Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 73.

Seděla jsem u stolu a koukala se na všechno to jídlo. Neměla jsem na lahodné pochoutky skřítků ani pomyšlení. Nikdo z nás. Prostě jsme byli u svých kolejních stolů ve společenských hábitech. Podívala jsem se směrem k učitelskému jídelnímu stolu. Prostřední místo bylo prázdné, ale místo, na němž sedíval Severus obsadil nějaký divný chlápek. Nevěděla jsem, jak se jmenuje a bylo mi to i celkem fuk.

Moje myšlenky byly přerušeny dloubnutím do žeber. Stočila jsem pohledem na Beu, která mi oznamovala, že už musíme jít. Jít.. Povzdechla jsem si a s její pomocí jsem se vyškrábala na křeslo na kolečkách. Poté se i se mnou zařadila do průvodu. V čele Zmijozelu byl Křiklan, který už kdysi ředitelem této koleje byl. Procházeli jsme vstupní síní, uviděli jsme i Filche. Jeho oblek zapáchal a já znechuceně nakrčila nos. Vzápětí jsem vyjekla, neboť mě kouzlem Beatrice nadzvedla. 

"Promiň, ale ty schody bych nezvládla," zamumlala omluvně a já přikývla. Chápala jsem to a zároveň jsem si nadávala. Byla jsem pouze na obtíž. Bea poznala, o čem přemýšlím, proto do mě hned začala hustit. 

"Přestaň," zasyčela, ale později se usmála. Oplatila jsem jí ho svým falešným šklebem. Přešly jsme uličkou, kde už na některých židlích sedělo několik osob. Poznala jsem Rema, Doru a celou rodinku Weasleyových. Vím, že to bylo neslušné, ale jakmile se podívali naším směrem, zamávala jsem. Tonksová ke mně přiběhla, sklonila se a obalila mě ve svém objetí. Poté objala i Beu a společně jsme pádily za Náměsíčníkem. 

Uvítaní pokračovalo, pak jsme konečně v tichu sledovali, až začne obřad. Ještě předtím mi však někdo stihl zaklepat na rameno. Zmateně jsem otočila hlavou a spatřila culící se zrzavá dvojčata. 

"Ahoj!" řekl asi George. Kdysi jsem měla svou pomůcku, jak je rozeznat, teď ale opravdu vypadali totožně. Druhý mě vzal za dlaň a jemně její hřbet políbil. Poté vyplázl jazyk a já se potichu zasmála. 

"Ahoj, Nancy. Dlouho jsme se neviděli," tohle byl rozhodně Fred. Jeho dvojče nad jeho chováním protočilo očima. Stydlivě jsem si poposedla na křesle. Konečně si jej všimli a jejich více méně šťastný výraz opadl. Sklopila jsem hlavu a kluci si šli sednout za nás. 

"Nejsem si jistý, že tohle je správný kluk pro tebe," řekl v klidu Remus a já uraženě nafoukla tváře. 

"Víš, jak to mám, ale pořád se budeš snažit o mých citech k němu pochybovat," teď jsem tak trochu lhala, jelikož i já o nich v některých chvílích pochybuji. Dost často, čím dál, tím více. 

"Chci pro tebe jen to nejlepší, holčičko," zamumlal smutně. Neodpovídala jsem, protože jsem spatřila obrovskou záři. Mžourala jsem, abych lépe viděla. Byl to Hagrid. Potichu plakal a většina s ním. V jeho rukách bylo Brumbálovo tělo. Položil jej opatrně na stůl a vzdálil se. Vzlykal a smrkal, ale já mu to nedávala za zlé. Objevili se však někteří, kdo ano. Byla to nějaká dáma, hned od pohledu vypadala jako saň. Měla na sobě nějaký růžový kostýmek. Prostě hnus. 

Položila jsem dlaň na Removu. I on měl na krajíčku a já mu tím ukázala, že se nemusí bát, protože já u něj vždy budu. Stisk mi oplatil a tím mi naznačil, že on taky. Nikdy mě neopustí, budeme rodina, společně s Dorou, který jej držela z druhé strany. 

Poslouchala jsem řeč nějakého malého mužíka. Slzy mi padaly po tvářích a já byla ráda, když už byl konečně konec. Utřela jsem si je, mezitím na mě Bea pokývala hlavou, abych je podívala po prava. Harry tam promlouval k Ginny, která byla skleslá. Zamračila jsem se a přes všechny ty lidi, co spolu mluvili, jsem se hnala až k nim. Někteří mě stihli i pozdravit a já automaticky odpovídala, aniž bych tušila, kdo na mě mluví. 

"Děje se něco?" zeptala jsem opatrně. Otočili se a každý měl z očích jiné pocity. Harry v nich měl úlevu a zároveň zděšení. Ginny pouze bolest. 

"Ty se děješ," řekla nepříjemně. Harry na ní sykl, ať toho nechá, ale to netušil, že já chci vědět, o co se tu jedná. 

"Nerozumím," zamumlala jsem nazpátek zmateně. Ona si dala ruce na každé z mých opěrátek, byla blízko mého obličeje a hnusně ke mně promlouvala.

"To si přece chtěla, ne? Mít ho pro sebe. Prosím, je tvůj! Stejně se se mnou rozešel," poslední slova pronesla plačtivě. Přes její rameno jsem se podívala na Harryho. Probodla jsem jej pohledem.

"Nancy s tím nemá nic společného a sama víš, že ona chce Malfoye." Ani nemusím podotýkat, jak jeho jméno řekl s odporem. Bolestně jsem zavřela víčka. Slzičky se pomalu hromadily, ale já jim nedovolila se dostat na povrch. Měla jsem pořád před sebou ten jeho výraz a Harry to musí neustále vytahovat. Ví, jak mě to bolí. 

"Promiň," řekli oba společně, poté se na sebe usmáli. Byli tak stejně náladoví a byla jsem to já, kdo to dostával od nich sežrat. Nadzvedla jsem obočí. Pochopili to, ale Ginny odešla. 

"No?" rukou jsem mu naznačila, ať začne mluvit. Nečekala jsem dlouho, než se dal do řeči. 

"Řekl jsem ji, že spolu nemůžeme být. Že jsem se cítil krásně, ale teď musím být sám. Najít viteály a tím tak zničit Voldemorta." 

"Vite-co?" poprvé jsem byla zmatená a nevěděla, o čem mluví. A to se teda dost často nestává. 

"Viteál. Díky vraždě se tvoje duše rozdělí, ty ji můžeš ukrýt do nějakého předmětu a jsi tak chráněný. Více méně," 

Přikývla jsem, že chápu, poté jsem zamyšleně přemýšlela. V mysli mi vzplanul úžasný plán.

"Půjdu s tebou!" vyhrkla jsem, avšak jsem si později uvědomila, že to má jeden háček. Dost velký háček. Zničeně jsem se podívala na své nohy. 

"Slibuji, že se z toho dostaneš, ale i tak bys se mnou nemohla jít. Nemůžu riskovat tvoje bezpečí!" promlouval mi do duše. Zakroutila jsem nad jeho snažením hlavou. Dala jsem si za úkol se do konce prázdnin naučit znovu ovládat svoje dolní končetiny. A jsem si jistá, že Remus i Tonksová budou na mé straně. 

"Nancy, můžeme jít?" zvedla jsem hlavu. Koukala jsem se do tváře Bee. Harry nikde nebyl. Až pak jsem jej zahlédla s někým mluvit u jezera. Rozjela jsem se a společně jsme šly. Stanuly jsme před Náměsíčníka, který naši přítomnost vycítil, proto se otočil.

"Za chvíli musíme s Beou vyrazit k vlaku," řekla jsem. 

"Ty jdeš přece s námi," pověděl mi s úsměvem Remus. Bea mě ještě objala, zašeptala mi naposled do ucha, že se po prázdninách uvidíme, ale já neměla odvahu ji říct, že ne. 

Netrvalo dlouho a byla jsem v teple domova. Nebyli jsme tu ani deset minut a už jsme se stihli s Remem pohádat. 

"Nikam s Harrym nepůjdeš!" křičel, já se držela za hlavu, že jej poslouchat nebudu. 

"Sirius by mi nebránil!" vyjekla jsem. 

"Sirius je mrtvý!" praštil rukou do stolu, pár talířů spadlo z polic a já se uplakaně snažila zvednout. Seděla jsem na židli a křeslo bylo moc daleko. Několikrát jsem sebou sekla, ale jeho pomoc jsem odmítla. Poté s podpíráním od Dory jsem došla do místnosti a tam se zavřela. 

"Omlouvám se, nechtěl jsem se na tebe křičet. Musíš mě ale pochopit. Ty a Dora jste jediní, koho mám," slyšela jsem přes dveře mého pokoje, ale nereagovala jsem. 

Po zbytek noci jsem měla zamknuté a snažila se sama dostat z jedné strany pokoje na druhou. Strašně do bolelo, ale já nepřestávala. Musela jsem zabrat. Musela jsem to dokázat. Tahala jsem své nohy. Pády byly snad tisíckrát. Klepání mě jen znervózňovalo. Chtěli vědět, co dělám. 

Toužila jsem ukázat, že jsem silná. Nepovedlo se mi to. Silou jsem spadla na podlahu a přitáhla si nohy k tělu. Plakala jsem a v hlavě mi zněly hlasy. 

"Tak neschopná," 

"Nikdo by nechtěl takovou nicku," 

"Taková nicka nemá právo se s tebou bavit."

"Nechápu, jak jsi mohla poplést Dracovi hlavu."

"Dost!" zakřičela jsem do prázdna, poté se dveře rozrazily a já byla natlačená na Rema a Dora mě konejšila.