Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 79.

Celé dny jsme kolem sebe všichni tři chodili opatrně. Po špičkách jsem procházeli a vyhýbali jsme se očnímu kontaktu. Každý z nás myslel na to samé- viteály. Smiřovali jsme se s tím, že jsme v koncích. Pohlcovala nás beznaděj a ještě více jsme se utápěli s žalu, když jsme se dozvěděli o tvrdých praktikách Severuse v Bradavicích. Ten den jsem proplakala v posteli a Harryho s Hermionou ignorovala. Nechtěla jsem tomu pitomému obrazu, jenž byl prapradědečkem Siria, věřit. Bohužel, to byla pravda, musela jsem se s tím smířit.

"Hermiono?" ozval se Harryho hlas ve stanu, proto jsem zvedla od svého jídla hlavu. Venku znovu sněžilo a na to, kolik bylo hodin, byla celkem tma. Mia pouze zabručela, tím jej pobídla, aby začal mluvit a říct jí, co má na srdci tentokrát. 

"Chtěl bych jít do Godrikova dolu." Zarazila jsem se a přestala žvýkat. Postavila jsem se a přešla ke dvojici, která se spolu vybavovala a na mou přítomnost zcela zapomněla. Hermiona se dívala do dálky, nad něčím nepochybně přemýšlela. Kdybych už předtím dávala pozor, možná bych i věděla, nad čím si svou hlavu láme. 

"Mohl by tam být meč, přeci jen je to rodiště Godrika Nebelvíra, proto by bylo i jasné, že jej tam Brumbál nechat uschovat," špitla jsem. Nadskočili, netušili totiž, že tu jsem. V jinou chvíli bych se zasmála, teď mi to však přišlo zbytečné. Harry se mým směrem otočil a s mou domněnkou plně souhlasil. Šlo to taky vidět v jeho očích, kde se schovávaly jiskry radosti. 

Zatočil se mnou a já byla ráda, když jsem se potom udržela na nohou, poté co mě pustil zpátky na zem. Odkašlala jsem si a zrudla. Hermiona to přešla bez jakékoliv poznámky a já jí za to v duchu děkovala. Nestála jsem o další popichování.

"Nebude tam taky i ta Batylda Bagshotová? Přece Muriel to říkala na svatbě, ne?" zeptal se. Otázka směřovala na Miu, neboť já v tu dobu měla jiné starosti. 

"Musíme být ale opatrní, všechno vymyslet. Dostat se tam nepozorovaně, pod Neviditelným pláštěm," začala vyjmenovávat všechny věcičky. Šla mi z toho hlava kolem, proto jsem ji rázně zarazila. 

"Fajn, uděláme vše, co říkáš," uznala jsem, jen aby už bylo konečně ticho. Samozřejmě to byl úžasný plán, ale byla tu jedna nevýhoda a problém. 

Já..

Uběhlo několik hodin, když jsme se přemístili do Godrikova dolu. Harry s Hermionou byli pod pláštěm, kouzlem mazali své stopy, zatímco já si kryla obličej přeměněný Mnoholičným lektvarem. Byla ze mne nějaká mladá mudlovská žena, která se nenápadně procházela v noci po vesnici. Strašně fikaný plán, vážení...

Ulice byli vylidněné, ale z hospod šel slyšet smích, cinkání sklenic a zpěv. Zaslechla jsem i pár vánočních koled. Nepochybně se blížily Vánoce. O několik metrů byl i kostel s mohutným zvonem nahoře a za ním byl hřbitov. Nebyla jsem jediná, do si jej všiml, protože jsem poznala, že vedle mě už nikdo není. 

Běžela jsem a u brány jsem zpomalila, zahýbala jsem vyšlapanými cestičkami. Pokrýval je sníh, ale nepochybně tu ještě před chvíli někdo byl, protože nebyly až tak zasněžené. Prošla jsem několik hrobečků, pokrývající něčí jména. Našla jsem tu i Arianu, sestru profesora Brumbála. 

Stanula jsem vedle páru středního věku. Byli to nepochybně mudlové, na čaroděje mám čich. Lítostivě se slzami v očích se na to místo koukali. Podívala jsem se a smetla trochu sněhu z náhrobku. 

'JAMES POTTER    LILY POTTER'

 "'Poslední nepřítel, jenž musí být poražen, je smrt'. " přečetla jsem nahlas, ale hlásek se mi trochu chvěl. Osobně jsem Potterovi neznala, ale z vyprávění mé maminky to byli hodní a stateční lidé. Přímo jako ona..

"Není to motto smrtijedů?" ozval se chlápek, ale jeho hlas se tomu vůbec nepodobal, byl mi až moc povědomý. 

"Harry?" zeptala jsem se opatrně a muž se na mě podíval. Přikývl a trochu se usmál. 

"Nepoznala si mě, co?" uchechtl se, poté však vrátil hlavu zpátky a koukal na náhrobek. Položila jsem mu dlaň na rameno. Nikdo nechce vidět hroby svých rodičů, nikdo nechce vidět mrtvá těla svých rodičů...Chápala jsem jej, ale stejně jako já musel jít dál. Neohlížet se za minulostí, i když to vypadá, že jiná cesta není. 

Položila jsem pár květin vedle hrobečku a zmateně se otočila, když jsem zaslechla praskání větviček. Oba nedávali pozor, bavili se o větě na náhrobku, o jejím smyslu. Bylo zřejmé, že to neslyšeli. Možná, že se mi to jen zdálo, ale nechtěla jsem riskovat. 

"Někdo nás sleduje," zašeptala jsem k nim. Zvedli své pohledy a podívali se přímo tam, kde já směřovala svůj. 

"Vypadáme jako mudlové," poznamenal Harry. 

"Mudlové, co dávají květiny na hroby tvých rodičů! Taky si jsem jistá, že tam někdo je," snažila se nám pohledem naznačit, že má na mysli keř. 

"Pojďme," pobídl nás a my jsme za ním šly jako ocásci. Museli jsme vypadat jako nějaká divná rodinka. Procházeli jsme různými ulicemi, dokud Harry nespatřil svůj bývalý domov. Zaklínadlo musela padnout s Lily a Jamesem. Koukali jsme na rozbouraný dům. Přišlo mi to strašně zvláštní a věděla jsem, že pro toho střapatce to je dost těžké se na to dívat. 

Stiskla jsem jeho dlaň. Tím jsem mu naznačila, že tu s ním pořád budu a že jej budu chránit, stejně jako on mne. Usmál se a já mu uculení oplatila. 

Zase jsem to slyšela. Slabé a pomalé krůčky. Otočila jsem poplašeně hlavou. Konečně jsem spatřila stařenku, která se pár metrů od nás zastavila a pobízela nás rukou, ať jdeme za ní, abychom ji následovali. 

"Jak to ví?" zašeptala vystrašeně Hermiona, která teď drtila Harryho pravou ruku. 

"Jste Batylda?" zeptal se hlasitě Harry. Postava přikývla a znovu nám pokynula, abychom šli za ní. Harry se na nás podíval. Hermiona pokrčila rameny, ale já kroutila hlavou na nesouhlas. Něco se mi na tom nezdálo. Něco tu prostě strašně nesedělo. Měla jsem divný pocit a doufala jsem, že se pletu. 

I přes můj nesouhlas jsme Batyldu následovali. Došli jsme k jejímu domu, ve kterém do páchlo po prachu a plísni. Přesně jako kdysi u mého otce. Stála jsem u regálu, koukala na všechny knihy, ti dva spolu s dámou chodili po místnostech. Paní neodpovídala slovně, pouze pohyby. 

Ani jsem nepostřehla, kdy nás Harry s Batyldou opustili. Mia mi řekla, že chtěla s ním být osamotě. Nechápavě jsem se na ní podívala. Proč prostě neřekla, že půjde taky. Nechtěla jsem tam vtrhnout, proto jsem prošla po další chodbě. 

Nakrčila jsem s odporem nos, když jsem pocítila hnusný pach. Kolem poletovaly mušky. Zamračila jsem se a opatrně, s hůlkou v ruce, jsem otevřela dveře, od kterých ten zápach šel. Posvítila jsem si dovnitř a se zaječením jsem řekla Mie, ať jde okamžitě nahoru. 

Netušila jsem, kdo je ta osoba nahoře, ale Batylda to rozhodně nebyla. Ta ležela tady, s prokousnutým hrdlem ve své vlastní krvi. 

"Confringo!" uslyšela jsem Hermionin hlas a hnala se přímo za ním. Rozrazila jsem dveře. Spatřila jsem již známého hada. Nagini. Uviděla jsem ty dva, jak jsou v koutě. Mia metá kolem sebe zaklínadla, ale nic nepomáhá. 

Přiběhla jsem k nim. V sekundě jsem mohla skončit jako Batylda, ale stihla jsem to tak tak. Byli jsme pryč. Harry v bezvědomí a bez hůlky. 

Zničeně jsem jej položila na postel. Hermiona se o něj začala starat, ale já vyčerpáním usnula. 

"Nancy! Jsi zraněná!" 

To bylo to poslední, než jsem zavřela oči. Nešly otevřít, jako by někdo má víčka přilepil k sobě..

---------------------------------------------------------

Nevím to jistě, ale zítra asi nestihnu napsat kapitolku kvůli škole. Snad to těch několik dnů přežijete, ale nebojte! Budu se snažit co nejvíce, abych vám díly přidala. ☺

S láskou, N. ♥