Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 40.

Probrala jsem se v té samé místnosti, kde jsem omdlela. Rozdíl byl v tom, že jsem ležela na posteli, která tu rozhodně předtím nebyla. Mé ruce byly čisté a škrábance byly také pryč. Cítila jsem se zmatená. Nepamatovala jsem si skoro nic. 

Když se dveře otevřely, zalapala jsem do dechu. Do pokoje si v klidu nakráčel Skrk a chytil mě za paži. Točila se mi hlava a málem jsem sebou znovu sekla, ale on mě držel tak pevně, že to možná ani nešlo. 

Začínalo mi v mozku svítat a mě se před očima rychle přehrálo dění na Mistrovství světa a vše potom. Vzpomněla jsem na bolestný pohled Rema. Potichu jsem si povzdechla a mé oči se začaly plnit slzami. 

Mohla bych takhle vzpomínat donekonečna, ale to už mě Skrk předhodil před slabého Voldemorta. Nebyla jsem vyděšená, teď už ne, jelikož jsem si pamatovala na jejich překvapení a zároveň zděšení, které měli. Vzdorovitě jsem zvedla hlavu, ale myslím, že mi to bylo k ničemu. 

Otec potichu se strachem promlouval s Pánem Zla. Bohužel jsem z toho skoro nic neslyšela. 

"Můj pane, nejsem si jistý, že-"

"Ticho, Červíčku!" zasyčel a já se otřásla. Byla tu strašná zima a já na sobě neměla svou bundu. Byla kdo ví kde. Křeslo se natočilo mým směrem a oba- Voldemort a Skrk junior- se začali nebezpečně šklebit. Otec stál v ústraní s hlavou sklopenou. Nervózně jsem tikala pohledem mezi všemi v místnosti. 

Zamračila jsem se, když už bylo několika minutové ticho. Užíralo mě to. 

"Nancy," oslovil mne Voldemort, "mám pro tebe důležitý úkol." pokračoval a já se na něj podívala. Propaloval mě pohledem a čekal, co ze sebe dostanu. Avšak já jsem pouze přikývla a tím jej pobídla, aby pokračoval. 

"Chci, abys mi přivedla Pottera.." jeho jméno skoro se znechucením vyplivl a já naprázdno otevřela ústa. 

"T-to neudělám!" vyjekla jsem a chtěla se postavit a vzdorovat, ale Skrk držel hůlku před očima. Vypadalo to, že nemám na výběr. Já ale byla odhodlaná se nevzdat. 

"Nikdo se tě neptal na tvůj názor, holčičko!" vyprskl na mě Barty. Bylo mi jedno, co mi potom udělají, nemohla jsem dovolit, aby Harrymu ublížili. I potom vše mám tendenci jej chránit. I kdybych za to měla zaplatit svým životem. 

"A já jsem řekla, že to neudělám!" ani nevím, jak se mi to povedlo, ale dostala jsem Skrka na zem. Sípal, asi jsem mu vyrazila dech. Jeho hůlka byla daleko od něj, avšak blízko mne, a tak jsem ji uchopila a konečně se svobodně postavila. 

"Jak se opovažuješ?!" zasáhl otec a já se nebála a zamířila na něj Bartyho hůlkou. V jeho očích byla prázdnota, chybělo mu i dokonce jeho šílenství. 

Jedno zaklínadlo a ležel nehybně na zemi. Nezabila jsem jej, pouze jsem ho 'zmrazila'. Voldemort byl natolik slabý, že mě nemohl zastavit. Bohužel jsem podcenila Skrka a to byla moje osudová chyba. Nebyla to ani vteřina a už jsem ležela na břiše a do zad mne bodal kouzelný proutek. 

Zaklela jsem potichu nad svou hloupostí. Mohla jsem být více opatrná a poté bych mohla spokojeně utéct a varovat Harryho a ostatní. A hlavně..mohla jsem být zase v pohodlí domova s Tichošlápkem a Náměsíčníkem. 

"Můj pane, kam s ní?" 

"Dolů. Můžeš si s ní pohrát, Barty. Ale nezapomeň- nepoužij Cruciatus," zaskřehotal a já kroutila hlavou. Nechtěla jsem další bolest. Proč se tohle dělo mě? Co jsem udělala, že jsem si zasloužila takový osud? 

Křičela jsem, zmítala se v jeho sevření, dokonce jsem se snažila i kopat kolem sebe. Vše bylo marné. Otec už byl v pořádku a zákeřně mě sledoval, jak mizím spolu s jeho společníkem dolů. Nevěděla jsem, co se dole skrývá a nebudu lhát, třásla jsem se jako osika. 

Možná se mi to jen zdálo, ale na několik vteřin jsem v očích té zrůdy, který nese pojmenování otec, spatřila lítost? Asi už jsem byla natolik dobitá, že mi vše připadalo úplně jinak. 

Šli jsme celkem dlouho. Byla tu ještě větší zima. Všude byl prach, pavučiny a určitě jsem zahlédla i nějaké myši. Smrdělo to tu plísní a shnilým masem. Doufala jsem, že to nebyl člověk. 

Hodil mě silou do jedné z ohraničených místností až jsem si z toho kecla na zadek. Třeštila mi hlava. Byly tu železné mříže, které byly už celkem zrezivělé. Zavřel za sebou a já se vyškrábala do kleku a po čtyřech jsem strachem před ním ustupovala. Zasmál se.

"Jsi tak roztomilá, když se bojíš. Škoda, že tě nemůžu zabít, ale jen potrestat. Ale nemusíš se bát. Bude to bolet, hodně bolet. Takže budeš výborně poučena." křenil se a díval se na mě skrčenou v rohu žaláře. 

Najednou se u mě objevil a hůlkou mi přejel přes tvář. Nebolelo to, zatím ne. 

"Takovou hezkou tvářičku mám zničit?" řekl si spíše pro sebe, protože jsem vnímala jenom jeho pohyby. Hůlka se mi zavrtala do tváře a já vyjekla. Cítila jsem potůčky krve, jež stékaly dolů a vsakovaly se mi do mého špinavého trika. 

Pokračoval a smál se mému nářku a slzám. Mé dlouhé rukávy roztrhl a zaryl už do staré rány, kterou mi u Malfoyových způsobil otec. Nečetl ten nápis, přeškrtl jej a začal si hrát s levou rukou. Myslela jsem si, že už to nemůže být horší. Jak jsem se pletla.

Okolo krku jsem ucítila provazy. Stahovaly mi mé hrdlo a já sípala, lapala po dechu. Plakala jsem a on přestal. Zhroutila jsem se na zem a nechala mé slzy padat na hlínu, jež měla být podlahou. 

Zapřela jsem se rukama o zem a snažila se zvednout. Rozkašlala jsem se, zároveň jsem sledovala své ruce, po kterých stékaly kapičky krve. Škrábance a jizvy byly to jediné, co mě zajímalo. 

Znovu jsem zakašlala. Modlila jsem se, ať to přestane, ale nešlo to. Krev se začala plnit v mých ústech a ve velkých dávkách padala na tu odpornou hlínu. Myslela jsem, že vykrvácím, že zemřu, ale nestalo se. 

Zůstala jsem tu sama. Skrk se musel vytratit, když jsem sbírala poslední síly na to se zvednout. Posadila jsem se, hned jak jsem přestala vykašlávat krev. Nesnášela jsem její chuť a pachuť, která vždy po ní v ústech zůstala. 

Přede mnou byla láhev s vodou. Popadla jsem ji a pořádně se napila. Ignorovala jsem měděnou chuť a pila dál. Nechala jsem si však ještě polovinu, jelikož jsem nevěděla, jak dlouho tu zůstanu. 

Světlo tu bylo minimální, ale viděla jsem celou místnost. V rohu místnosti- přímo naproti mě ležela postava. 

Znechuceně jsem nakrčila nos. Nehýbala se a podle těla a délky vlasů jsem poznala, že se jedná o ženu. Neviděla jsem její tvář, zakrývaly ji vlasy. Toužila jsem vědět, kdo tak neuctivě skončil tady. Kdo tu byl tak hnusně pohozen. 

Tělo už bylo v rozkladu a mě bylo jasné, že ten smrad byla tahle osoba. Přišla jsem blíž, pochodeň jsem měla ve své pravačce, která se třásla. 

Vzala jsem klacík a jím jsem ohrnula tmavé vlasy ženy. Zalapala jsem do dechu, upustila větvičku i se zapálenou pochodní. 

Nemohla jsem tomu uvěřit. Slzy mi tekly proudem a já jsem poprvé zavzlykala. Osobu jsem poznala, ale nechtěla jsem. Teď jsem toho litovala. Dívala jsem se totiž do mrtvolně bílé tváře, která mi byla podobná. Vždycky mi otec říkal, jak jí jsem podobná. 

Ano, koukala jsem se na svou mrtvou maminku.

---------------------------------------------

Chci vám všem moc děkovat za vaše komentáře! ♥

Jste opravdu úžasní! ☺

-N. xx