Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 84.

Zadýchaně jsem se opřela o strom, jakmile jsem se přemístila pryč od trosek Lenčina domu. Bolestně jsem přivírala oči. Bolelo mě celé tělo, bála jsem se, že neujdu ani jeden krok. Pevně jsem zatínala nehty do kůry jehličnanu ve snaze se udržet na nohou. Ignorovala jsem štípání na rameni a dala se pohybu. 

Pod nosem jsem nadávala na všechno, co se mi postavilo do cesty. Byla jsem naštvaná. Na Harryho, na celé trio a hlavně na sebe. Proč sakra nikdy svůj instinkt neposlechnu? Vyhnuli bychom se tomuhle trápení a nezdarům. 

"Do háje s Voldemortem a jeho hloupými smrtijedy," kulhala jsem, možná jsem byla tak šikovná, že jsem si zvrtla kotník. Jsem prostě dobrá!

Byla to chvilička, než jsem si uvědomila, co jsem udělala. Plácla jsem si dlaní přes ústa. Vzpomněla jsem si na Ronova slova, která nám vtloukával do hlavy. 

'Jediní jeho odpůrci by vyslovili jeho jméno. Dávejte si pozor, mohli by nás do sekundy najít!'

Než jsem stihla zareagovat a vzpamatovat se, stáli kolem mě smrtijedi. Mířili na mě svými hůlkami a někteří z nich se pobaveně šklebili, když uviděli mě. Spíše, jakmile poznali, že jsem dívka.

"Krásko, nikdo ti neřekl, že jméno našeho Pána se neříká?" přešel ke mně jeden v černé kápi. Kouzelný proutek držel v ruce. Zvedl hlavu a já málem strachy vypískla. Poznala jsem jej. Byl to Šedohřbet. Tenhle obličej jsem zrovna vidět nechtěla. Připomínalo mi to ten den na Astronomické věži. 

"Nemluvíš?" zeptal se další posměšně a ostatní se zasmáli. Chtěla jsem něco odseknout, ale věděla jsem, že by to bylo už přespříliš. Otevřela jsem němě ústa, avšak žádný zvuk z nich nevyšel. Tím jsem vyvolala další salvu smíchu. Páni, ti mají ale smysl pro humor..

"Alespoň tvoje jméno, abych věděl, jestli jsi na seznamu hledaných?" přistoupil nějaký odporný chlápek ke mně a postavil se blízko Šedohřbeta. V ruce držel malou knížečku a listoval v ní. Byla jsem nervózní, proto jsem vyhrkla první jméno, které mě napadlo. Nebyl to zrovna ten nejlepší tah, protože to jméno mi bylo blízké. 

"Beatrice. Beatrice Rosewood." 

Smrtijed začal hledat jméno a příjmení mé nejlepší kamarádky, zatímco já se chtěla propadnout pod zem. Šedohřbet mi svou hůlkou odhrnul mé zrzavé vlasy a tím odhalil můj krk. Děkovala jsem za ten dar, který mi byl přidělen. Asi poprvé jsem byla ráda za to, že jsem metamorfomág. Otřásla jsem se. Připadalo mi, jako by mi chtěl přímo tady prokousnout krk a byla jsem si jistá, že o tom opravdu přemýšlí. 

"Mám ji. Čistokrevná, osmnáct let," odrecitoval ten hlupák. 

"Tak to jsi teprve vyšla z Bradavic. V jaké koleji jsi byla?" zeptal se někdo další. Nedívala jsem se na ně, pouze jsem sledovala dění přede mnou. Nechtěla jsem Šedohřbetovi ukázat záda. 

"Zmijozel," povzdechla jsem si, toužila jsem je všechny skopat a vrátit se domů. Bojovat ze Rema, Doru a to maličké. 

"Všichni si myslí, že zrovna tohle chceme slyšet. Ale tobě to věřím, vypadáš tak hezky zle," 

"Nech si zajít chuť," odstoupila jsem od něj a narazila na toho smrtijeda se seznamem. 

"Šedohřbete, někdo další tu neumí držet hubu. Co s ní?" zakřičel někdo z dálky. Modlila jsem se, ať není to střapaté pako a jeho kamarádi. 

"Bereme ji s sebou. Přece ji nemůžeme nechat samotnou v lese, ještě by se chudinka ztratila," jeho ironické odpovědi jsem se nezasmála. Spíše jsem jej probodávala pohledem. Toužila jsem, aby můj pohled byly dýky. Ano, až tak moc jsem jej nesnášela. I za to, co kdysi udělal Removi.