už tu není nikdo, kdo by tě zachránil. Není tu Rusko, není tu Rakousko, není tu Prusko...jsi sám...Tuhle válku možná prohraju, ale ten, kdo dnes zemře, budeš ty."
🇬🇧: "Nemusíš se mnou bojovat, Francie, já s tebou nechci bojovat. Můžeš se vzdát a neriskovat život."
🇫🇷: "Už jsem se rozhodla jinak."
Řekla a postavila se do střehu. Já jsem hbitě vytáhl svůj meč z pochvy a udělal jsem to samé. Začali jsme proti sobě chodit do kola. Dívali jsme se na sebe z očí do očí a kroužili jsme proti sobě na samém vrcholku kopce. Takhle jsem to nechtěl...nechci s ní bojovat. Nic se od poslední roku nezměnilo, mé pocity byly stejné-nedokážu ji zabít.
🇬🇧: "Nepřeju si s tebou bojovat, ale když to bude potřeba, jsem připraven."
🇫🇷: "Máš být na co."
  V tu chvíli po mně vyběhla a pokusila se mě bodnout do hrudi. Pohotově jsem tomu zabránil a meče o sebe hlasitě cinkly. Pokusila se mě seknout do boku, ale tomu jsem se také úspěšně ubránil.
  Snažil jsem se přežít, ale nezabít. Dám všechno za to, aby se prostě vzdala. Už nechci prolívat další krev, bylo toho až příliš. Ale mír nikdy není zadarmo. Sám nevím, co chci. Proč má pořád v sobě takové odhodlání, když sama vidí, že je to pro ni ztracené? Proč pořád chce? Proč se mě teď snaží propíchnout, když stejně prohraje? Co teď vlastně chce?...Ví to vůbec ona sama?...
  Ani jednou se jí nepodařilo mě zasáhnout. S každým nepovedeným pokusem byla čím dál víc zuřivější. Hněv zžíral ji samotnou a úplně nad sebou ztratila kontrolu.
  Počkal jsem si na správný moment a kopnul jsem ji do břicha. Francie se za něj chytla a klekla si. Se skolpenou hlavou syčela bolestí a vztekem. Přišel jsem blíž k ní a povolil meč ze sevření. Přistoupil jsem až úplně k ní a zhluboka se nadechl.
🇬🇧: "Neudělám to, Francie, nemůžu...kvůli Americe, Kanadě...a sobě...Nemám na to dostatečnou kuráž. Nic z tohohle jsem nikdy nechtěl, aby se stalo. Miluju tě, Francie, a nechci tě zničit."
Pomalu jsem zasunul meč zpátky do pochvy.
🇬🇧: "Od začátku těhle válek mi pocity říkaly něco jiného, než ostatní chtěli, abych si myslel. I když jsem před rokem v Paříži tvrdil, že už tě musím jen zabít, tak jsem to neudělal. Nedokázal jsem to...Věřím, že mě i po tom všem pořád miluješ...pojď a pohlédni na mě...jsem to já, Francie..."
Viděl jsem jak Francii po tváři začaly téct slzy a ještě víc zatnula zuby.
🇫🇷: "Ničemu nerozumíš."
🇬🇧: "...Nedokážeme se navzájem zabít, Francie, vím to..."
🇫🇷: "Vůbec mě neznáš."
🇬🇧: "Opravdu? Pokud mě tedy opravdu tak nesnášíš, zabij mě...teď je tvoje šance."
Francie sevřela v dlani rukojeť svého meče, ale nic neudělala.