Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 80.

Vyděšeně jsem otevřela oči, jakmile jsem uslyšela hádku a výkřiky. Chytila jsem se za hlavu, která mi nepřirozeně třeštila. Zvedla jsem se do sedu, ale okamžitě jsem toho zalitovala. Připadala jsem si, že se mi lebka roztříští, byla to strašná bolest. 

Podívala jsem na stoleček, kde ležela má hůlka. Popadla jsem ji a šouravým krokem, byl to taky jediný, který jsem dokázala, jsem šla přímo do středu dění. Nevěděla jsem, kdo a proč se hádá, ale mohlo mě hned napadnout, že to bude Harry a Hermiona. Nikdo jiný tu totiž se mnou ani nebyl. 

Zamračeně jsem sledovala, jak Harry máchá svým kouzelným proutkem, který je na odpis. Nevím, co přesně se stalo, jakmile jsem se složila bolestí. Doufala jsem, že mě zasvětí. Nesnášela jsem, když mi něco zatajovali a já si připadala zmatená, protože vše na sebe navazovalo. 

"Je mi to tak líto. J-je to moje chyba," pronesla plačtivě Mia. Neváhala jsem a konečně se zapojila do rozhovoru. Nemínila jsem tu tak nečinně stát. Hlavní důvod byl taky to, že jsem se obávala, že se na nohou už neudržím. Potřebovala jsem pauzu, jelikož jsem svoje konečně zdravé končetiny zmáhala. 

"Co se to tu děje?" zeptala jsem se zpříma. Oba se zasekli v pohybu a natočili svá těla mým směrem. Hermiona vypískla a s uslzenými tvářemi se za mnou hnala. Objímala mě, zatímco Harry stál od nás několik metrů s úsměvem na rtech. 

"Díky Merlinovi, že jsi v pořádku!" vydechl spokojeně Harry, když mě vtáhl do své náruče hned poté, co se ode mě Mia odlepila. Nechápavě jsem je pozorovala. Jak dlouho jsem asi byla mimo? 

Nechtěla jsem se zbytečně vyptávat na mě, potřebovala jsem si rychleně sednout. Spokojeně jsem přivřela oči. Připadalo mi to jako věčnost, co jsem seděla. 

"Jak to uděláme s tvou hůlkou? Opravit se nedá, to je jasné," řekla jsem najednou po chvilce ticha. Všichni jsme byli zamyšlení a ztraceni ve svých myšlenkách. 

"Asi si ji budu muset půjčit od jedné z vás," povzdechl si. Hermiona si sáhla do kapsy a podala mu svou. Chápala jsem ji. Cítila vinu. Myslela si, že za toto neštěstí může ona. Chyba- Mohli jsme za to všichni tři. 

Vzal si ji a bez jediného slova či pohledu nás opustil. Mia se posadila vedle mě se sklopenou hlavou. Zakrývala slzy. 

"Nic si z toho nedělej, nic špatného si neudělala. Neočekávali jsme to. Prostě se tak stalo a my s tím už nic neuděláme. Ten trouba se uklidní, uvidíš," položila jsem ji dlaň na rameno. Vždy jsem uměla pomáhat ostatním, sobě však ne. Kdo uklidní mě, až budu v koncích? Vždycky mě někdo zranil, jakmile jsem svěřila, když jsem potřebovala pomoc.

Usmála se, ale bez odpovědi začala mluvit úplně o jiném tématu. Věděla jsem, že se snaží na to nemyslet a vyhnout se dalšímu řečnění. 

"Sice jsi spala jen pár hodin, ale křičela jsi. Nemohli jsme tě probudit. Co se Harry probudil, byl u tebe, snažil se tě vzbudit. Stresoval, protože ho to bolelo, když jsi volala, ať tě někdo nechá být." řekla potichu a s klidem. Zaraženě jsem ji poslouchala..

Harry mě upřímně a neuvěřitelně mátl. Jednou se ke mně choval jako k sourozenci, kterého nechce ztratit, poté však obrátí stranu a dívá se na mě jako na svou jedinou. Nevím, jestli to dělá schválně, ale nechtěla jsem vztah. Netoužila jsem se vracet do nekonečné smyčky, kterou náš vztah představoval. Nebyl chybou, prostě nebyl ten pravý. Možná ani žádný není. 

Trvalo to ještě pár hodin, než se ten bručoun odvážil vrátit zpátky do stanu. Zrovna jsme si s Miou dělali čaj, když se ukázal. Mračil se, ale nebyl jediný. Já jsem mu ten pohled oplatila, jelikož se chovat jako nedospělý pablb. Moje chování jej asi překvapilo, ale jakmile jsem mu rukou naznačila, ať se posadí, udělal to. Mlčky jsme popíjeli čaj, dokud Hermiona nevydržela a řekla Harrymu, co má na srdci. Nebo spíš v rukou..

"Mám tu knihu," pověděla a on zvedl hlavu od hrnečku. Teď jsem zase nevěděla, o čem se baví, ale podle obalu jsem poznala novou knížku od Rity Holoubkové. Byla to jednoznačně kopie o životě Brumbála a na titulní straně byl přilepený papírek. Nesmyslné děkovaní, nic výjimečného. 

"Pořád se na mě zlobíš?" řekla potichu Mia, když si Harry listoval knihou, jen aby zjistil, jestli se tam nenacházejí obrázky. Číst jsme to chtěli až společně. Pozvedl hlavu a pohledem střelil ke mně. V očích mu blesklo pochopení.

"Ne, byla to nehoda a nevyčítám ti to." Netušila jsem, jestli lhal. Pokud ano, byl to perfektní lhář. Hermiona si oddechla a mlčky nalistovala libovolnou stranu. Nikdo ani nedutal, prostě jsme se ponořili do textu. Právě by nás od čtení nikdo neotrhl, ani kdyby se sebevíc snažil. 

Dívali jsme se na obrázek, četli pár vět, které pod ním byly napsané. Nedokázala jsem uvěřit svých očím. 

'Gellerte-
Tvůj nápad ohledně vlády kouzelníků PRO VLASTNÍ DOBRO MUDLŮ – tohle je podle mého názoru klíčovou myšlenkou. Ano, byla nám dána moc, a ano, ta moc nám dává právo vládnout, ale zároveň nám dává zodpovědnost za ty, kterým vládneme. Tento bod musíme zdůraznit, bude to základní kámen všeho, co se chystáme vybudovat. Tam, kde budeme v opozici – a že rozhodně budeme – to musí být základ všech našich protiargumentů. Převezmeme kontrolu PRO VÍCE A VÍCE DOBRA. A k tomu se váže to, že kde narazíme na odpor, tam musíme použít jen tolik síly, kolik bude zapotřebí – ne víc (to byla chyba, kterou jsi udělal v Kruvalu! Ale nestěžuji si, neboť nebýt tvého vyloučení, nikdy bychom se nepotkali).
Albus. '

Dál jsem nečetla, zamyšleně jsem koukala na plachtu a přemítala si slova z dopisu v mysli. Co se tak změnilo, že svůj nápad neuskutečnili. A proč to Grindelwald neudělal sám, když Brumbál asi odstoupil? Něco se mi na tom nezdálo. A rozhodně jsem si nepřipouštěla, že takový byl opravdu náš milý ředitel v Bradavicích. 

Zakroutila jsem hlavou a dala se znovu do čtení. Toužila jsem vědět vše. Cokoliv co tam bylo, mohla být jen snůška žvástů, ale ten dopis mě prostě přesvědčil, že byl pravdivý. Projela jsem očima stránku a hledala klíčová slova, která by mi přinesla odpovědi. Nemusela jsem čekat dlouho. 

"Takže Brumbál měl bratra i sestru?" vydechla Hermiona poté, co zavřela knihu. Harry se koukal před sebe. Zpracovával všechna ta slova. 

"Myslím, že Aberforth ještě žije. Nepíše se, že zemřel," odpověděla jsem ji. Harry se znovu zvedl, vzal si do rukou svou bundu, kterou si předtím sundal, a vydal se ven. 

"Budu na hlídce, vy zůstaňte v teple," s tímto nás tu nechal samotné. 

Stejně jsem neuposlechla a později se za ním vydala. 

---------------------------------------------------------------

Konečně zpátky! Ani jsem nevěřila, že tenhle týden mučení ve škole skončil. :D Uzavřené známky, teď se už můžu plně věnovat psaní! ☺

Dneska vás čekají ještě dvě kapitolky jako odškodné za mou neaktivitu. :D

S láskou, N. ♥