Motel 6 [ Niall Horan] - CZ

Temporary Separation

Avery Holmes

Vyběhla jsem na chodbu a snažila se přijít na to, kam utekl Niall. Na kluka co toho tolik sní byl dost rychlej.

"Nialle!" Zavolala jsem do prázdna. Bylo jasný, že tady není, ale kde je? Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem nechala Markuse, aby se mě dotýkal a políbil mě. Jen z přemýšlení o tom se mi zvedal žaludek. Utřela jsem si pusu a mířila dál chodbou.

Měla bych zkontrolovat všechny dveře? Zamračila jsme a zkoušela skoro všechny dveře, který byli všechny zamčené. Nikdo jiný kromě nás tu nebyl, protože jsme měli pronajmuté celé patro. Tahala jsem za kliky u všech dveří, abych zjistila jestli jsou odemčené.

Konečně jsem uspěla a jedny velké, dřevěné dveře se otevřeli. Uvnitř byl balkon podobný tomu v New Yorku ,ale tenhle byl mnohem větší. Byl tam gril a výhřivka.

"Nialle." Povzdechla jsem, když jsem ho tam uviděla sedět na zemi. Seděl tam, objímal kolena a obličej měl do nich zabořený. "Nialle prosím...Nevěděla jsem..."

"Nech to." Vykřikl. "Proč se to vždycky musí stát mě?"

"Ty to nechápeš." Řekla jsem kolísavým hlasem. "Pochopil si to špatně. Nech mě to vysvětlit."

Niall se na mě podíval a hořce se zasmál z čehož jsem se cítila hrozně. Tak moc jsem se bála, že mi nikdy neodpustí. Bála jsem se, že budeme muset odejít a Niall už nikdy nebude součástí mého života. Co by to bylo život bez Nialla?

"Vtipný." Řekl Niall. "To je to co řekla Tiff, když jsem jí přistihl jak mě podvádí. To, že mi to chtěla vysvětlit, to že se omlouvám a další kecy." Jeho slova bodala víc než tisíce včelích žihadel.

"Ale já  nejsem ona Nialle! To je to. Já nejsem ona!" Prakticky jsem vykřikla.

"Jak to můžeš říct?" Postavil se a byl rudý vzteky. "Jak to můžeš říct, když jsi šla a udělala v podstatě to samý jako ona? A víš co je horší? Ty jsi to věděla! Věděla jsi, že jsem si to už prožil a stejně si mi ublížila!"

Slzy mi stékaly po tvářích a já jsem je rychle setřela. Nechtěla jsem ukazovat svojí slabost.

"Necháš mě to vysvětlit?" Zeptala jsem se a zněla jsem téměř žalostně. Niall si prstama projel skrz vlasy a ani se na mě nepodíval. Poznala jsem, že brečí.

"Ne." Rozhodl se konečně. "Ne a myslím si, že bude nejlepší, když jeden z nás odejde." Moje brada poklesla - opravdu tohle udělá?

"Do- dobře." Řekla jsem, nohy se mi klepaly a já čekala, že každou chvílí upadnu.

"Zůstanu v autobuse." Rozhodl se. Nemůžu uvěřit, že po tom co si myslel,že jsem ho podvědla mě ještě nechá zůstat v pokoji.