Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 86.

V hlavě mi zněly různé myšlenky, ale všechny měly něco společného. Mého otce. Chtěla jsem se otočit, seběhnout schody zpátky dolů a obejmout jej..Avšak neudělala jsem to, neboť jsem věděla, že mám na práci mnohem důležitější věci. Něco mi i tak říkalo, že bude ještě dost času si znovu s ním promluvit. 

Poprvé, co jsem se šeredně spletla..

Skrývala jsem se za závěsy, při tom jsem pozorovala Harryho s Ronem chystající se k útoku. Byla jsem připravena Hermionu chránit. A nebyla jsem rozhodně jediná. Po pár krocích, které Šedohřbet k mé bezvládné kamarádce udělal, se toho stalo tolik, že jsem to nedokázala hned pojmout. Nemohla jsem nadále čekat, musela jsem zasáhnout, než bude až moc pozdě. 

Vždy jsem všechno až moc komplikovala. Teď byla každá věc jasná. Někdo by si řekl, že jsem blázen, jelikož jsem vyšla ze stínu bez jakékoliv zbraně. Byla jsem ochotná přijmout trest i svůj osud. Cokoliv, jen aby už nikdo z mých blízkých netrpěl. 

"Stůjte nebo zemře!" křik Bellatrix Lestrangové mě rozhodně nedonutil přestat v chůzi. Chybělo jen málo. Stačil jeden krok a všechny bych konečně upozornila na svou přítomnost. A to jsem potřebovala - odlákat je. 

Odhodlaně jsem šla vpřed. Zvedla jsem hlavu a střetla se s pohledy Malfoyů, kteří měli ve tvářích vepsanou zlost. Zastavila jsem se přímo naproti Bellatrix, která držela Hermionu za vlasy a k jejímu hrdlu tiskla drobnou dýku. Přísně jsem smrtijedce koukala do očí. Nebála jsem se. Byla jsem plna síly, protože mě něco pohánělo dál. 

Na příkaz kluci odhodili hůlky. Ruce jsem držela v pěst, mé nehty se zabodávaly do dlaní, ale mně to bylo jedno. Otočila jsem hlavou a podívala se na Draca. Nepoznávala jsem jej. Nebyla to ta samá osoba, díky které jsem se cítila sama sebou. Možná jsem byla až tak zaslepená a neviděla jeho pravé já. To jak sám se sebou bojoval, mě ničilo na kusy. Ale více mne mrzelo, když opravdu sebral i kouzelné proutky, které si Ron a Harry ukradli. 

Se syknutím jsem zaklonila hlavu. Šedohřbet mě pevně držel za vlasy a svými ostrými nehty přejížděl po mé šíji. Cukala jsem sebou. 

"Myslím, že Temný pán by ti tuhle odměnu neupřel. Hlavně kvůli tomu, co jsi dneska dokázal," měkký hlas Bellatrix mě vůbec nevylekal. Věděla jsem, že záchrana je tady. Přímo nade mnou. A zároveň i někdo další..

"Ne!"  Dva hlasy protrhly ticho v místnosti. Dokonce i ten nechutný vlkodlak přestal ve své činnosti. Nadějně jsem se dívala do tváře těch, kteří se konečně odhodlali bojovat. 

"Draco, přestaň mi tu dělat scény," odsekl Lucius a pevně svého syna držel za rameno. Bolestivá grimasa, jež později Draco vytvořil, neznamenala, že svého činu lituje.

"Dej ty tvoje hnusný pracky pryč od mé dcery!" ozvala se druhá osoba. S úsměvem jsem hleděla to otcovy tváře. I jeho pokrývala radost. Oba jsme věděli, že spolu dokážeme mnohé. Také neměl hůlku, tu svou dal Ronovi. Teď ji však držel v rukou Draco, který lítostivě sklopil hlavu. Znovu se stáhl. Zase se vzdal, i když se konečně vzpamatoval. Chtěla jsem od něj tak moc, a přitom tak málo. 

Šedohřbeta to však neodradilo. Nenechal se zastrašit pouhými řečmi, to až padající lustr jej zastavil. Odhodil mě a sám pelášil se strachem pryč. S vděkem jsem vběhla do otcovy náruče. Tiskl mě k sobě, pobízel mě, ať rychle odejdeme, ale já nemohla. Nemohla jsem tu své přátelé nechat. Nechtěla jsem být zbabělec. 

Děkovala jsem Dobbymu, který zasáhl opravdu v pravý čas. Otrhla jsem se jemně od Červíčka a běžela přímo k Dracovi, který se krčil u křesla. Vrhla jsem se k němu a bez problému mu vzala všechny hůlky. Nezapomněla jsem samozřejmě ani na jeho kapsu, kde se skrývala můj kozelný proutek. 

"Omlouvám se," zašeptal potichu, ale já dělala, že jsem jej přes ten všechen šramot neslyšela. Bellatrix křičela rozkazy, Narissa s Luciusem marně vrhali kletby kolem sebe. 

Odzbrojila jsem Malfoye staršího a jeho vražedný pohled mě spíše jen pobavil. Přešla jsem k Harrymu a Ronovi s Hermionou. Soucitně jsem ji pohladila po zádech. 

"Nesmíte ublížit Harrymu Potterovi!" kvílel Dobby, který se k nám přidal a mračil se. 

"Zabij ho, Cissy!" ječela Bellatrix, ale ozvalo se hlasité prásknutí a Narcissina hůlka odlétla na druhou stanu pokoje.

"Ty špinavá malá opice!" vyla Bellatrix, "Jak se opovažuješ zmocnit se hůlky? Jak se opovažuješ vzdorovat svým pánům?"

"Doby nemá žádného pána!" pištěl, "Dobby je svobodný skřítek. Dobby přišel zachránit Harryho Pottera a jeho přátele!" 

Bojovně jsem zvedla svůj kouzelný proutek. Podívala jsem se na otce, který měl v očích pýchu. Stiskl v rukou Luciusovu hůlku a usmál se. Musel ji sebrat ze země. Bellatrix střelila pohledem přímo tam, kde směřoval i můj zrak. Jakmile zahlédla zbraň v jeho dlani, ušklíbla se.

"Červíčku, zabij ji!"  poručila, ale on se ani nehnul. Pozoroval mou tvář, smál se. Choval se, jako bychom celou dobu byli šťastní. Choval se jako můj táta..

"Ne,"  statečně pronesl. Jeho odpověď ale nebyla taková, jakou si ona představovala. Pokrčila obočí, v rukou žmoulala rukojeť dýky. Přešel k nám a chytil mě za ruku.

"Už jsem jí ublížil dost. Všichni tady byste měli přestat! Můžeme všechno zastavit, bojovat na správné straně. Přestat se bát a začít jednat," pohled přesunul na Draca, který jej pozorně sledoval.

"Tak zemřete oba!"  vykřikla, ale než to dopověděla, Dobby nás chystal přemístit pryč. Měli jsme se pevně držet. Otcovu dlaň jsem nepouštěla. Nemohla jsem. Avšak byla jsem tak slabá, že se mi snadno vykroutil. Zašmátrala jsem, pokoušela se ho znovu dotknout. Nestihla jsem to. 

 Modlila jsem se, aby to byla jen noční můra a já se z ní probouzela. Aby mě objal a uklidňoval, že se nic neděje. Chtěla jsem, aby se můj zrak pletl a já špatně viděla tu scénu přede mnou. Proklínala jsem Šedohřbeta, který protrhl hrdlo mého rodiče. Krev z něj crčela, ale já pouze sledovala otcovy oči. Ty, které mě kdysi po nocích strašily. Ty, které mi naposled říkaly, jak moc všeho lituje...  

"Tati!"  zakřičela jsem hned potom, co jeho hrdlo bylo rozervané. Ječela jsem, křičela jméno svého táty. Byla jsem v transu, že mě ani nezajímala Bellina dýka, která zmizela spolu s námi. 

"Tati!!"  zmateně jsem plakala na pláži blízko nějakého domu. Vzlykala jsem, kašlala a snažila se vyhnat ty vzpomínky na jeho prázdné oči. Toužila jsem zapomenout na jeho poslední a první slzu, kterou jsem u něj spatřila. Stekla po jeho líci a ztratila se v kaluži krvi. Třásla jsem se a ignorovala hlasy okolo mě. Oči jsem měla přilepené do dáli a pozorovala divoké moře a déšť. Připadalo mi to, jakoby obloha měla mé pocity. 

"Nancy.." moje mysl si se mnou hrála, protože jsem slyšela tátův a maminčin hlas. Chtěla jsem utéct, ale nebylo kam. Nemohla jsem utéct před sebou a svými myšlenkami. 

Umírala jsem zevnitř, bolest mě mučila a já toužila, aby to všechno skončilo. Neměla jsem naději. Kam se podělo světlo mého života? 

----------------------------------------------------------------------------

Tolikrát jsem uvažovala, že si dám dlouhou pauzu, protože mě opouští inspirace. Ani po týdnu jsem nebyla schopná napsat hezkou kapitolu. Doufám, že se to brzy zlepší.. :\

Snad jsem vás tímhle dílem nezklamala.. ☺ 

S láskou, N. ♥