Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 51.-Kmotr

[8. 11. 1620, Bílá hora]

Pohled🇨🇿:

Ležel jsem na rozryté zemi. Měl jsem hlínu v očích a kolem mě vířil prach, přes který jsem neviděl dál. Cítil jsem, jak mi po čele něco stéká, nejspíš krev. Cítil jsem ve vzduchu několik pachů i vůní najednou. Pach zničené půdy, kovový pach krve, vystřílené olovo, dohořívající knoty i vůně planoucí slámy. To všechno se mísilo ve vírech prachu a popele, který poletoval vzduchem.
Bolelo mě po celém těle. Čím déle jsem ležel tváří zabořený v blátě, tím víc mi docházelo, že nejsem schopný se zvednout. Chtěl jsem se nadechnout, ale nešlo to. Bolelo mě žebro, bolela mě řezná rána v břiše, bolela mě zlomená noha, bolela mě hlava, nos, celý obličej, paže, záda, hruď, šíje, dlaně... Nic z toho, ale nebylo srovnatelné s tím, jak moc mě bolelo na duši... Nevzpomínám si proč... Proč je to ale tak nesnesitelné? Co se stalo? Kde to vlastně jsem? Proč tu jsem? Proč se nemohu pohnout? Proč cítím, že se stalo něco osudného? Nějaký zlomový okamžik, který se mi nepodařilo převrátit k mému prospěchu? Kdyby se mi to podařilo, tak teď zde neležím v zápachu krve a olova a netrpím tímhle vším. Ach jak mi tehdy bylo těžko. Jak těžko mi bylo...
Chtěl jsem se opřít dlaněmi o zem a zvednout se. Nešlo to... Chtěl jsem se nadechnout. Nešlo to... Chtěl jsem otevřít oko a podívat se na dalekou krajinu. Nic...Neviděl jsem nic. Jen zase prach...hlínu a prach...oranžovohnědý prach...a v dálce jen matné obrazce, které jsem nebyl schopný rozeznat.
HB: "Böhmen..."
Uslyšel jsem najedou hlas. Ten hlas mi byl povědomý. Velice povědomý... Celá tato událost mi byla povědomá. Jsem si jist, že už jsem tohle všechno jednou zažil...
Hlas, který mě oslovil tím germánským jazykem, zněl výsměšně a pohrdavě ale také jsem z paměti slyšel i zlobu a agresi. Komu ten hlas patří? Proč si nemůžu vzpomenout? Znám ho...určitě ano...
Zaryl jsem pravý loket a levou dlaň do hlíny a přes bolest jsem se pootočil tak, abych viděl na toho, kdo na mě promluvil. Koutkem oka jsem zahlédl rozmazané obrysy lidské bytosti, jak se nade mnou sklání. Najedou jsem ucítil, jak mě něco chytilo za límec a vytáhlo na nahoru. Připadal jsem si tak
... těžký... Jako kdybych na té zemi ležel už věky.
Z ničeho nic jsem spatřil jeho obličej. Stáli jsme tváří v tvář těsně u sebe a já mu jen zděšeně hleděl do očí. Poznal jsem ho okamžitě. Žlutá vlajka s černou dvouhlavou orlicí uprostřed obličeje; nevýrazné rty, které se na mě teď výsměšně zubily; ostrá protáhlá čelist a dvě zákeřné tmavě hnědé oči, které pronikaly hluboko do mých útrob. Habsburk...
Všechno mi to hned docvaklo. Tohle je Bílá hora. Ale...tohle všechno se přece už dávno stalo? A co tu dělá Habsburk? Ten je také už dávno po smrti!
Hned, co se naše pohledy střetly, mi páteří projel mráz jak ledový šíp. Jen jsem mu vyděšeně hleděl do očí a nechal ho se mnou cloumat jak chtěl. Šok, zmatek, hrůza, zlost, žal a samota ze mě křičely jedno přes druhé a škrtily tak mého ducha uvnitř mého těla.
HB: "Böhmen..."
Vyslovil Habsburk znovu mé jméno a jeho hlas nabyl vítězoslavného tónů.
HB: "Mám-li být upřímný, je mi tě líto. Teď už nemáš nic. Přišel jsi o všechno...a o všechny..."
Ne, nelituje mě...vysmívá se mi.
Bylo to přesně, jako před těmi 250 lety... Ta bolest v ranách, na těle i na svědomí; mé pocity; mé myšlenky; jeho hlas; jeho výraz; jeho pohyby; dráždivý pach, který kolem nás vířil; rozvrácené bitevní pole se spoustou mrtvých těl; a ta slova, ty věty...jako kdybych to všechno slyšel včera. Všechno bylo úplně přesné...
HB: "Ale můžeš si za to sám. Mohl jsi žít šťastný a spokojený život bez jakýchkoliv útrap, ale ty jsi se rozhodl pro boj. A teď na to doplatíš."
Najednou mi položil dlaň na obličej a palcem přejel po mém čele, po kterém z hlavy ztékaly potůčky krve. Čím víc se blížil k důlku mého pravého oka, tím víc do ruky tlačil. Pronikl mi pod pásku a zaryl palec hluboko do jizvy, která už kdysi převzala místo mého oka.
Čím víc tlačil, tím víc se jeho úsměv rozšiřoval a víc mi pronikal do duše.
HB: "Škoda, že jsi tehdy nepřišel i o to druhé oko."
Povzdechl si škodolibě Habsburk.
HB: "To bys pak nemusel vidět, co všechno jsi způsobil."
Poražení, vina, bezmoc.... Připadal jsem si jako loutka. Jako bezmocná loutka...
S vypětím všech sil jsem pootevřel vybledlé rty a nakřáplým, téměř neslyšitelným hlasem hlesl:
🇨🇿: "Ty nejsi mým pánem."
Habsburkovi se rozzářily oči a úsměv se mu ještě roztáhl do široka.
HB: "Ale jsem, Böhmen, jsem..."
Prohlásil vítězoslavně a ďábelsky se zasmál.
Najedou jsem ucítil, jak se mi něco zarylo do břicha, přímo v místě rány. Celým tělem mi projela ostrá bolest.
HB: "Ty si to jen nechceš přiznat..."
Kousl jsem se do rtu a do očí se mi nahrnuly slzy. Nebudu křičet...nebudu...
Sykal jsem bolestí. Cítil jsem, jak mi ostří dýky proniká víc a víc do těla. Myslel jsem, že omdlím.
Vtom jsem spadl na znak zpátky na půdu a praštil jsem hlavou o zem. Zrak se mi postupně rozdvojoval a rozmazával. Habsburk se nade mnou naklonil a temným hlasem promluvil:
HB: "Jestli jsi si myslel, že to do teď bylo fuchtbar, máš se na co těšit. Teď teprve zažiješ opravdové peklo... A víš co na tom bude to nejlepší? Že nikdy, nikdy neskončí..."