Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 26.

NANCY:

Zavřela jsem knížku a protřela si oči. Za necelé dvě hodiny jsem stihla dočíst celou knihu. Neřešila jsem čas a nějak mě děj vtáhl do svého světa. 

Povzdechla jsem si, když mi zakručelo v žaludku. Vstala jsem a unaveným krokem jsem vyšla ze společenské místnosti a plahočila jsem se chodbami hradu. 

Jakmile jsem došla k Velké síni, zívla jsem si. 

"Hej!" zakřičel někdo a já se za tím zvukem otočila. Rychlou chůzí si to ke mně šinul Harry. Vypadal vcelku naštvaně a na jeho tvářích jsem i z takové dálky byla schopna vidět uschlé slzy. 

Počkala jsem, až ke mně dorazí, mezitím jsem však zkoumala jeho pohyby a snažila se přijít na to, co potřebuje. V hlavě se mi objevilo několik scénářů, které nebyly zrovna nejpříjemnější. Naskočila mi husí kůže a cítila jsem, jak se mi potí a třesou ruce. 

Nic neříkal, popadl mě za paži a táhl mě dál od všech čumilů. Nebylo jich tu příliš mnoho, hodně studentů ještě bylo v Prasinkách. 

Jeho dlaň sjela po mé paži až na zápěstí, kde mě chytil a vedl pryč.

"Harry?" neposlouchal mě. 

"Harry!" nasupeně se na mě podíval a já zmlkla. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem se prostě nechala vláčet po chodbách. 

"Pusť mě," řekla jsem v klidu a trhla rukou. Jeho stisk zesílil a já potichu sykla. 

"Přestaň! Bolí to!" zanaříkala jsem a on prudce zastavil. Pustil mě a já si mnula zápěstí. Trochu jsem si vyhrnula rukáv svého černého svetru. Zděsila jsem se. Jizvu, kterou mi kdysi způsobil otec překrývaly červené otlaky prstů. 

"Proč jsi mi to neřekla?" 

"Cože?" otázala jsem se. Přistoupil ke mně blíž a namáčkl mě na stěnu.

"Proč jsi mi neřekla pravdu o tvém otci?" 

Hlasitě jsem polkla, jakmile to vyslovil. Trhaně jsem se nadechla. 

"Můžu to-" 

"Měla jsi mi to říct! Mohl jsem ti pomoct. Vím, jaké to je nemít rodiče.." pověděl a já se zamračila.

"O čem to k sakru mluvíš?" vybouchla jsem a on znejistěl. 

"Tvého tátu zabil Black, který zradil mé rodiče. Je to vrah, co si nezaslouží nic jiného než smrt.." blesklo mu v očích odhodlání a já se zarazila. 

"Kdo ti to řekl?" 

"Na tom nezáleží," zakroutil hlavou. 

"Záleží. Kdo to byl?" 

"Slyšel jsem Popletala a profesory, jak o tom mluví.." pronesl klidně. 

"I tys věděla o všem, co ten všivák provedl?!" zakřičel a já se rozbrečela. Přikývla jsem a schovávala si hlavu do dlaní. 

"To ti nestojím ani za tu ubohou pravdu! Přátelé si vše říkají!" smyslů zbavený se mnou třásl. Pořád žil v mlze. Nevěděl pravdu a já jsem nemohla žít s tím, že jsem mu ji neřekla. 

Zamrkala jsem a uviděla jsem, jak se třásl. Tikalo mu v oku a já se jej začala bát. Tížilo mě to ticho. 

Zaječela jsem, když jsem viděla jeho zvedající se ruku. Sklouzla jsem po zádech dolů a nohy si přitáhla k sobě. Připomnělo mi to ty večery, kdy jsem plakala v koutě hned po každodenním výprasku. 

Pamatuji si, jak jsem chtěla zemřít. Jít za maminkou a žít šťastně. Vždy jsem díky pláči usnula, a když jsem se probudila, když do mě otec kopal, abych se tu neválela. 

"Prosím ne-" Najednou náraz a tlak z mého těla zmizel. Vyjekla jsem, jakmile jsem uviděla Malfoye, který drží Harryho za kravatu a tiskne jej ke zdi. 

Rychle jsem k nim přišla a snažila se je od sebe odtrhnout. Oba si však řvali do tváře své názory. 

"Vím, jak si myslel to o Blackovi," zasmál se Harry a já se zamračila. Malfoy se zašklebil.

"Cítíš se jako hrdina, Pottere, když si dovoluješ na holku?" 

"Není to tvoje věc, Malfoyi," zasyčel Harry a já se napjala. Málem se tu pozabíjeli. Oba od sebe odstoupili. 

"Už nikdy na ni takhle nesahej!" zašeptal výhružně. Upravil si svou zmijozelskou kravatu, poté se podíval na mě, ale já se jeho pohledu vyhýbala. 

"Ještě jsem neskončil, Nancy," řekl Harry. Malfoy se napřímil a napřáhl se svou pravačkou. Urychleně jsem se postavila před něj a ucítila jsem bolest na své levé tváři. 

Nevím, proč jsem Harrymu pomáhala. Vždy jsem byla taková. Zachraňovala jsem ty, kteří mi ubližovali. 

"Panebože!" 

Držela jsem se za tvář. Harry se vystrašeně díval do mých očí a zbaběle utekl. Draco ke mně poklekl a pomohl mi se dostat na nohy. 

"Omlouvám se," řekl potichu a já zakroutila hlavou a pokusila se usmát. 

"Co se to tu děje?" uslyšela jsem a dívala jsem se právě do tváře učitele Obrany proti černé magii. Jakmile Lupin uviděl, že se držím za tvář, poznal, že něco není v pořádku. 

Pobídl nám oběma, abychom jej následovali. Potichu jsme kráčeli ke kabinetu. Otevřel dveře a my vstoupili. 

Remus se postavil vedle mě a oddělal mou ruku. Zamračil se a podíval se na Malfoye. 

"To vy?" otázal se. Malfoy několikrát přešlápl z jedné nohy na druhou a na prázdno otevřel ústa. 

"Ne!" vyjekla jsem a oba mě překvapeně pozorovali. 

"Pane Malfoyi, můžete jít, já se o slečnu postarám," oznámil mu a on sklopil hlavu a odešel.

Zůstala jsem tu s Lupinem tedy sama a já si povzdechla. 

"Máte zajímavé příjmení." zkonstatoval, mezitím mi na tvář patlal nějakou mast. Nevím, kde ji vzal, ale smrděla stejně jako ta, co na mě jednou natřela madam Pomfreyová. 

"Nechci mluvit o sobě a mé rodině, prosím," zaprosila jsem. Přikývl, ale i tak se mě zeptal na jednu otázku. 

"Jak se daří Lauren?" posadil mě na židli, ale já stejně vstala a přešla k oknu. Natočila jsem hlavu, aby mi neviděl do tváře, kterou teď pokrývaly slzičky smutku. 

Neodpovídala jsem a on vyčkával. Tušil, že je něco špatně. Nekontrovala jsem svůj dech a zadržovala jsem vzlyky. Stejně se mi to nepodařilo a jeden zmetek se mi vydral z hrdla. 

"Slečno?" otázal se. 

"Není tu.." zašeptala jsem a on to moc dobře pochopil, jak jsem to myslela. 

"Nezasloužila si to. Byla to výjimečná žena. Byla to moje maminka. Jediná osoba, kterou vždy budu milovat." 

"Znal jsem ji.." řekl. Otočila jsem se a já si otřela tváře. 

"Vyprávěla mi o vás. Ukazovala mi fotky. Prý jste si spolu četli ve Velké síni." pověděla jsem mu a on se usmál. 

"Není to fér. Všichni o ní věděli tolik a já ji ani nestačila pořádně poznat," zamumlala jsem a vyšla z jeho kabinetu. 

"Nancy, byla by na tebe hrdá," řekl a já se usmála. Stáli jsme u dveří. 

Ještě, než jsem odešla jsem mu chtěla povědět poslední věc.

"Nikdy nevíte, jak moc se s některých spletete. Ve svých přátelích.." 

"Jak to myslíš?" zeptal se nechápavě a já jsem pouze zašeptala větu, která mi zněla dlouho v mysli. 

"Sirius je nevinný..." pak jsem zmizela pryč do pokoje. Neměla jsem hlad. Usínala jsem však se smíšenými pocity. Dnešek byl na houby. 

Zavřela jsem oči a uviděla jsem před sebou krásné a laskavé oči.

"Mami.."