Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 21.

Probudila jsem se až na ošetřovně. Třeštila mi hlava, všechny zvuky jsem slyšela strašně nahlas. 

Dveře od kabinetu madam Pomfreyové se otevřely a já zaskučela. 

"To jste se moc neprospala, slečno," oznámila mi a na tácku nesla několik lektvarů. Nevypadaly zrovna chutně, ale co se dalo dělat. 

Vzala jsem si jeden a vypila jej na ex, a pak další, dokud zbyly jen prázdné sklenice. Urychleně jsem vše zapila vodou a ulehla zpátky do postele. 

Madam se na mě usmála a poznamenala, že jsem snad jediná, co u toho nedělá obličeje. Společně jsme se zasmály a ona poté řekla, že klidně můžu jít na vyučování. 

Nechtěla jsem tu zbytečně ležet, a tak jsem šla- košile už byla čistá a vcelku-. Myslím, že měla být právě Obrana proti černé magii. 

Vstoupila jsem do třídy, ale byl tu šestý ročník. Profesor Kratiknot se na mě podíval. Byl celkem zmatený stejně jako já.

"Jestli hledáte profesora Lupina a váš ročník je ve sborovně," řekl a usmál se. Šesťáci se mi chechtali a viděla jsem Freda a George, jak pod lavici lepí různé žvýkačky a mačkají v ruce nějaký starý pergamen.

Poděkovala jsem a utíkala pryč. Fajn, to byl ale trapas. 

Byla jsem už skoro u sborovny, když se dveře otevřely a vyšel z nich Snape. Jen pozdvihl obočí a ustoupil, abych mohla projít. 

 Zavřel za mnou dveře a kvůli tomu všichni ztichli. Lavice byly pryč a učitel se zatím jen představoval. 

"Výborně, jsem rád, že jste dorazila Nancy!" usmál se na mě a já se postavila vedle Bee. Ostatní si už hleděli svého, když jsem uviděla jednu Nebelvírku, jak na mě mává. Byla to Amelie.

Lupin postával u skříně. Ta se náhle zakymácela a bouchla o stěnu. Několik spolužáků se na ni vyděšeně dívalo.

"Je v tom bubák, že?" zeptala jsem se. Profesor uznale pokýval hlavou. 

"Může nám někdo říct, co je to ten bubák?" Já a Hermiona jsme zvedly ihned ruce. Pohledem jsem naznačila, ať to řekne ona. Usmála se a pustila se do výkladu.

"Je to strašidlo, které mění tvar podle toho, čeho se nejvíce děsíme," přesně takhle bych to řekla i já. Oběma nám došlo to samé a zahihňaly se.

"...Opakujte po mně, prosím: Riddikulus!" 

"Riddikulus." řekli jsme všichni sborově. Lupin nás pochválil a pobídl Nevilla, aby se postavil blíže ke skříni, která se znovu zakymácela. 

Neville se třásl. Měl strach. 

"To zvládneš," snažila jsem ho povzbudit. Pouze se pokřiveně usmál a vytáhl svou hůlku. 

"Můžeš nám, Neville, říct, co ti na celém světě nahání největší strach?" otázal se Lupin a Neville pouze něco zašeptal, nešlo mu rozumět, ale vydedukovala jsem, co říkal.

"Promiň, ale nerozuměl jsem ti," usmál se Remus.

"Pr-profesor S-snape," zakuňkal vystrašeně a téměř všichni se rozesmáli. Já jsem se mračila a profesor se tvářil hluboce zamyšleně. 

Přemýšlela jsem, jestli mu nepřipomínám otce. Nebylo by to moc dobré. Nevnímala jsem, jak to u mě bylo v poslední době zvykem.

"Chtěl bych, abyste se všichni zamysleli nad tím, co vám nahání strach. Udělejte dlouhou řadu, prosím. Neville, jsi připraven?" Nebelvírský chlapec pouze přikývl a Lupin mávnutím hůlkou otevřel skříň.