Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 87.

"Vůbec s námi nemluví, hodně ji to sebralo," 

"Logicky, Rone! Byl to její otec!" 

"Všichni bychom se měli uklidnit a začít přemýšlet nad tím, co teď budeme dělat," 

Seděla jsem u okna a koukala přes sklo na písčitou pláž a nekonečné moře, které mě volalo k sobě. Toužila jsem tam smočit své těžké nohy, které nesly až moc starostí. Věděla jsem však, že jakmile bych do vody vstoupila, nevrátila bych se. Potopila bych se a nechala všechno kolem být. Nechat plavat..

Tyhle myšlenky mě provázely celou dobu, kterou jsme strávili v domečku Billa a Fleur. Svůj pobyt jsem strávila v tichu, snažila se tlačit slzy zpátky, kdykoliv jsem si vzpomněla na vše, co se u Malfoyových stalo. Když jsem našla svého milého tátu, a pak o něj pár minut na to přišla. Život nebyl nikdy fér a nikdy nebude. Avšak takovou bolest jsem už nedokázala přijmout. Nechtěla jsem ani vědět, co si musím ještě vytrpět, abych byla konečně šťastná. 

'Myslela jsem, že mě už nic na kolena nesrazí. Doufala jsem, že mě už další ztráta nečeká. Přišlo již až moc mnoho, než abych to všechno snesla..'

Střelila jsem pohledem na místo vedle mě. Zaslechla jsem pohyb. Později jsem se nechápavě zadívala do tváře Harryho, jehož výraz byl také zdrcený. Oba jsme ten den o někoho přišli. On o svého dobrého kamaráda Dobbyho, já o otce. 

"Co na to říkáš?" opatrně se usmál, jako by se mě bál. Třeba se bál, jak zareaguji. Stejně jsem neposlouchala, takže nemusel mít obavy. Omluvně jsem tedy sklopila hlavu a jemu hned došlo, co mám na mysli. Povzdechl si, ale nijak mé chování nekomentoval. Trápil se a já na tom měla také podíl. A to mě ničilo ještě víc. 

"Tak jinak - co bys navrhovala, že uděláme?" otázala se Hermiona, která se držela v blízkosti Rona. Těkala jsem pohledem na jejich tváře, pak na jejich propletené prsty. V hrudi mě bodl nepříjemný pocit závisti, který jsem byla nucena zahnat. 

"Chci se vrátit. Myslela jsem, že to zvládnu," pomalu jsem odpověděla. Harry zakroutil hlavou na nesouhlas, v jeho očích jsem mohla vidět strach a zděšení. Položil mi svou dlaň na tu mou, chystal se ji stisknout, ale já se stihla vytrhnout. Smířlivě sklopil hlavu. Pochopil a já si oddechla. 

Zvedla jsem se a bez vysvětlení se hnala nahoru po schodech, kde jsem popadla těch pár věcí, co jsem celou dobrodružnou cestu měla u sebe. Seběhla jsem dolů, kde už všichni čekali. Harry, Hermiona, Ron i Lenka. 

Usmála jsem se a oni mi úsměv oplatili. Nesnažili se mne zastavit. Věděli, že to byl zbytečné. Se zaskočením jsem objala nazpátek Rona, který se mi do náruče vrhl jako první. Aspoň nějaké plus měla tato výprava. Lenka mi dala pár rad, to samé Hermiona. 

"Nevidíme se naposledy," řekla jsem se slzami v očích. Po mém boku stál Harry, který mi do ucha šeptal, ať všechny pozdravuji. Pokývala jsem hlavou a pohladila jej po líci. Přivřel oči, chtěl ještě něco říct, avšak nestihl to. 

Ozvalo se prásknutí a já byla pryč. Pryč od svých přátel. Byla jsem doma.  

Procházela jsem kolem prachu a pavučin. S obdivem jsem shledala, že se toto obydlí vůbec nezměnilo za tu dobu, co jsem byla u Rema a Dory. 

Náměsíčník a Tonksová. To byla moje další zastávka. 

Otevřela jsem dveře do jedné z místností, které tu byly. Můj pokoj.. Vypadal pořád stejně prázdně. Pamatovala jsem si každý kout. Byl stejný, přitom mi však připadal jiný. Nepatrný náznak změny jsem přeci jen zahlédla. Přímo na posteli. Tam se vyjímala obálka, která tam nikdy předtím nebyla. Tedy ne, když jsem tu byla ještě já.

Pomalu jsem přešla k chatrnému lůžku, posadila se a do rukou si vzala špinavý papír. Mé dlaně se třásly, jakmile jsem přečetla drobným písmem své jméno. Bylo napsané kostrbatě a já moc dobře věděla, kdo dopis napsal. 

Otevřela jsem s opatrností obálku. Zhluboka jsem dýchala, když mé ruce rozevřely obálku a vytáhly další papír. Byl složen na půl, proto jsem jej nejdříve vrátila do původní velikosti. 

Nebylo to dlouhé psaní, ale vyjádřilo to všechno. Bylo tam to, co jsem chtěla vždy slyšet z jeho úst vyplynout. 

'Nancy, 

omlouvám se za vše, co jsem kdy tobě i Lauren provedl. Měl jsem si vás hýčkat, milovat vás. Vím, že jsem nikdy nebyl úžasný otec - ani si tak nemůžu říkat- , ale věř, že jste pro mě byly vším. Je už pozdě, abych vše napravil. Nikdy si neodpustím, protože ty jsi ta nejčistější a nejsilnější osoba, kterou jsem kdy poznal. A jsem rád, že zrovna ty jsi mou dcerou. Jsem na tebe pyšný. Třeba se už neuvidíme, ale já tu budu. Vždy. A odteď  tě budu chránit, přesně tak, jak jsem celé tvé dětství a můj život měl. 

P. S. : Tenhle dopis se k tobě možná ani nedostane. Ale tohle jsem prostě napsat musel-Holčičko, nezapomeň, kdo jsi. Ty jsi světlo rodu Pettigrew. Jsi moje jediná dcera. Moje malá holčička, která je lepší než její táta. Mám tě rád, nikdy jsem nepřestal, i když to tak častokrát nevypadalo. 

Sbohem, 

tvůj hloupý táta'

Písmo se rozpíjelo díky mým slzám, které na na papír padaly. Seděla jsem jako pecka na rozvrzané posteli a v rukou žmoulala to nejcennější na světě. Omluvu a slova mého otce. Teď bych dala cokoliv za to, abych jej alespoň naposled viděla. Kdyby já blbá se vrátila zpátky dolů, jak chtěl, mohlo by to všechno skončit jinak. Možná lépe, možná hůř. 

Netušila jsem, kdy to stihl napsat. Zajímalo mě to víc než cokoliv. 

S úsměvem jsem dopis strčila do kapsy, zvedla jsem se z postele a vyšla z místnosti. Prošla jsem všechny a jako poslední mě čekala ložnice mých rodičů. 

Dveře zaskřípaly, já to však nevnímala. Manželská postel, skříň a stolečky s lampičkou. Nasála jsem vzduch, který voněl po mamince. Po jejím parfému, který ráda používala hned od té doby, co jej dostala k narozeninám od otce. Byla to cetka z trhu za pár drobných, ale ona to zbožňovala. Zamilovala si každou maličkost. 

'Nepotřebuji peníze a drahé dárky, zlatíčko. Sama to poznáš. Až ti bude tlouct srdíčko jen, když se na tebe podívá a každá sekunda s ním bude jako ráj. Tak zjistíš, že on je ten pravý, tvoje láska.'

Zničeně jsem uchopila levou rukou rám fotografie. Máma v tátově náruči, se smíchem se k sobě tulili. Byla jsem rozhodnutá si ji nechat spolu s parfémem, který jsem našla v zásuvce. 

Sešla jsem schody, naposledy se podívala na prostor baráčku. 

"Sbohem," zašeptala jsem do ticha, později se znovu přemístila a doufala, že u Lupinových mě bude čekat jiná nálada.