Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 15.

Za ředitelem Brumbálem jsem chtěla jít po obědě, ale holky mě odtáhly na tribuny. Měl být totiž zápas Nebelvíru proti Mrzimoru.

Hráči byli na místech, když v rozhlase zapraskalo a ozval se hlas ředitelky nebelvírské koleje.

"Utkání se ruší!" celý stadion začal nesouhlasně bučet, nadávat a pískat.

McGonagallová pak přistoupila k Harrymu a ten jen přikývl. Weasley k němu běžel. Něco se muselo stát. Neváhala jsem běžela na nimi. 

"Paní profesorko, co se- co se děje?" zeptala jsem se, i když jsem pořád vydýchávala svůj běh. 

"Vy půjdete s námi, slečno," zauvažovala nahlas. Podívala jsem se na ty dva. Harry byl zmatený stejně jako já a zrzek mě raději ignoroval. 

Procházeli jsme školou, zastavili jsme se až u dveří ošetřovny.

"Možná to bude pro vás šok," řekla podivně zbarveným hlasem. Otevřela dveře a já zděšením zalapala po dechu. 

"Vždyť to je Hermiona!" vykřikl Weasley. Měl pravdu. Ležela tam jako socha. Asi to bylo tím,  že jí opravdu byla. Další útok.

Ležela tam nehybně se skelným pohledem. Jedna slza mi vyklouzla z koutku levého oka. Rychle jsem ji setřela, aby si nikdo ničeho nevšiml. 

Někdo mi položil ruku na rameno. 

"Bude v pořádku, slečno, nemusíte se obávat." řekla a skenovala pohledem dívku na lůžku. Poté odešla a nechala nás tu samotné. 

"Co myslíte, že vyváděla?" pronesl do ticha zrzek. Wow, on se se mnou baví?

"Nevím, ale už toho bylo dost!" řekla jsem a utíkala jsem do ředitelny.

Ignorovala jsem pohledy spolužáků, prostě jsem zase běžela. Těsně před chrličem jsem se zády opřela o zeď. Přes rameno jsem pořád měla tašku. 

Nahlas jsem dýchala, snažíc se popadnout dech. Cítila jsem teplo, které vycházelo z mé kožené tašky. 

Otevřela jsem ji. Deník Raddla zářil, brněl a byl až zvláštně teplý. Nalistovala jsem libovolnou stránku. Zalapala jsem po dechu a svezla se bezmocně na zem. Knížka mi vypadla z rukou a já jsem naposled uviděla, co mi Tom napsal. 

'Nikam nepůjdeš. Už nikdy nikam nepůjdeš!'

***

Seděla jsem u stolu a pořád jsem se třásla. Při nějakém pohybu jsem škubla hlavou ke zdroji. 

"Nan, co je s tebou?" koukala na mě Bee. Zakroutila jsem hlavou. Byla jsem nervózní. Nevěděla jsem, co mám dělat. Věděla jsem, že jen jedna osoba by mi mohla pomoct a neodsoudila mne. 

Vstala jsem a cupitala ke stolu, u kterého právě jedli Nebelvírští. Všichni mě pozorovali. Studenti, ke kterým jsem měla namířeno, mě pořád nezaregistrovali. Byla jsem blízko, když i jejich stůl utichl. 

Vraždili mě pohledem. Střapatý kluk spolu se zrzkem se na mě podívali. 

"Harry, potřebuji s tebou mluvit." 

"Teď nemá čas, jak vidíš," hnusně odsekl Weasley. Harry byl ticho. 

"Prosím, já nevím-" 

"Neslyšela jsi, zmije?" otázal se a já sklopila hlavu. Díky, kluku, asi jsi mě právě zabil.

Pořád jsem se třásla, ale nechala jsem to být. Už mi nikdo nepomůže. Vyšla jsem ze síně a šla do svého pokoje.