Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 53.-Já

O několik měsíců později...

[5. 4. 1868, Vídeň]

Pohled🇦🇹:

Doktor: "Je mi líto, Vaše Výsosti. Výsledky testů jsou jasné."
Řekl úředním tónem doktor a bez jediné změny výrazu ve tváři dál vědecky hleděl do papírů zdravotního vyšetření mého syna. Držela jsem Rakousko-Uhersko na klíně a hladila ho po jeho zelenobíločervených hladkých vlasech. Rakousko-Uhersko si na mém klíně pohrával látkou mých šatů a vždy, když našel nějaký zlatý kus z jejich vzoru, pozorně ho zkoumal, zatímco ho cumlal ve svých malých roztomilých ručičkách.
Zděšeně jsem se podívala na Uhersko, svého muže, který seděl zkrouceně s nohou přes nohu v křesle vedle mě a nervózně se hryzal do ruky. Čekala jsem od něj nějaká slova nebo alespoň pohled, ale nic se nestalo. Jen upřeně zíral na doktora, který přes brýle hleděl do spisů.
Rakousku-Uhersku není ještě ani rok. Je stále ještě nevinné malé miminko, které nemá ponětí o světě a stále saje mateřské mléko. Už teď ale víme, že není v pořádku. Je nemocný jak jsme se domnívali...a dneškem se vše potvrdilo.
Pan doktor opatrně položil papíry na stůl a sundal si brýle. Chvíli si s nimi mlčky pohrával a pak na mě upřel svůj vážný pohled.
D: "Váš syn trpí vážnou vadou zraku, Vaše Výsosti."
Prohlásil po chvíli.
D: "To, že není schopný úplně dobře rozeznávat obrysy a barvy už od prvního kontaktu se světem má důsledky..."
🇦🇹: "Vyléčíte ho, že ano?"
Vyhrkla jsem téměř instinktivně. Cítila jsem, jak se mi do očí pomalu nahrnují slzy a hlas jak se mi začíná třást.
Doktor nahlas vydechl, jako kdyby už dlouho zadržoval dech a vyčerpaně si rukou promnul obě oči. Pak si sundal své okuláry a opřel si o stůl propletené prsty.
D: "Vaše Výsosti."
Oslovil mě znovu po chvíli mlčení, jako kdyby nevěděl, jak má pokračovat.
D: "Váš syn, budoucí císař, je postižen vrozenou vadou očí. Na levé oko je úplně slepý a na pravé vidí velmi chabě, navíc je velice citlivé na sluneční záři. Silně pochybuji o tom, že by se dala jeho nemoc vyléčit, ale alespoň se pokusíme, aby se nezhoršila. Zdůrazňuji: Pokusíme..."
Až teď jsme si s Uherskem poprvé za tu dobu vyměnili pohledy. V jeho očích byla stejná nejistota a strach z toho, co přijde, jako v těch mých. Pak jsem se oba podívali zase na doktora a Uhersko si vzal slovo:
🇭🇺: "Řekněte, co pro něj vy i my můžeme udělat?"
D: "Když už nezachráníme jedno oko, musíme za každou cenu ochránit alespoň to druhé."
Pokračoval doktor vyjednávacím tónem.
D: "Na pravé oko bude nosit nějaký kryt, nejlépe pásku hlavně, když bude venku. Pokud bude vevnitř, stačí, aby ji měl jenom při rozsvícení nějakého světla po večerech nebo v noci nebo při přímém kontaktu se slunečním svitem přes okno. Kryt samozřejmě nebude úplně neprůhledný."
Pokračoval rychle doktor, když viděl, že chci něco namítnout. Asi mu došlo, že jsem chtěla říct, že pak logicky neuvidí vůbec nic.
D: "Podle výsledků zatím postačí jen nějaká síťka, která oko ochrání před přímým světlem. Dále do jeho jídelníčku přibydou potraviny bohaté na vitamíny C a E. A každý měsíc přijde na prohlídku."
Vyjmenovával kategoricky doktor a vše rovnou zapisoval na kus papíru. Smutně jsem se podívala na Rakousko-Uhersko. Chudáček... Tak malý a nevinný. Ví vůbec, s jakými problémy se bude potýkat? Je skoro slepý!
Od té doby, co se narodil, se můj život změnil. Je pro mě důležitější než cokoliv na tomhle světě. Nemyslím na nic jiného než na něj...a strach, který mám z toho, že se mu něco může stát, je nepopsatelný.
Slyšela jsem, jak doktor přestal psát a odložil brko vedle kalamáře s inkoustem. Se šustěním papíru na rychlo posbíral všechny spisy a položil je přede mě na stůl.
D: "Vaše dítě je v dobrých rukou, Vaše Veličenstvo."
Doktorův profesionální rázný tón hlasu se změnil. Najednou v něm byla jakési opatrování a starost. Taková otcovská láska. Pamatuji si, že tak mluvil můj otec pouze tehdy, když jsem byla nešťastná a potřebovala jsem jeho pomoc. Jeho vždy vznešený majestátní tón se najednou úplně změnil, jako kdyby to nebyl ten samý člověk.
Zvedla jsem k doktorovi své unavené oči. Nikdy mi má víčka nepřipadala tak těžká jako teď. Usmál se na mě a z jeho malých černých očí vyzařovala lítost a soucit.
D: "Všechno bude dobré, uvidíte."
Sklopila jsem zrak ke svému klínu, kde Rakousko-Uhersko dál žmoulal látku mých šatů. Celý život pořádně neuvidí svět. A možná jednou ztratí zrak úplně. To je...příšerná přestava. V ten moment jsem se zapřísahala, že nikomu nikdy nedovolím, aby podstoupil větší utrpení než tohle. Nikdo...
🇦🇹: "Děkuji, pane. Ani nevíte, co pro nás Vaše pomoc bude znamenat."
Cítila jsem, jak se mi slzy pomalu hromadí ve spodních víčkách. V tu chvíli mnou proudilo tolik emocí a pocitů, že jsem sama nevěděla, proč je mi do pláče. Udržela jsem se.
Uhersko zřejmě shledal, že mám na krajíčku. Najednou vstal, vzal spisy ze stolu a vlídným pevným hlasem promluvil k doktorovi:
🇭🇺: "Už bychom měli jít, pane. Děkujeme Vám za Vaši pomoc. I do budoucna."
Hned, co jsme za sebou zavřeli dveře od lékařské kanceláře, jsem si hlasitě oddechla a plnou vahou jsem se zádama opřela o zeď. Po tváři se mi skutálela slza a ukápla na rukáv šatů. Uhersko mě zachytil a levou rukou se něžně dotkl mé tváře a otřel mou slzu. Když jsem pohlédla do jeho svítivě žlutozelených očí, zmocnil se mě jakýsi zvláštní pocit. Nikdy předtím jsem neviděla Uhersko tak utrápeného. Najedou jsem si zblízka prohlížela jeho ustaraný pohled, nedobře oholenou tvář, kruhy pod očima, suché rty a nevýslovně nešťastný pohled. Nebál se jenom o našeho syna. On se bojí taky o mě.
🇭🇺: "Lásko...to zvládeme. On to zvládne. "
Hlesl Uhersko a pohodil hlavou k Rakousku-Uhersku v mé náruči. Podíval se zpátky na mě a koutkem úst se pokusil pousmát.
🇦🇹: "Já ti nevím."
Vydechla jsem po chvíli a radši odvrátila pohled jinam.
🇦🇹: "Myslela jsem, že se nám narodilo zdravé dítě, které bude moct žít naplno. Které také jednou převezme naše místa na trůně. Vždyť...Je to příšerné! Podívej se na něj!"
Vykřikla jsem a zvedla Rakousko-Uhersko, kterého jsem do teď v tichosti chovala v náručí.
🇦🇹: "Uvědomuješ si, že už teď nemůže pořádně vidět? Na jedno oko nevidí a na druhé je téměř slepý. Mein Schatz, vždyť já už teď pláču za něj!"
Chytila jsem Uhersko za límec a zabořila čelo do jeho hrudi. Uhersko v tu chvíli vypadal zmateně, ale zároveň stejně nešťastně.
🇭🇺: "Mohlo to dopadnout hůř. Mohl se narodit úplně slepý nebo se nemusel narodit vůbec."
🇦🇹: "A nejhorší na tom je..."
Přerušila jsem ho, aniž bych dbala na jeho poslední slova.
🇦🇹: "... , že ani nevím, proč se to děje."
Vtom, jakoby jsem se probudila z dlouhého dumání, jsem s krátkým nádechem zvedla hlavu k Uhersku.
🇦🇹: "Já...ti to nechci nijak dávat za vinu... Ale nevíš o nějaké vadě ve vašem rodu?"
Uhersko udělal krok do zadu a upřel na mě nechápavý pohled. Podíval se nejdřív na mě, pak na Rakousko-Uhersko a pak zase na mě.
🇭🇺: "Rád bych tě upozornil, že jsem jediný zástupce své rodiny už skoro tisíc let. Většina evropských zemí to tak má (Co já vím, možná i světových). To jenom ten váš germánský rod žil nějak dlouho, spíš ty bys to měla vědět."
Zklopila jsem oči a zamyslela se. Nevzpomínám si, že by někdo z mé rodiny měl nějaké větší problémy se zrakem. Vím, že Svatá říše římská používal ke čtení brýle, ale jinak viděl normálně.
Sjela jsem pohledem k Rakousku-Uhersku. Levé oko měl skutečně zdeformované tak, že ho nebyl schopný otevřít a pravým, stále polozdravým, střídavě třeštil a mžoural okolo sebe.
🇭🇺: "Rakousko."
Uhersko mé jméno vyslovil tak upřímně, až jsem se celá zachvěla. Chytil mě za bradu a donutil mě se mu podívat do očí.
🇭🇺: "Ať se děje co chce, musíme mu zajistit ten nejlepší život, co mu budeme schopní zajistit. Musíme mu dát veškerou naší lásku. Jsi na to připravená?"
🇦🇹: "Sicher. Jsem přece jeho matka."
🇭🇺: "Vychováme ho jak nejlépe dovedeme. Vychováme z něho budoucího císaře, na kterého bude jednou celá zem pyšná... A budeme šťastnou rodinou..."
Rakousko-Uhersko se najednou rozplakal a začal ješet. Jak jsem ho už dlouho držela v náruči, nevšimla jsem si, že jsem mu omylem až moc zaryla prst do kůže. Hned jsem ho začala kolébat a utěšovat.
🇦🇹: "Šššš, šššš...neplakej. To bude dobré. Omlouvám se."
Políbila jsem své děťátko na čelo a lépe si ho chytila. Byl už pěkně těžký. Koneckonců, za měsíc mu bude už rok, tak co čekat, že?
🇦🇹: "Ach, to by bylo překrásné! Ale....nevím, jestli bude schopný se o sebe postarat sám."
Povzdechla jsem si při pohledu na plačící Rakousko-Uhersko.
🇭🇺: "Hodně zemí nemá jedno oko a taky s tím žijou."
🇦🇹: "Přestaň tohle říkat, Uhersko. Dobře víš, že tohle je daleko vážnější."
🇭🇺: "Třeba Čechy by nám o tom mohl něco povyprávět."
🇦🇹: "Toho mi ani nepřipomínej."
Sykla jsem zlostně.
Uhersko se zarazil a změřil si mě od hlavy k patě.
🇭🇺: "Stalo se snad něco, o čem nevím? Domluvili jsme se, že budeme vládnout společně, takže jestli mi něco uniklo, ven s tím."
🇦🇹: "Spíš, co se děje."
Odsekla jsem naštvaně. Rakousko-Uhersko už se téměř utišil a hlavička se mu začala klimbat.
🇦🇹: "Poslední dobou je jak utržený ze řetězu. Teda posledních pár desetiletí, ale teď..."
🇭🇺: "Tak to vím taky, že se nám ho nedaří udržet na uzdě."
Hlasitě jsem si povzdechla a znovu se opřela o zeď.
🇦🇹: "S váma oběma byly vždycky problémy. S tebou jednou za deset let, ale trochu větší, s ním furt, ale daly se lépe ukočírovat."
Uhersko svraštil obočí a uraženě založil ruce na prsou.
🇦🇹: "Jeho poslední největší zákrok bylo to povstání v revolučním roce. Teď ale jsou ty zákroky ještě častější a větší. Asi víš, o čem mluvím."
🇭🇺: "Tak proč si mu na to divadlo ještě přispěla?"
Jen jsem pohoršeně odvrátila pohled. Nepřišel mi to jako zas tak špatný nápad. Slíbil, že tam bude hrát i německé hry!
Až pak jsem si ale uvědomila, že jsem možná byla až příliš neopatrná. Může mě to stát hodně. NÁS to může stát hodně.
🇭🇺: "Ale je to obdivuhodné, že to dokázal-"
🇦🇹: "Už mám toho zmetka plný zuby."
Zasyčela jsem.
🇦🇹: "Nejradši bych ho zabila. Zrovna když si tě vezmu, zrovna když mám dítě, tak se celá říše začíná vymykat kontrole. Dokud jsem držela nad monarchií pevnou ruku, všechno bylo v pořádku! Teď? Ztratili jsme celé severoitalské území, prohráli proti Prusku, někde v Čechách si stavějí divadlo a jsou čím dál víc hlasitější proti nám!"
Vypočítávala jsem na prstech.
🇦🇹: "Už se nás lidé nebojí! Tajná policie už to nezvládá všechno pozatýkávat a věšet na lano! Já...chci dát lásku tobě, chci dát lásku jemu."
Ukázala jsem na Rakousko-Uhersko.
🇦🇹: "Pokud tyhle problémy neodstraníme... obávám se, že toho nebudu schopná..."
Uhersko ke mně přišel a jemně mě pohladil po rameni.
🇭🇺: "Neboj se. Už jsi si s Čechym nalámala hlavu dost. Vezmu si ho na starosti. Zase ho územím i s celou zemí. Mám s ním koneckonců nějaké...nevyřízené účty."