Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 60.-Porada

[Mezitím 12. 8. 1881, Praha]

Ten samý večer po požáru

Pohled J. Machovského:

Skromným bytečkem na Malé Straně se linula vůně heřmánkového čaje.
Domácnost u Alšů nebyla žádným přepychem, ale zato dostačující pro uživení rodiny s jedním dítětem už narozeným a ještě jedním, které se teprve chystalo přijít na svět.
Seděl jsem toporně na židli u vyřezávaného smrkového stolu a bál se pohnout, abych se v cizím bytě nedopustil něčeho nežádoucího. Se založenýma rukama a zkříženýma nohama jsem upřeně hleděl na Mikoláše, který seděl naproti mně a s opřenými lokty se zoufale držel oběma rukama za hlavu.
M.A.: "To je konec..."
Promluvil Mikoláš po chvíli truchlivého mlčení.
Když jsem před necelou hodinou zaťukal na dveře jeho bytu, uvítal mě s potěšením a dobrou náladou. Ta se ale rychle změnila, když jsem mu pověděl, co všechno se ten večer stalo. A ještě k tomu v náruči přinesl postřeleného sedmnáctiletého mladíka, který bojoval o život.
Jestřáb ležel na pohovce potažené lňenou tkaninou. Stehno měl ovázané v obvazu nasáklém krví a každou chvíli sebou cukal a hekal. Měl velké štěstí, že mu neprostřelili tepnu ve stehně. To by byl jeho konec.
M.A.: "Co budeme dělat?"
Povzdechl si Mikoláš Aleš.
M.A.: "Národní divadlo shořelo, pan Rieger, Sladkovský i Ženíšek sedí v base a Jeho Výsost je kdoví kde na útěku před policií. A bůhví, třeba už je i mrtvý! Hůř jsme snad ani skončit nemohli."
Ma.R.: "No, a ty jsi chtěl na tu operu jít taky."
Hudrovala paní Alšová u plotny, na které přiváděla v kastrolu vodu k varu. Byla zrovna v naději a očividně to teď mělo dopady na její náladu.
M.A.: "Chtěl jsem uctít krále, když tam šel."
Bránil se Mikoláš se stejně truchlivým tónem v hlase.
Ma.A.: "Buď by si shořel nebo by si taky šel sedět. A co já potom? Vdova s dvěmi dětmi. Jak bych nás všechny uživila?"
Paní Alšová si pohladila své nafouklé břicho, ze kterého by ani ne za měsíc mělo přijít na svět další dítě.
M.A.: "Maryno, nevytvářej tady žádné tragické scénáře..."
Ma.A.: "Tobě je to možná šumafuk, ale kdyby se to opravdu stalo, byl by to veliký průšvih!"
Mikoláš si hlasitě povzdechl bezvládně pustil zalomené ruce na desku stolu.
M.A.: "Jane..."
Oslovil mě, z části taky proto, aby už se nemusel přít se svou ženou.
M.A.: "Nevíte alespoň, jestli je Jeho Výsost naživu?"
J.M.: "Nikdo to neví."
Odpověděl jsem s kammeným výrazem v obličeji a ještě víc zatáhnul břicho. Připadal jsem si trochu trapně, že jsem Mikoláši Alšovi a jeho ženě tak pozdě večer vtrhl do domu, ačkoliv důvodů se naskytlo víc jak dost. Nechtěl jsem působit, že se tu nějak roztahuju.
Mikoláš si povzdechl a znovu se nešťastně opřel čelem o propletené ruce.
J.M.: "Mikoláši, přísahám Vám, viděl jsem to na vlastní oči. Všechno. Král spadl do řeky a od té doby o něm nikdo nemá žádné zprávy. Málem ho zastřelili, kdyby pan Sladkovský a Ženíšek nezasáhli. Viděl jsem, jak se vzpírali strážím když je pak ještě s pane Riegrem odváděli. A on..."
Prstem jsem ukázal na zraněného mladíka, který sebou v bolestech škubal na pohovce.
J.M.: "Kdybych si ho nevšiml, tak by bylo po něm. Na střechách pražských domů by ho nikdo nehledal!"
M.A.: "Dobře, Jane, chápu, chápu..."
Pokusil se mě Mikoláš trochu uklidnit, když jsem na něho vychrlil celý příběh už podruhé.
M.A.: "Otázkou je, co teď."
Mikoláš pozvolna zvedl hlavu a opřel se pro změnu o bradu. Vypadal dost utrápeně. A taky se nebylo čemu divit. To, že našemu národu shořelo Národní divadlo, byla věc, která nás trápila všechny. Mikoláš Aleš v plamenech ohně pohřbil obrovskou část jeho fantastického umění, na kterém poctivě pracoval roky a roky a navíc jeho nejlepší přítel skončil ve vězení. On a František Ženíšek jsou si velmi blízcí a společně dosáhli v umění mnohého. Společně pozvedli Národní divadlo na úplně jinou úroveň, samozřejmě s pomocí dalších jejich přátel a kolegů malířů-sochařů.
Mikoláš se zamyšleně zahleděl do prázdna.
J.M.: "Musíme zjistit, co se stalo s naším králem... A dostat naše bratry z vězení."
Pronesl jsem místo Mikoláše.
M.A.: "A jak si to jako představujete? Pošleme žádost na policii?"
J.M.: "Myslel jsem-"
M.A.: "Jane, nejsme politici, jsme umělci. Všichni Češi, co jsou stále na svobodě, nejsou politici. Nevíme, jak v těchto případech jednat, jak postupovat. A i kdybychom to věděli, nikdo by nás právě z toho důvodu nebral vážně."
J.M.: "Přece jim musíme pomoct!"
Naléhal jsem.
Mikoláš vydechl a vyčerpaně přenesl váhu svého těla na opěradlo židli. Paní Alšová položila na stůl před námi konvici s čajem a dva malované hrnečky.
Ma.A.: "Jak vás tak poslouchám, pánové, máte asi velký průšvih."
Utrousila a šla se podívat, jak je na tom Jestřábova rána.
M.A.: "Celý náš národ má průšvih, Maryno."
J.M.: "Kéž by tu byl Palacký."
Povzdechl jsem si.
J.M.: "Ten by věděl, co dělat."
M.A.: "To bude těžký, když už je skoro deset let po smrti."
Odsekl nasupeně Mikoláš a zaryl prsty do svých vlasů.
Zavzpomínal jsem na Palackého, a to, jak jsme ještě s Ženíškem a Sladkovským a Jeho Výsostí tajně plánovali výstavbu divadla. Několikrát nás málem našli.
Ma.A.: "Chudák chlapec... Kdo ví, jestli bude někdy ještě normálně chodit."
Paní Alšová stála se zalomenýma rukama u Jestřábova lůžka a bědovala.
M.A.: "A další věc...pokud císařovna označila našeho krále za kriminálníka, kdokoliv, kdo jí jen bude připadat, že s ním má něco společného, skončí velmi špatně. Což si myslím, že zrovna Vás, Machovský..."
Mikoláš na mě ostře ukázal prstem.
M.A.: "...se dost silně týká."
Zmlkl jsem. Z konvice, jež stála na stole stoupala směrem ke stropu pára a rozplývala se ve vzduchu.
Zachvátil mě zvláštní pocit strachu. Najednou jsem měl pocit, že nejsem sám. Že mě někdo neustále sleduje.
Ma.M.: "Na druhou stranu..."
Přimíchala se do toho zase paní Alšová.
Ma.M.: "Pro své dobré přátelé bys něco riskovat měl, Mikeši. František by tě v takový šlamastice rozhodně nenechal."
M.A.: "Oba se tváříte, jakože je to všechno na mně."
Urazil se Mikoláš a přes rameno se podíval na svou ženu, která mu nevěnovala žádnou pozornost.
M.A.: "Samozřejmě, že jim chci pomoct, ale nevím jak."
Zamyšleně jsem si opřel bradu o dlaň a naklonil se nad stůl. Ocitli jsme se v dost svízelné situaci. Skoro až zoufalé situaci.
Ale musíme jednat rychle. Nevíme, co udala císařovna za tresty a jestli se nikam neposuneme, Rieger, Sladkovský i Ženíšek můžou být už zítra ráno po smrti. A náš král... při nejlepším zakopaný někde v zemi na neznámém poli.
J.M.: "Musíme to alespoň zkusit."
Trval jsem na svém.
J.M.: "Umělci jsou také spisovatelé, nemám pravdu? Vykonáme naše řemesla, jak nejlépe dovedeme. Vysvobodíme naše bratry z rukou nepřátel a Jeho Výsost dostaneme zpátky domů. Společně. Vždyť... podívejte se zpětně na to všechno, co jsme jako národ dokázali! Když se celý národ spojí, zvládneme cokoliv. Přece... přece to ze strachu nevzdáme, Mikoláši..."
Mikoláš Aleš si hlasitě povzdechl a zklopil hlavu.
Všichni jsme byli vyřízení. Nikdo nevěděl, co si počít. Ale na tomhle záleží náš osud. Lecos mi náš král vyprávěl, když jsem čerpal inspiraci pro další hru. Měl mě rád, rád mi toho hodně o minulosti i o tajemném životu zemí povídal. Říkal, že jejich pravidlo zní: "Co se stane jim, stane se i jejich zemi a naopak."
Neopovažoval jsem se pochybovat o těchto slovech.
J.M.: "A pokud to nevyjde..."
Dodal jsem po chvíli odmlky.
J.M.: "Dojdeme si pro ně osobně."
Mikoláš na mě vytřeštil oči. Rázem vyskočil ze židle a z výšky na mě upíral zděšený pohled.
M.A.: "Zbláznil jste se?!"
Vyjekl Mikoláš.
J.M.: "Jsem odhodlaný udělat všechno."
Oznámil jsem sebevědomě a také se postavil, abychom si s Mikolášem dívali do očí.
M.A.: "To nemyslíte vážně... Jane, já... obdivuji Vaši odvahu, ale zase odsud posud. Nevydáte snad dobrovolně vlastní kůži těm grázlům jen proto, že Vaše odvaha přesahuje pud sebezáchovy."
To už mě ale opravdu vytočil. Zbrunátněl jsem a praštil pěstí do stolu. Moje první obavy z mého chování byly ty tam.
J.M.: "Stále jen hledáte výmluvy, Mikoláši! Pochopte, že musíme jednat! Hned teď! Pochopil jste, že zítra už může být pozdě? Pochopil jste, že je v sázce každá minuta, kterou promarníme? Samozřejmě, že to je riskantní, ale s tím nic nenaděláme. Už jsme dávno mohli začít mapovat plány, zatímco VY tady jen brbláte, jak to nejde!"
Mikoláše očividně zaskočil můj zvýšený tón hlasu a stáhnul se. Rozhostilo se ticho. Mikoláš Aleš se mlčky posadil zpátky na židli. Koutkem oka jsem zahlédl paní Alšovou, jak nehybně stojí s utěrkou v ruce a vyjeveně na nás zírá.
M.A.: "Máte pravdu, Jane... jsem srab..."
Mikoláš si zajel prsty do vlasů a truchlivě si o dlaň opřel těžkou hlavu. Asi jsem trochu zatlačil na jeho svědomí. Ale nelitoval jsem toho.
M.A.: "Navrhujete tedy sepsat žádost na palác ve Vídni o propuštění našich důležitých politiků a umělce? Pro nás hlavně dobrých přátel?"
Pomalu jsem se taky posadil zpátky na židli a položil ruce s propletenými prsty o stůl.
J.M.: "Ano. A kdyžtak se dostáváme osobně."
Mikoláš se zamračil. Tohle mu stále nevonělo.
M.A.: "Jsem ochotný udělat pro svůj národ mnoho věcí, Jane, ale v tomhle Vás tedy rozhodně nepodporuji."
J.M.: "Budiž."
Mávnul jsem nad tím lhostejně rukou.
J.M.: "Kdyžtak půjdu sám. Kdyby došlo na nejhorší, někdo to bude muset udělat."
Mikoláš se na mě zdrceně podíval. Věděl, že neoblomně trvám na svém, a že se mu nepovede mi nic rozmluvit.
Zůstal jsem zde ještě asi dvě hodiny. Když se schylovalo k jedné hodině ranní, Mikoláš Aleš mě šel vyprovodit před dveře.
M.A.: "Buďte opatrný."
Stihl mě Mikoláš ještě ve dveřích chytit za rameno.
M.A.: "Nevíme, kdo nás mohl sledovat. Radši se venku moc nezdržujte."
J.M.: "Vím o tom, Mikoláši. Půjdu rovnou domů."
Jenom mi na to kývnul, ale stále se v jeho očích mihotala špetka smutku. Nevím, jestli z výčitek svědomí nebo z té katastrofy, které je teď celý náš národ vystavený.
Položil jsem mu ruku na rameno a povzbudivě se usmál.
J.M.: "Uděláme, co bude v našich silách. Nakonec to zvládneme."
M.A.: "Budeme doufat."
Přisvědčil chmurně Mikoláš.
Pravda ale byla, že můj strach byl daleko větší. Neměl jsem žádné představy o tom, co se bude dít...
M.A.: "Dobrou noc, Jane."
J.M.: "Dobrou noc."
Rozloučili jsme se navzájem a dveře, na kterých na jmenovce stálo "Mikoláš a Marie Alšovi" se potichounku zavřely.