Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 94.

POHLED NANCY: 

Se zrychleným dechem jsem zastavila na okraji Zapovězeného lesa. Zaposlouchala jsem se do ticha a se strachem v očích pozorovala vzdálené postavy mozkomorů. Moc dobře jsem věděla, že na sebe strhnu pozornost, pokud svého patrona vyčaruji, avšak jsem to musela udělat. Kdyby se něco pokazilo, měl by Harry možnost utéct. 

Pevně jsem stiskla hůlku, vypustila z hlavy šramot a chlad, který mne pomalu obklopoval a snažila se v mysli najít opravdu silnou a šťastnou vzpomínku. Nehledala jsem dlouho, myšlenka na Teddyho a jeho malou pěstičku svírající můj ukazováček mi na rtech způsobil přiblblý úsměv. 

Přeci jen jsem chvíli myslela i na někoho jiného..

"Expecto patronum," záře nebyla až tak veliká, abych prozradila smrtijedům, že tu jsem. S obdivem jsem se dívala na svého -už kompletního- patrona. Majestátní lev se mi otřel o bok. Odhodlaně jsem šla a jeho světlo mi dodávalo jistotu.

Pomalu jsem našlapovala, abych neudělala velký rámus. Všechny ty větvičky, které pod mou vahou praskaly, mi spíše vehnaly do hlavy, že jsem měla zůstat uvnitř hradu a neplést se do všeho. Poté jsem však zakroutila hlavou. Nikdy bych Harryho neopustila. 

S klidem jsem šla dále za vidinou, že uvidím tu střapatou palici a uštědřím mu jeden slabý pohlavek za to, že mě takhle vystrašil. Kráčela jsem dobré tři minuty, dokud jsem v dáli neuviděla oheň, a poté nezaslechla výkřiky smíchu a povyku.

Vyděšeně, nemyslíc už na nic hezkého, jsem se spěchem vydala za plameny, které patřily ke skupině černokněžníka. Běžela jsem jako o život, kašlala na opatrnost, dokud jsem u kmene nezastavila a nedívala se na scénu, pár metrů ode mne vzdálenou. 

Harry vydaný Voldemortovi na pospas. Nebránil se, i když měl hůlku. Nic nedělal, pouze vyčkával a já tak moc toužila zasáhnout. Pohledem jsem zavadila i o Narcissu Malfoyovou, která vypadala zničeně. I na ní se válka podepsala, přesně jako na jejím manželovi, jenž si to více než zasloužil. 

"Harry Potter," hlas Vy-víte-koho se mi nepříjemně zabodl do uší. Mluvil s klidem a na jeho úzkých úst byl znatelný velký úšklebek. Nikdo se ani nepohnul. Vyčkávali, co se stane a já musela taky. Kdybych tam vběhla, byla bych hned mrtvá a kdo ví, co by se pak stalo Harrymu. 

Zelená záře, klidná tvář a padající bezbranné tělo. 

Rychle jsem si dlaň připlácla na ústa, abych ztišila své vyjeknutí. Z mých očí se valily vodopády, přes které jsem skoro nic neviděla. Pevně jsem své nehty zatínala do kůry kmene, abych se udržela na nohou. Z bezpečného místa jsem viděla ubohé tělo Harryho, který nevyjadřoval nějaké známky pohybu.

"Prohlédni ho, jestli je mrtvý," zavelel slizký hlas a já se se srdcem v hrudi opřela o strom, abych zůstala pořád skryta a vyčkávala na odpověď. Toužila jsem, aby osoba tu možnost, že je mimo náš svět, vyvrátila, ale nestalo se. 

"Je mrtvý!" zvolal hlas Dracovy maminky a já se odlepila od kmene smrku. Nedívala jsem se, když si Voldemort ještě hrál s Harryho bezvládným tělem. Chtěla jsem vypadnout a to jsem se taky chystala udělat. 

"Teď půjdeme do hradu a ukážeme jim, co se stalo jejich hrdinovi," vydala jsem se potichu zpátky a omylem přehlédla větev, na kterou jsem šlápla. Modlila jsem se, aby to neslyšeli. Větší chybu jsem opravdu nemohla udělat. 

"Ne - počkat! Slyšeli jste to?" 

Nečekala jsem ani vteřinu a dala se rychle na útěk. Několik válečných pokřiků a příkazů jsem ještě zaslechla. Kolem mě létaly nejrůznější kletby a zaklínadla. Obratně jsem uhýbala, ale nemohla jsem to zvládnout až do hradu. Jako vždy jsem všechno pokazila a teď na to určitě doplatím.