Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 58.

Probudila jsem se a zmateně jsem se dívala po pokoji, který byl dobře vybavený. Připadala jsem si jako v nějaké vile. Prohlížela jsem každou malou věcičku, jako by mi měla napovědět, kde se právě nacházím. 

Vstala jsem z měkké postele a pomalu přešla k oknu. Měla jsem na sobě to samé oblečení, paže a záda mě pálily. Můj zrak byl zamlžený, ale poznala jsem bránu a cestičku, k ní vedoucí. 

Vydala jsem se ke dveřím. Ani jsem nedoufala, že bude odemčeno, proto jsem se uchechtla, když opravdu nešly otevřít. Zabouchala jsem na ně, když jsem uslyšela hlasy, které tudy procházely. Osoby si nevšímaly mého silného bušení. 

Zklamaně jsem se zády svezla po dveřích a sykla jsem, jakmile se moje pokožka střetla se dřevem. Neměla jsem tušení, co se stalo poté a proč mě záda tak bolí. Pohlédla jsem na své ruce a ztrápeně jsem bouchla hlavou o dveře. Byly do krve dořezané a vypadalo to, jako bych si to udělala sama. 

V mysli mi vyskočil marný pokus, jak se odtud dostat. Přiběhla jsem tedy k oknu a otevřela jej dokořán. Dál už jsem se nedostala. Zvláštní síla mě držela zpátky. Nemohla jsem ani vyhlédnout ven. Zmoženě jsem si povzdechla a práskla sklem. 

Splašeně jsem se otočila za zvukem. Značilo to pomalé odemykání dveří. Nalepila jsem se na stěnu a se strachem jsem se dívala do ledových očí, jež nosil i jeho syn. S úšklebkem vše zavřel, jak okno, tak dveře. Přešel ke mně blíž a já se tlačila zoufale na zeď ve snaze se do ní zavrtat. 

"Asi ti už došlo, že útěk je marný," řekl klidně a jeho pohled mě značně znepokojoval. Pouze jsem přikývla a on se rozhlédl po pokoji. 

"Je chráněn nejrůznějšími kouzly. Nikdo tě tu neuslyší, ty ale ano. Jaké to pro tebe bude, když víš, že záchrana je blízko, ale oni ani neví, že jsi tady?" smál se a jeho smích mi utkvěl v hlavě a několikrát se mi znovu přehrál. Naskočila mi z toho husí kůže, kvůli které jsem se zatřásla. 

Asi si uvědomil, že vše, co měl na srdci mi řekl, proto se otočil a směřoval ke dveřím. Ještě předtím, než odešel, se na mě zadíval a v jeho hlase šlo slyšet znechucení. 

"Nechápu, jak jsi mohla poplést Dracovi hlavu. Jsi nicka,"  

Poté práskl naštvaně dveřmi. Zamykal je a já uslyšela další hlas, jenž se vyptával, co je v místnosti ukryté. Lucius pouze něco odsekl a hnal se rychlými kroky pryč. Osoba ještě přešla k pokoji a pořádně naslouchala, než se snažila pohnout s klikou. Moje srdce divoce bušilo a já položila dlaň na tmavé dřevo, jako by ten za ním mohl cítit mou přítomnost. Věděla jsem, kdo tam je a litovala jsem toho, že jsem neutekla s Harrym. Chtěla jsem vše zachránit, ale nakonec jsem všechno pokazila.

Povzdech. Vzdalující se kroky. A pak jen ticho, které mě sžíralo zaživa. Toužila jsem se vypařit. Přestat se vším. Navždy zmizet, ale nemohla jsem. Potřebovala jsem všechny naposled vidět, než bych odešla. Věděla jsem, že určitě v nejbližší době zahynu, ale můj život byl k ničemu. Jediné světlo jsem od sebe odehnala. Kdybych tak mohla vrátit čas..

Vím, že byl den, ale já byla strašně unavená. Znavená sama ze sebe. Ulehla jsem do postele a s tíživým pocitem, že jsem všechny zklamala a opustila, jsem usnula. 

Celou dobu jsem se převalovala. Moji mysl napadaly noční můry. Pořád jsem se třásla, tričko jsem měla propocené a neustále jsem křičela. Svůj křik jsem slyšela jen já. Spojoval se s jekotem všech, které jsem viděla ve snu umírat. Bolest jsem prožívala s nimi a nejvíce mě vyděsilo, když jsem stála nad mrtvým tělem svého otce a v očích se mi třpytilo vítěství spojené se spokojením. 

Vnímala jsem dění v mé hlavě i ve skutečnosti. Cítila, jak někdo se mnou cloumá, ale mě více zajímalo mé já, které právě trhá nejrůznější části těla. Hnusila jsem se sobě. Byla jsem tam jako třetí osoba. Někdo, koho nikdo neviděl. Děsily mě mé černé oči, můj šílený smích a krev na rukou, jež stékala dolů. Byla jsem zrůda. 

"Tak už krucinál vstávej!"  

Vystřelila jsem do sedu, přitom jsem hlavou srazila osobu, která se nade mnou po celou dobu skláněla. Vyděšeně jsem se držela za čelo a pořád si potichu opakovala, že to byl jen sen a nikoho jsem nerozdělila na několik kousků. Mé obavy se rozplynuly, když jsem se podívala na zem, přímo na člověka, který mě asi přišel zkontrolovat a našel mě tu v takovém stavu. 

Byla tma, ale jeho stříbrná ruka zářila díky světlu Měsíce pronikající přes okno do pokoje. Držel se za hlavu -musela to být pořádná pecka- a postavil se. Nevím, proč jsem to udělala ani nevím, co mě k tomu vedlo. Možná to byl takový ten chvilkový výpadek. Jinak si neumím vysvětlit to, co se právě teď stalo..

Vyhrabala jsem se s peřiny a objala jej..Držela jsem jej a on byl hodně zmatený. Tiskla jsem se k němu, spokojeně jsem přivírala oči, když mi najednou došlo, co jsem právě vykonala. Vykulila jsem očka a rychle jsem se od něj odtáhla. Nedívala jsem se na jeho výraz, prostě jsem se zabalila do přikrývky. 

Stál tam ještě dlouho, než se rozhodl odejít a nechat mě tu znovu samotnou. Jen co se za ním zavřely dveře, jsem se převalila na záda a koukala do stropu. Silně jsem stiskla víčka a v duchu si nadávala, jak jsem blbá. 

Slabě jsem vyjekla a položila si ruce na obličej. Spokojeně jsem do nich vzlykala, doufala jsem, že mi to pomůže. Bohužel to bylo ještě horší. Já jsem se cítila hůř. 

Přitáhla jsem si k sobě nohy a potichu potahovala. Vyčítala jsem svou tupost. Plakala jsem a několikrát jsem se přistihla při tom, jak uvažuji si zarýt nehty do čerstvých ranek. 

Zakroutila jsem hlavou, nad svým počínáním, raději jsem si vjela rukama do vlasů a silně za ně zatahala. Pořád jsem měla tendenci je vyndat a potrestat se. Nikdy jsem se nepokoušela jsem obejmout. Ne potom, co se stalo, hned týden poté, co maminka zemřela..

V mysli se mi vybavil ten obraz, když mě mučil za to, že jsem jej chytila za ruku. Potřebovala jsem pouze utěšit. Říct, že maminka je v pořádku. Potřebovala jsem tátu, jeho náruč a lásku. Nic takového nepřišlo. Jen rány, pláč a strach z vlastního stínu. Bála jsem se, že za mnou stojí a čeká až budu nepřipravená. 

"Prosím, už dost.." plačtivě jsem řekla do prázdna, jako by mě někdo mohl slyšet. Jako by mi mohl někdo pomoct. Nic nepřicházelo. Žádný zázrak mě nečekal, byla jsem nucena se s tím vypořádat sama. 

Chtěla jsem, aby vše zmizelo a já se mohla stulit ke své mamince, která by mě utěšovala a s láskou by mi říkala, že se mi zdál jen špatný sen. Poté by přišel on. Byl by úplně jiný, hodný. Pohladil by mě po vlasech a všichni tři by jsme společně usnuli. Měla bych na tváři úsměv. 

Ale takhle to nebylo. Musela jsem čelit svému strachu a to byl právě můj rodič. Ten, který mě má ochraňovat, bránit mě před zlomeným srdcem a podporovat mě. Muž, který má za mnou vždy stát, kdybych padala. Měl to být můj hrdina, ale není.

Můj otec je má nejděsivější můra, která je bohužel skutečná. Není od ní cesty zpět ani pryč.

---------------------------

Dneska trošku více emoční díl, tak snad nevadí.. :D Mám teď takové zvláštní stavy, kdy si chci vylít srdíčko a tenhle příběh je pro mě takovou spásou.. ☺

Děkuji za všechny hvězdičky a komentáře- jste boží! ♥

-N. xx