Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 5.

Probudila jsem se s velkou bolestí hlavy. Nade mnou se tyčily dvě osoby. Harry a ten ulízanec.

"No, konečně ses uráčila vzbudit!" zasmál se. 

Harry ho spražil vražedným pohledem. Co mi tu uniká?

"Sklapni, Malfoyi.." pronesl docela klidným hlasem, ale šla z něj slyšet chladnost spojená s nenávistí. 

Ten rádoby Malfoy ještě pronesl něco ve smyslu, že mě vítá ve Zmijozelu a zmizel. 

Brejloun se ještě pár minut díval směrem, odkud odcházel, a pak se otočil ke mně. 

Nervózně seděl na místě. Hlavu měl skloněnou. 

"Harry?" zašeptala jsem. Něco zabručel jako odpověď, ale svůj zrak pořád nezvedal. Proč? Je snad špatně, že jsem ve Zmijozelu?

Připadala jsem si jako nechtěná. Jako psanec.. Co se za tu chvíli, co jsem byla mimo změnilo? Tak ráda bych chtěla vidět do té jeho duté palice.

Nezbývalo nic jiného, než Harryho slušně vyhodit. Pryč ze svého života.

"Nemohl bys odejít? Jsem unavená." zeptala jsem se. Konečně přesunul svůj zelenkavý pohled na mě. Zvedl se ze židle.

"Jasně, zítra přijdu, jo?" oznámil, ale spíše to znělo jako otázka. Dělala jsem to nerada, ale bohužel.

"Ne, myslím to tak, že už bychom se neměli stýkat. Pro tvoje dobro. Je to pro tebe to nejlepší. Jak by to asi snášeli ostatní, kdyby ses ty- slavný chlapec z Nebelvíru, který jako malý "přemohl" Voldemorta, začal bavit s někým jako jsem já? Se špinavou Zmijozelačkou, hmm?" lámalo mi srdce, ale doufám, že to pochopil.

Harry vypadal zmateně, ale po chvíli přikývl na souhlas a z prásknutím dveří zmizel.

Do ošetřovny přispěchala starší paní. Smutně se na mě podívala a do rukou mi vložila sklenici s něčím, co rozhodně dobře nevonělo. Neodmlouvala jsem a celé to vypila. Hnus. 

"Těžký den, že?" usmála se a já pokývala hlavou. Kéž by jen to. Přišla jsem o jediného kamaráda mou vlastní chybou. 

****

Celý den jsem strávila na ošetřovně, kde si se mnou povídala Madam Pomfreyová, ze které se vyklubala milá paní. Ale i tak to byla nuda. Něco tomu chybělo. Chyběl mi Harry..

Do Velké síně jsem přišla až na večeři. Byli tu už všichni. Podle zelené a kyselých obličejů, který měl jen jeden stůl, jsem věděla, kam mám jít. 

Pomalu jsem šla ke stolu a všichni ztichli. Potichu jsem zaúpěla, ale šla jsem pořád dál a hledala volné místo. Nacházelo se až na konci, nejblíže ke stolu, kde seděl učitelský sbor. 

Už jsem tam skoro byla, když do mě někdo vrazil. Spadla jsem přímo na toho ulízaného kluka, Malfoye. Celá síň propukla v hlasitý smích, jediní, kdo se nesmáli, byli učitelé, já a blondýn. 

Vykoktala jsem k němu omluvu a podívala jsem se, kdo do mě strčil. Světe, div se! Ten, od kterého bych to nikdy nečekala. Sám Potter osobně. 

Mlčky jsme se na sebe dívali, dokud nezakroutil hlavou a spolu se svými kamárády neodešel. Proč mi to pořád ztěžoval? 

Zároveň jsem nechápala, jak se mohl za takovou chvíli změnit. Myslela jsem, že to pochopí, když jsem mu řekla, že se nemůže bavit s někým ze Zmijozelu. Asi jsem se v něm hodně spletla. 

S pláčem jsem vystřelila ven ze síně a doufala, že tenhle trapas všichni zapomenou.