Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 6.

HARRY: 

"Dobře jsi udělal, Harry. Zmijozel si nic lepšího nezaslouží." říkal Ron, když jsme šli nahoru do schodech k obrazu Buclaté dámy. 

Uchechtl jsem se. Nechtěl jsem to udělat. Pořád jsem si nemohl připustit, že se spolu kamarádit nemůžeme. 

No a co, že je v té koleji? Pořád je to moje kamarádka. 

Kluci mi říkali, že v té koleji jsou jen lidé posedlí čistou krví, a že tam dokonce chodil i Voldemort. Ale já Nancy znám. Tedy znal. Ona taková není..

"Nesouhlasím. Nancy si tohle nezasloužila. Jak říkala, dělala to kvůli tobě a ty ses zachoval jako hlupák." postěžovala si Hermiona. 

"Nekecej, je to špinavý Zmijozelák!" rozkřikl se znovu Ron a Hermiona jen nadzvedla obočí.

"A co jsi, že máš právo soudit? Ne všichni jsou stejní, Ronalde. Měl by jsi přemýšlet, než začneš mluvit." poučovala ho a já jí musel dát za pravdu. 

Ron na ní koukal s otevřenou pusou a ona rychlou chůzí šla pryč. Asi do knihovny. jedno bylo jasné. Nechce poslouchat naše bláboly. 

Otočil se na mě a spustil: "viděl jsi to? Ta holka je padlá na hlavu!" zatahal se za vlasy a pokračoval,: "Prý: měl by si přemýšlet bla bla bla" imitoval Hermionin hlas. Pak hodil "dlouhými vlasy" a s nosem nahoru dělal, že odchází pryč. 

Jen jsem zakroutit hlavou. U Buclaté dámy jsme řekli heslo a ona nás se slovy: "Vítejte v Nebelvíru, mládenci," pustila do společenské místnosti. 

NANCY:

Ani si nepamatuji, kdy naposledy jsem takhle brečela. Možná jen v tu dobu, kdy mě opustila maminka. Jak mi chybí.. Tak moc bych se jí přes dopis chtěla svěřit. Mohla by mi poradit..

Procházela jsem chodbami a bylo mi jasné, že jsem se ztratila. Dnešek už nemůže být horší!

Setřela jsem slzy z rudých tváří a pokračovala jsem tam, kam mě nohy vedly. 

Ticho prolomil hrubý hlas, který naháněl docela hrůzu.

"Ztratila jste se, slečno?" zeptal se ten hlas za mnou. 

Otočila jsem se a spatřila jsem profesora Snapea s hůlkou v ruce, kterou si svítil na cestu. 

Vydechla jsem úlevou, že to není nějaký duch nebo přízrak. No co, tady se může stát cokoliv. Dokonce tu mluví i obrazy. Z domu na to nejsem zvyklá. Tam nic nemáme.

"Docela ano, omlouvám se." řekla jsem a popotáhla jsem. Sklonil hůlku a přistoupil ke mně. Na tváři už neměl ten tvrdý výraz.

"Pojďte se mnou, dám vám uklidňující lektvar a poté vás odvedu na kolej. Jak se vlastně jmenujete?" potichu promluvil. Podívala jsem se na něj a viděla slabý úsměv.

"Nancy. Nancy Pettigrew, pane profesore." zašeptala jsem, ale věděla jsem, že to slyšel. Úsměv zmizel a zase se mračil.

"Taky bych byla raději někdo jiný, věřte mi. Bohužel si rodinu nevybíráme, i kdybychom chtěli." smutně jsem se pousmála a sklopila zrak. 

Zabručel na souhlas, zrovna když jsme stáli u jeho kabinetu. Do rukou mi dal lahvičku s lektvarem. Na ex jsem jej vypila a prázdnou nádobu mu vrátila. 

A tak jsme pokračovali dál. Bylo dlouho ticho, než promluvil. 

"Asi nejste moc ráda, že jste ve Zmijozelu, že?" optal se. 

Jen jsem pokývala hlavou na souhlas. Nechtěla jsem ho nějak urazit, a proto jsem raději promluvila. 

"Nic proti vám, ale klobouk mi řekl hodně věcí, ze kterých nejsem šťastná. Určitě je Zmijozel úžasná kolej, ale líp bych se cítila jinde." trochu jsem se svěřila a doufala, že to pochopí a nebude se v tom šťourat.

Uchechtl se a já věděla, že to neznačí nic dobrého.

"Nebo je to jen kvůli Potterovi?" zašklebil se. Mlčela jsem. Dostal mě. Z části.

Zastavili jsme a učitel řekl heslo. Pustil mě do místnosti jako první. 

"Vaše ložnice je támhle. Dobrou noc, slečno Pettigrew." řekl a otočil se k odchodu. 

"Pane profesore?" oslovila jsem ho, což ho donutilo zastavil. 

Znovu se otočil, teď mým směrem a zvedl obočí. Vybízel mě, abych promluvila. 

"Mohl..mohl byste mi říkat jen slečno?" zadívala jsem se na něj a šlo vidět, že je překvapený. 

"Dobře." souhlasil a já se v duchu poplácala po rameni. 

"Ještě jednou děkuji a omlouvám se." zase jsem ho vykolejila.

"Za co se omlouváte?" zeptal se. 

"Za otce. Oba víme, co vám se svými přáteli kdysi prováděl. Stydím se za to." přiznala jsem a utíkala jsem do ložnice, abych nevěděla, co odpoví. 

Stál tam určitě ještě dlouho, protože Pansy, která přišla za pět minut, říkala, že Snape tam stál jako sloup.