Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 47.

Seděla jsem v lavici a čekala, kdy přijdou ostatní. Byla jsem strašně unavená a poslední hodina měla být Obrana proti černé magii. Vůbec jsem se netěšila a ještě k tomu se mnou nikdo nechtěl sedět. 

Povzdechla jsem si, když jsem si vzpomněla na dnešní ráno. Probudila jsem se celkem brzo, ale všechny holky už byly vzbuzené. Nejvíce mě zaráželo to, co o mně říkaly. Bea sice jen poslouchala, ale..prostě mě to zabolelo. 

"Snaží se mne s Dracem rozdělit. Kamarádka nebo ne, i tak je hrozná," potichu šeptala Pansy. Měla jsem hlavu skoro pod peřinou a nehybně jsem ležela. 

Slzy se mi tlačily do očí. Ten její jedovatý tón mne pořád zraňoval. Zněl mi v uších stále dokola. Zjevně o mě někdo nestojí. Pamatovala jsem si jejich vyděšený výraz, když jsem vyskočila z postele. Usnula jsem oblečená a teď se mi to hodilo. 

Zakroutila jsem hlavou. Nechtěla jsem na to už ani pomyslet. Podívala jsem se po třídě. Bylo nás tu jen pět, přitom mělo za chvilku začínat vyučování. 

"M-můžu si tu sednout?" uslyšela jsem tichý hlásek, proto jsem zvedla hlavu. Neville mě vystrašeně pozoroval. Usmála jsem se a přemístila jsem si tašku na druhou stranu, přímo pod mé nohy. Pohledem jsem mu naznačila, aby se posadil. 

"Takže.." začala jsem nervózně "jak se máš?" v duchu jsem si uštědřila několik pohlavků. Nikdy jsem neuměla začít nebo navázat konverzaci. Vlastně jsem se o to nikdy ani moc nesnažila a teď se mi to celkem vymstilo. 

"Dá se to. Slyšel jsem, že Moody bude mít nějaké speciální témata," řekl a trochu se uvelebil na židli. Zarazila jsem se, protože jako první mě napadlo ne moc zrovna příjemné téma. Snad by nebyl takový pošuk, aby..

"Alastor Moody jméno mé," dveře práskly a já sebou cukla. Ani jsem si nevšimla, že tu jsme všichni. Heh, čas nějak rychle utíkal. 

Předstoupil před tabuli, vzal si křídu a začal na ni svým pokřiveným písmem své jméno. Nějak jsem si nevšímala jeho výkladu. Hlavou se mi honilo úplně něco jiného než učení. Stejně jsem většinu toho, co o sobě říkal, věděla. 

"Vidím, že někteří jsou natolik chytří, že nemusí ani dávat pozor, že? Slečno.." přistoupil k mé lavici, která jako na potvoru byla přímo u něj. Příště si musím zapamatovat, že mám sedět vždy vzadu. 

"Slečna Pettigrewová," své příjmení jsem skoro vyplivla a on se pokřiveně usmál. Nakrčila jsem obočí. Otočil se a vytáhl si tu svou lahvičku a znovu se napil. Muselo to být hodně kyselé, protože se u toho ksichtil. 

"Takže," znovu si vzal křídu a stál k nám zády "kolik máme kleteb, které se nepromíjejí?" vypálil otázku. Všichni začali pokřikovat číslo tři a já si potichu zaklela. Proč mám vždycky takový pech a moje nepříjemné pocity jsou pravdivé?! 

"Pane Finnigane, řekněte nám jednu z nich," oslovil Seamuse, který taky moc nedával pozor a něco si psal na kousek pergamenu. Dean do něj strčil a on zvedl hlavu. Byl zmatený, ale reagoval celkem pohotově. 

"Třeba..Kletba Imperius?" zaváhal a Moody pouze přikývl. Napsal požadovanou kletbu. Poté na stůl s silným prásknutím dopadla malá prosklená truhlička. Její víko otevřel a na své dlani měl zajímavé stvoření. 

"Engorgio!" zaskřehotal a ta maličká potvůrka se zvětšila. Vypadalo to jako nějaký divný pavouk. Otřásla jsem se, jelikož jsem nesnášela pavouky. 

"Imperio," pronesl už klidně a levitoval s ní kolem třídy. Několika lidem přistála na ruce, zádech. 

"Sundej to!" zapištěl někdo. Otočila jsem hlavou a uviděla Draca, kterak máchá rukama kolem sebe. Smutně jsem se pousmála, když mi došlo, že i ta příšerka se k němu dostala blíže než já. Uchechtla jsem se vlastnímu vtipu, i když to bylo spíše smutné..

"Tak kdopak nám poví další?" prohlížel se po třídě profesor. 

"Ještě je Cruciatus," řekla jsem spolu s Nevillem a Moody se na nás zadíval. Přikývl a přikázal Nevillovi, aby přišel před katedru. Dívala jsem se pozorně, co udělá. 

"Crucio!" zavřela jsem oči. Nemohla jsem přihlížet. Nehty jsem zarývala do dřevěné lavice. Potichu jsem sykla. Nevydržela jsem to, cítila jsem bolest, kterou určitě prožíval i Neville. Přeci jen jeho rodiče byly touto kletbou mučeni dlouho. 

"Dost! Přestaňte!" zaječela jsem a židle díky mému rychlému zvednutí spadla na zem. Někteří jedinci zalapali do dechu a Neville si oddechl. 

"Slečno, povězte nám poslední z kleteb," nebezpečně mhouřil své oko a potvůrku přenesl přímo přede mne. Odhodlaně jsem mu pohlédla do očí. 

"Avada kedavra je poslední, profesore." řekla jsem. Pár vteřin na to, mi na učebnici ležela mrtvolka. Sklopila jsem hlavu, posbírala jsem si věci a vyšla ze třídy. Stejně už byl konec hodiny a nic mě tu nedrželo. 

Rychle jsem přiběhla před kabinet profesora lektvarů a silně na dveře zabušila. Modli jsem se, ať tam je. 

"Pettigrewová," lekla jsem se, když jsem zaslechla hlas Moodyho. Sakra, jak se tady mohl tak rychle dostat?!

"Co potřebujete, pane profesore?" zeptala jsem se poměrně mile. 

"Pojďte se mnou, uvařím vám čaj," řekl, ale já zakroutila hlavou na nesouhlas. Poděkovala jsem, že nechci a radši od něj vypadla. Zároveň jsem v mysli proklínala Snapea za to, že mi neotevřel. 

Neměla jsem hlad a chtěla jsem se strašně někomu svěřit, proto jsem šla k sovinci. Ano, byla jsem až tak divná, že jsem si povídala se zvířaty a nehybnými věcmi. Bohužel, když nikoho nemáte a potřebujete si komukoliv vylít srdíčko, sáhnete po možnosti, že vám prostě někdo neodpoví. 

Strávila jsem tam celé odpoledne, až pak mě napadlo napsat domů. Svoji sovičku jsem hned poznala. Vytáhla jsem si z brašny pergamen a obálku. 

'Sirie, 

ani nevíš, jak moc chci zpátky. Bolí mě se dívat na Draca -ano, vím, že to víte- a Pansy. Bea se mne snaží dokopat k tomu, abych si s ním promluvila, ale já jsem moc velký srab. Otec má asi pravdu. Jsem slabá a nepotřebná.. Potřebuji tvé a Removo objetí, tam jsem spokojená a cítím se v bezpečí. 

P. S. : Pozdrav Rema, zbožňuji vás a chybíte mi. 

Líbá, 
Nancy ♥'

Annie jsem dala do zobáčku obálku s dopisem a se slovy 'Pro Siria s Remem, upaluj,' jsem jí pohladila po sametově hebkém peří. Odletěla a já ji ještě několik chvil sledovala, jak letí pryč při západu slunce. 

Nechtěla jsem ještě jít do pokoje. Neměla jsem náladu se s někým bavit, proto jsem se rozhodla, že si zajdu na Astronomickou věž v domnění, že tam nikoho nepotkám. 

Někdy si říkám, jakou mám smůlu a jsem totálně blbá, protože tam opravdu poté někdo přišel..Ale mohla jsem to tušit..