Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 62.-Honba za pomstou

[Ten samý den]

Pohled Miroslavy:

Šourala jsem se zpátky k chalupě. Mé střevíce byly od ranní rosy úplně mokré.
Přemýšlela jsem nad tím, co jsem právě viděla. Co se to s králem stalo?
Vtom mě někdo pevně chytil za zápěstí. Leknutím jsem málem vyjekla, kdyby mi dotyčný nezacpal dlaní pusu. I podle kovového pachu dlaně a hlavě podle zlého zamračeného obličeje, na nějž jsem vyděšeně hleděla, jsem poznala svého muže.
H: "A mám tě, ty čubko."
Zavrčel Hans a ještě bolestivěji stisknul mé zápěstí.
H: "Teď budeš mluvit. Kdo to byl?! Byl to český král?!"
Surově strhl ruku z mých úst a chytil mě za bradu tak, abych mohla mluvit.
Byla jsem v šoku. Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku.
H: "Tak budeš mluvit?!"
M: "J-j-já...n-ne, t-tt-o-o."
Hans mi bezlístostně vlepil facku a porazil mě na zem. Málem jsem se z té bolesti rozbrečela.
H: "Máš mě snad za ňákýho vypatlanýho kreténa, ty pizdo jedna?! Moc dobře jsem ho poznal!"
M: "Ne! Hansi, prosím, nech ho!"
Hans mě probodl vražedným pohledem a rozzuřeně zasyčel:
H: "Buď ráda, že pořád žiješ v mym domě, ty kurvo. Teď budu alespoň bojovat za spravedlnost, narozdíl od tebe! Nebo chceš taky skončit v base?!"

[18. 8. 1881, Berlín]

Pohled🇩🇪:

Otočil jsem další lejstro a ladným pohybem zápěstí na něm zanechal už asi třicátý podpis. Hmátl jsem po razítku a hned vedle mého podpisu se otiskla německá orlice.
Vtom někdo zaklepal na dveře mé pracovny.
🇩🇪: "Vstupte."
Poručil jsem, aniž bych zvedl oči od papírů.
Dveře zaskřípaly a do mé kanceláře vstoupil vznešený majordomus v přezdobené uniformě.
Zaklepal zlatem a drahokami ozdobeným čaganem o zem a čistým uhlazeným tónem oznámil:
M: "Vaše císařská Výsosti, Jeho Jasnost hrabě Otto von Bismarck."
Až teď záležitost upoutala mou pozornost. Zvedl jsem oči a pohlédl na vstupujícího stařičkého kancléře dvoukřídlými dveřmi dál.
🇩🇪: "A! Pan Bismarck."
Dal jsem jen málo najevo své nesmírné potěšení a sundal si z nosu hranaté brýličky na čtení.
🇩🇪: "Nečekal bych Vás tu v tuhle denní dobu. Nějaká naléhavost?"
O.v.B.: "Můžeme to tak označit."
Odpověděl Železný kancléř a udělal několik kroků blíže. Svou naleštěnou přilbu s německou orlicí a zlatým ostnem trčícím z týlu do stropu si opřel o levý bok. Rozevřel sako a zpod něho vytáhl denní tisk novin.
O.v.B.: "Je tady."
Hodil s těmito slovy noviny přede mě na stůl a trpělivě setrval, než se na ně podívám.
O.v.B.: "Náš 'slavný atentátník' překročil hranice Německé říše."
Odříkával nahlas Bismarck, zatímco já se zájmem pročítal článek o tom, že 'Král Českých zemí, hledaný kriminálník, v minulém týdnu pravděpodobně překročil hranice mezi Rakouskem a Německem a je stále na útěku před spravedlností'.
O.v.B.: "Nahlásil ho jistý forman odněkud z Podkrkonoší. Jeho žena prý bez jeho vědomí krále ukrývala na půdě a pomohla mu utéct."
Až po chvíli jsem zvedl k Bismarckovi zrak. V jeho staré, byť stále hrdé a vojenské tváři se zrdcadlila prohnanost a zákeřná radost. A v té mé mnohonásobně víc.
O.v.B.: "Říkal jsem Vám to, Vaše Veličenstvo. Teď už stačí jen... nezbytné."
Koutky mých úst se postupně rozlostly ve škodolibý a zlý úšklebek.
🇩🇪: "Výborně, pane Bismarcku."
Pochválil jsem ho, načež se ještě víc načepýřil, jako by pochvalu čekal. Přesto jsem věděl, že mou chválu bere velmi vážně, byť zrovna on už jich za svou kariéru posbíral stovky.
🇩🇪: "Okamžitě vyhlašte pátrání po celé zemi. Kdo ho najde, přivede ho sem... živého."
O.v.B.: "Vy snad chcete ještě na něco čekat?"
Podivil se Bismarck.
🇩🇪: "Chci si to vychutnat... v přítomnosti Rakouska-Uherska. A také... máme s Českým královstvím pár nevyřízených účtů."
O.v.B.: "S Českým královstvím? Žeby nějaké nekalé potyčky, o kterých bych nevěděl?"
🇩🇪: "Řekněme, že středověk pro nás není zas tak dávno."
Ušklíbl jsem se.
Čechy... udělal jsi velkou chybu.
Měl si radši zůstat někde na farmě hrabat se ve hnoji. Teď máš na krku i mě...