Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 39.

"Ale, ale..." zamlaskal a chytil mě za tvář. Snažila jsem se být statečná, ale určitě jsem byla vyklepaná jako kuře. Nevím, jestli věděl, kdo jsem, ale užíval si toho, že tady někoho našel. 

"Copak tady děláš, květinko?" usmál se, avšak mi to spíše nahnalo ještě větší hrůzu. Doposud jsem se nebránila, tentokrát jsem jeho dlaň odstrčila pryč a ustoupila o několik kroků dozadu. 

Líbilo se mu, že jsem vystrašená, ale jakmile jsem na něj zamířila svou hůlkou, přestal se smát a v jeho očích se zablesklo. Obešla jsem ho a chtěla jít za hlasy, které byly nedaleko. Mohla jsem zakřičet. Mohla jsem udělat cokoliv, co by mě zachránilo, ale já byla zticha. 

"Ani krok!" zasyčela jsem. Nedbal mých varování a přiblížil se ke mně. Sledovala jsem každý jeho krok, když kolem mě kroužil. Připadala jsem si jako kořist. 

"Neublížíš mi, broučku," zachechtal se a popadl mě za ruku. Otřásla jsem se nad přezdívkou, jako mi před chvíli dal. Nesnášela jsem zdrobněliny a ostatní sladké slůvka. Nikdo mi tak nemohl říkat. Dovolila bych to jen dvou osobám. Jedna z nich by byla maminka a druhá by byl ten člověk, jenž mi ukradl mé srdce a rozerval jej na milion kousíčků. 

"Nancy!" uslyšela jsem. Chtěla jsem zakřičet, že jsem tady a potřebuji pomoct. Slyšela jsem Rema, Arthura a trio. Srdce mi poskočilo, když mi došlo, že mě hledají. Nejsem pro ně bezvýznamná a záleží jim na mně. 

Ruka na mé puse mi zabránila, abych vykřikla. Znechuceně jsem nakrčila nos a zacukala jsem svým tělem. Byla jsem natlačena na kmen, za kterým jsem se dnes skrývala. Ječela jsem mu do dlaně a pomalu začínala plakat. 

Pozorně pozoroval okolí, jestli se někdo neblíží. Byli blízko, slyšela jsem tiché zamumlání Rona. 

"Ta Pettigrewová dělá jenom problémy," 

Skrk se na mě podíval a nadzvedl obočí. Jeho ústa se rozšířily do širokého úšklebku. Kopla jsem jej do holeně a on zaskučel. 

"Jsem tady, pomoc!" zakřičela jsem a zaslechla jsem rychlé kroky, dokonce někdo i běžel. Obešla jsem Skrka a vyšla více na světlo měsíce. 

Spatřila jsem Rema, jak ke mně společně s Harrym utíkají. Byla to vteřina, když se jejich šťastný pohled změnil na vyděšený. Byla to sekunda, když jsem najednou nebyla na ohořelé louce, ale v Chroptící chýši. Mohla to být chvilka, ale pro mě to byla jako hodina, protože jsem viděla Rema, jak si beznadějně kleká na zem a pláče. Trhalo mi to srdce, ale teď šlo o můj život.

Postrčil mě hůlkou a já nedobrovolně šla před ním, zatímco on byl ve střehu. Kdykoliv jsem mohla zaútočit, bylo to však zbytečné. Pro něj by bylo jednoduché mě jedním zaklínadlem poslat k zemi. 

Zastavila jsem před dveřmi, které mi byly hodně povědomé. Byla jsem tu už ve třetím ročníku, a dokonce se mi zdály sny o tomto místě. Přímo tady mě otec mučil. Přímo tady jsem přišla o vše, na čem mi záleželo. 

"Petrificus totalus," zamumlal a já zůstala nehybně stát blízko vchodu do pokoje. Pomalu je otevřel. Byl vychytralý, věděl, že bych hned utekla. Dveře trochu pootevřel a vstoupil. Neviděla jsem tváře, jen obrysy pár postav a křeslo.

"Můj Pane, vedu vám velmi zajímavou návštěvu," máchnutím hůlky jsem se mohla znovu hýbat, přesně jako dveře, které se pomocí kouzla více rozevřely. Zalapala jsem po dechu, když jsem spatřila všechny osoby v místnosti. 

Pohotově jsem si přes džíny stiskla hůlku. Skrk se ani nesnažil mi jí vzít. Byl tak pošetilý. Můj otec se napřímil, jakmile mě uviděl. V jeho očích se objevilo to tajemné šílenství, když mi s radostí uděloval tresty. Bylo tam i něco jiného. Možná strach? 

Už se nadechoval k tomu, aby mě znovu potrestal, ale osoba v křesle jej mávnutím ruky zarazila. Neviděla jsem tam, ale had, který se kolem mě pohyboval naznačoval jediné. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou, když jsem se dívala do tváře zuboženého Lorda Voldemorta. 

"Nancy, má milá, pojď blíž," zaskuhral, ale já stála na místě jako přibitá. Náraz mě srazil na kolena přímo před něj a já pohlédla vražedně na svého otce, jenž můj pád způsobil. Zašklebil se a silou mě donutil, abych se dívala do tváře jeho pána. 

"Slyšel jsem, že jsi hodně statečná a mocná dívka," mlčela jsem. Nechtěla, nebo spíše se neodvažovala, jsem mluvit, dokud jsem nebyla vyzvána. Z toho jsem se už stihla poučit. 

Nelíbilo se mi, že všichni se na mě dívala ze shora, připadala jsem si jako nepotřebný červ. 

"Vím i o tvém nadání, otec mi propůjčil jeho mysl hned poté, co jsi zmateně utekla." zasmál se, ale mě to drásalo uši. Pištělo mi v hlavě. Byl slabý, ale jednoduchý nitrozpyt určitě zvládl. Díky Merlinovi za lekce se Snapem. Poměrně jej to znepokojilo, když se mi nemohl dostat do hlavy. 

"Zajímavé..." začal a podíval se na Skrka, "uvidíme, jak tuhý kořínek máš," 

Zakřičela jsem a sesunula se k zemi. Byla jsem jako v křeči a můj otec se smál, Voldemort mě pozoroval, jak se zachovám. Chtěl, abych to udělala znova. Chtěl ze mě udělat zrůdu, ale já to nemohla dovolit. 

"Dost!" plakala jsem a prosila, ale bolest neustupovala, naopak- byla ještě větší. Myslela jsem už více nezvládnu, když se to najednou stalo. Nic jsem necítila. Cruciatus mi do těla dával energii a já se zasmála. 

Urychleně jsem si připlácla dlaň přes pusu. Tohle jsem nebyla já! Voldemort se šklebil. Dokázal to. Mávl rukou a energie zmizela, bohužel moje vlasy byly pořád jiné barvy. 

"Měl jsi pravdu, Červíčku. Hodila by se k nám," pronesl uvolněně a pořád mě sledoval. Zavřela jsem oči a snažila jsem se myslet na něco hezkého. Na vzpomínky s maminkou, Snapem, Harrym a několikrát mi v mysli vyskočil i Draco. 

'Dokaž mu, jak silná jsi. Potrestej všechny!' chytila jsem se za hlavu, všichni si mé změny stavu všimli, ale byli zmatení. Zaječela jsem, aby už to vše zmizelo. Chtěla jsem to být zase já. 

Někdo mě chytil za paži a táhl pryč. Zavřel mě do malé místnosti, kde to páchlo plísní. Otřásla jsem se. Chtěla jsem vytáhnout hůlku, ale v kapse kalhot jsem nahmatala pouze prázdno. 

Povzdechla jsem si. Teď jsem totálně ztracená. Nebyla tu okna, mým jediným společníkem byla tma a zima. 

Zavzlykala jsem a složila si hlavu do dlaní. Zasípala jsem a rozkašlala jsem se. Připadalo mi, že se dusím a nešlo to zastavit. Můj kašel musel přilákat ostatní a nad náhlým světlem jsem musela rychle zamrkat. 

Na svých rukou jsem uviděla nové modřiny a škrábance, jenž mi museli teď přibýt. Na rukou jsem měla svou krev a černé šmouhy. Zděšení v otcových očí bylo to poslední, co jsem v tu chvíli zahlédla, ještě před tím, než jsem pochopila, že jsem vykašlala krev a mé slzy byly černé. 

Poté jsem omdlela a třesení s mým tělem mě spíše uspávalo. Tohle je určitě můj konec.