Motel 6 [ Niall Horan] - CZ

So close

 Avery Holmes

.

.

O dva týdny později

.

.

 Bolest. Bolest byla jediná věc kterou jsem cítila. Moje tělo bylo jako znecitlivělé a všude na kůži jsem měla modřiny. Bylo to mnohem horší než když jsem s Jakem žila, protože mi chtěl ukázat, že nesmím být s nikým jiným.

Druh trestu nebo toho jak to nazýval bylo to, že jsem byla zamčená sama v hotelovém pokoji. Ano ten první den co jsme byli v našem starém domě byl i posledním. Bylo tu horko a dusno a já se odsud chtěla dostat.

"Prosím pust mě ven!" Zaskučela jsem a v krku mě hrozně pálilo. Byla jsem hned u dveří, takže kdyby je někdo otevřel mohla bych se pokusit utéct. Byla jsem vysílená, ale nemohla jsem spát. Pokud by se dveře otevřeli chtěla bych utéct.

Povzdechla jsem si, vstala jsem a doplahočila jsem se k oknu, pootevřela jsem ho a pustila sem čerstvý vzduch. Napadlo mě vyskočit z okna, ale nepřežila bych takový pád. Kdyby to došlo až tak daleko, tak bych se takhle zabila.

Jako emoční troska jsem se sesunula do maličké postele, do které jsem se sotva vešla. Na posteli byla peřina a polštář kterého jsme se bála dotknout. A tak jsem ho hned první de shodila na zem.

"Pust mě ven!" Zakřičela jsem až mě v krku zabolelo ještě víc. Začala jsem brečet a přikryla jsem se až k bradě.Peřina byla tak krátká, že mi z ní koukali nohy.Tak moc jsem potřebovala vodu. Ta bolest v krku mě zabíjela.

Najednou se ozvalo hlasité zabušení na dveře. Vystřelila jsem z postele a dovlekla jsem se ke dveřím u kterých jsem čekala až se stane něco dalšího.

"Drž hubu!" Zahulákal Jake. "Někteří lidé si tu snaží užít hezkou sobotu. Nechtěj, abych vstal!" Ty poslední slova mě děsila. Věděla jsem, že už mu k tomu moc nechybí a tak jsem zůstala potichu. Zahrávat si s Jakeem nikdy nebyl dobrý nápad.

"Prosím dej mi něco k jídlu....vodu nebo něco? Prosím Jakeu." Zkuhrala jsem.

Najednou se rychle otevřeli dveře. Zalapala jsem po dechu, když mě něco trefilo do hlavy z čehož mě bolela ještě víc než doteď. Rozhlédla jsem se okolo, abych zjistila co mě trefilo a skoro jsem omdlela, když jsem zjistila, že to byla lahev.

Odšroubovala jsem víčko a začala jsem rychle pít vodu. Vše na jsem dokázala myslet bylo to, jak moc jsem potřebovala vodu a dokázala bych pít po celé hodiny. V půlce lahve mi došlo, že bych si nějakou vodu měla schovat protože kdo ví jak dlouho bude Jake milý.

Vrátila jsem víčko na lahev a postavila jsem si jí před sebe. Cítila jsme se trochu lépe, protože jsem měla chvilku co pít, ale ta lahev přede mnou se mi vysmívala. Za poslední dva týdny jsem měla vodu jen párkrát i přes to, že jsem každý den měla něco malého k jídlu.

Zašeptala jsem nadávky směrem k Jakeovi a lehla jsem si na zem. Vím, že mě nemohl slyšet, ale bylo hezké to ze sebe dostat. Nenáviděla jsem ho a neváhala bych mu vystřelit mozek z hlavy, kdybych se dostala ke zbrani.