Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 41.

"Maminko," zašeptala jsem a propukla v ještě silnější pláč. Cítila jsem se prázdně, chtěla jsem křičet. Nikdy jsem nechtěla vidět někoho v takovém stavu..Kdo by taky chtěl?

Nechápala jsem, jak tu mohla být. Netušila jsem, proč se otec tak nechutně zachoval a ponechal ji tady jako nějakou bezcennou věc. Proboha! Vždyť ona jej milovala, dala mu vše a on jí to takto vrátil. 

Zakřičela jsem do prostoru a zhluboka oddechovala. Vztek ve mně bublal, konečky prstů mi brněly, cítila jsem energii, jak do mě vstupuje. Tak moc jsem chtěla vyběhnout nahoru a srovnat tam vše se zemí a vychutnat si bolest mého otce. 

Zakroutila jsem hlavou. Tohle nejsem já! Mé tělo mne ale neposlouchalo a dělalo si, co chtělo. Spíše to, co jsem skrytě v hloubi duše chtěla i já, jen jsem si to nedokázala přiznat. 

Věděla jsem, že vlasy jsou zase jiné, ale užívala jsem si to. Bavila mě ta moc, která se mi dostávala do každé částečky, každé buňky a obklopuje mne. Byla jsem konečně mocná a mohla se statečně postavit tyranovi mého dětství. 

Mříže v sekundě zmizely, stačilo se jich jen trošku dotknout. Nevěděla jsem, jestli byly opravdu tak moc zrezivělé, nebo jsem to byla já. Nezajímalo mě to. Ani trošku. Teď jsem měla úplně jiné starosti. 

Pomalým a klidným tempem jsem stoupala do kamenných schodech, přímo ven ze sklepa nebo lépe řečeno- věznice. Začínala jsem zbožňovat tu sílu a svobodu, jež se mi právě teď dostávaly. 

Měla jsem bosé nohy, pár střepů jsem měla zaražených v patě na své levé noze, ale necítila jsem nic. Byla jsem jako prázdná schránka. Jako mašina, co jsi jde vyřídit účty a pomstít se. 

Slyšela jsem zvuky kroků a hlasy. Dohadovali se. Jediný, kdo přišel v potaz, byl otec se Skrkem. Voldemortovi by nikdo takhle hnusně neodporoval. No dobře, možná ano, ale to už by byl dávno mrtvý. 

Cupitala jsem s radostí po dalších schodech, tentokrát to byly dřevěné a ztrouchnivělé. Nepotřebovala jsem ani hůlku k tomu, abych perfektně viděla. Vše bylo jasné a čisté. 

"Ta květinka už má dost. Nechal jsem ji tam ležet a krvácet," zasmál se krutě Barty a já se natiskla na zeď, aby mě nespatřili. Stačilo mi slyšet hlasy a živě jsem si představila, kde v místnosti se nacházejí. 

"Nemůžu uvěřit, že-"

"Že co, Červíčku? Že jsem ti přizabil dceru?! Nevykládej mi, že ti na ní záleží." vysmíval se mu a já se v duchu taky nahlas zasmála. On a mít rád mě? Taková pitomost. 

"To víš, že ne. Jenom.."

"Moc dobře víš, jak tě nesnáším Pettigrew. Už jen kvůli Lauren," zasyčel a já se zasekla v pohybu. Chtěla jsem tam vtrhnout a dát jim co proto, ale tohle mě donutilo ještě chvíli počkat.

"Tu sem teď netahej!" vyjekl otec a dál bylo ticho. Pak byla rána blízko mě a já pochopila, že jeden z nich přitlačil toho druhého ke zdi. 

"Myslíš, že nevím, co jsi udělal? Co na tobě, proboha, viděla? Co jsi měl ty a já ne?!" mluvil rozzuřeně a já si přitiskla dlaň na ústa. Nemohla jsem čekat, teď byla možnost zasáhnout. 

Otevřela jsem dveře a v klidu vstoupila. Byli tu jen ti dva, kteří si mě ještě nevšimli. Spokojeně jsem se usadila do křesla a poslouchala dál. Užívala jsem si to, bylo to jako divadlo. 

Připadalo mi to jako věčnost, dokud znovu nepromluvila ta krysa. Chtěla jsem se dozvědět víc, ale nemohla jsem čekat dlouho, mohl se tu kdykoliv někdo objevit a vše by bylo ztraceno. 

"Jsi odporná zrůda, víš to?" řekla jsem a oba sebou polekaně cukli. Stočili zrak mým směrem. Přestali se na sebe lepit a oba vytáhli hůlky. 

"To není potřeba. Chci si jen promluvit," začala jsem a zvedla se ze starého křesla, "možná," dodala jsem a uculila jsem se. 

Oba byli zmatení a všimli si změny. Nebyla jsem teď tak vystrašená, cítila jsem, že můžu dokázat cokoliv. Skrk se ke mně přiblížil a díval se na mě, přímo civěl. 

"Ustup! Tohle je mezi mnou a tou stvůrou!" vyjekla jsem potichu, nechtěla jsem někoho přilákat sem do pokoje. Nečekala jsem to, ale opravdu mě poslechl. 

"Ty," ukázala jsem na otce prstem a pořádně jsem zasyčela, "jak jsi mohl?!" byla jsem skoro u něj. Třásl se a já se smála. Pořádně jsem se napřáhla a vlepila mu obrovskou facku, až to mlasklo. Na jeho tváři byl rudý otisk a ožehlá kůže. Nakrčila jsem nos a podívala se dolů na svou ruku. V mých konečků se objevily plamínky ohně.

Odstoupila jsem od něj. Tohle jsem nechtěla. 

'Děláš to zase! On si tvou lítost nezaslouží!'

Zakroutila jsem hlavou. Slza mi stekla po tváři, když se mi před očima objevil obraz mé mrtvé maminky. Ruce jsem dala v pěst. 

"Proč? Co ti tak hrozného udělala, že jsi ji nechal tam dole!" třásla jsem se vztekem, myslela jsem, že vybouchnu. 

"O čem to blábolíš, květinko?" nechápavě se zeptal Barty, šlo poznat, že mi nevěřil. Moc dobře jsem ale viděla, i když bych v té chvíli byla ráda za tu hnusnou tmu. 

"Je dole..Mrtvá..Mam-maminka.." propukla jsem v pláč, cítila jsem, jak mám rudé tváře. Jak žár zloby prostupuje mým tělem a zaslepuje mou mysl. Otec se postavil držíc se za tvář a nechápavě na mě koukal. 

"Lauren je dole? To je nesmysl! Nikdy bych to..to ne!" poslední slova zašeptal a podíval se do mých očí. Uchechtla jsem se. Byl vždy tak dobrý lhář, ale zrovna v této chvíli je to celkem zbytečné. 

"Když ne ty, tak kdo?!" otočila jsem se na Skrka a ten propaloval pohledem tu krysu. Oba jsme měli vztek a otec se mohl strachy utřást. 

"Přísahám. Já přísahám, že já to nebyl. Musíš mi věřit!" klekl si přede mne. Vykulila jsem své oči. 

Zakroutila jsem hlavou na nesouhlas. Nevěřila jsem mu ani jedno slovo, které vypustil ze svých odporných úst. Snažil se mě dostat na svou stranu a já už nemohla vydržet nic nedělat. Byl to obrovský záblesk. Vlna ohně se rozprostřela kolem mě a odhodila vše pryč.

"Dost! Už nechci poslouchat ty tvoje kecy!" 

Uslyšela jsem syčení a to neznamenalo nic dobrého. Uviděla jsem hada, jak otevírá svou tlamu jedových zubů. Nestihla jsem ani vyjeknout a už jsem byla pryč. 

Zavřela jsem oči a lehla na zem. Vydechla jsem, když jsem pocítila jemnou trávu..No tak počkat! Vystřelila jsem do sedu a rozhlídla se okolo. 

"Doufám, že je ti jasné, že tohle bylo jenom kvůli Lauren.." zasyčel vedle mně hlas a já pootočila hlavu. Přikývla jsem Bartymu na souhlas a on zmizel. 

Povzdechla jsem si a postavila se s heknutím na nohy. Rozhlédla jsem se a vypískla radostí, když jsem uviděla známý dům. Nikdy dříve jsem tu nebyla, ale poznávala jsem jej. Možná z vyprávění, které jsem někdy zaslechla. 

Stála jsem přímo na louce blízko domu rodiny Weasleyových.