Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 38.

Odfrkla jsem si, když si sedl vedle mě a kdybych mohla, odsunula bych si to křeslo dále, jen abych se nemusela dívat na jeho obličej. Napětí bylo mezi námi velké a on to ticho i zvláštní energii prolomil. 

"Je mi líto, že jsi musela tak trpět," řekl a snažil se dotknout mé ruky. Ucukla jsem a jeho pohled odpovídal pohledu zpráskaného psa. Ani nevím, ale hned jsem si vzpomněla na Siria. Hřálo mě u srdce, když jsem věděla, že se o mně někdo stará a bojí se o mně. 

"Draco," začala jsem s povzdechem, "není to jedno?" 

Zakroutil hlavou a nespouštěl ze mne zrak. Bylo mi to nepříjemné. Už se nadechoval, že něco pronese, ale do místnosti vtrhl Malfoy starší. Jeho úšklebek se rozšířil, jakmile mě spatřil. 

Postavila jsem se a prošla kolem něj. Chytil mě na zápěstí a já sykla. Držel mě za pravačku, která se nepřirozeně třásla. Začala jsem se potit, jakoby mě jeho dotek spaloval plameny pekel. 

"Nesahejte na mě! Ani jeden z vás!" vyjekla jsem a vytrhla se konečně z jeho sevření. Vražedně jsem se na oba Malfoye podívala. Něco se muselo stát, jelikož Draco nepřirozeně zbledl a Luciusovi zazářili oči. 

Dělo se to znova. Sklopila jsem hlavu a urychleně opustila tohle patro vyhrazeno jen pro některé. Věděla jsem, že zápas už dávno začal. Došlo mi to přesně v tu dobu, když jsem procházela kolem zábradlí a uviděla pár hráčů honící se za zlatonkou. 

Zaklela jsem. Prošvihla jsem začátek a to mě fakt neskutečně štvalo. Nikdy jsem nebyla fanouškem, za to moje maminka byla pro tento sport doslova a do písmene zapálená. Vždy mi povídala o těch chvílích, když několikrát prosvištěla na koštěti kolem hradu společně se Siriem a Jamesem. Většinou jsem neposlouchala, ale milovala jsem její uklidňující hlas. Byl jako rajská hudba, jež vás vybízela, abyste se přidali. 

Přemítala jsem v hlavě nejrůznější vzpomínky, které mě zrovna v tu chvíli napadly. Vyrušilo mě až potáhnutí za můj rukáv od bundy. Pohotově jsem vytasila hůlku. Vyděšený pohled Hermiony mě uklidnil v tom, že ona mi nechtěla ublížit.

Oddechla jsem si a objala jsem ji. Společně jsme šli na její místo, kde pořvávali Weasleyovi spolu s Harrym. Většina si ani nevšimla, že jsem přišla, byli až moc zažráni do utkání. Musela jsem se zasmát, jelikož jejich výrazy byly k nezaplacení. A Ronovo básnění a bulharském chytači Viktoru Krumovi taky. 

"Nancy! To je ale překvapení!" zakřičel mi do ucha Fred a dal mi ruce kolem ramen. Málem jsem ohluchla na levé ucho, ale přesto jsem se usmála. Byl hluk, všude křičeli a pořvávali děti i dospělí, ale tohle jsem slyšela zřetelně.

Fredovy dlaně ve mne zmizely a já se zimou otřásla. 

"Klid, Harry. Já ti tvou holku neberu!"

"Frede!" okřikla jsem jej. Přesně takhle zareagoval Fred po zavrčení, které vyšlo z úst Harryho. Zápas jsem nevnímala, protože mě odklopovala vůně mladíka, jenž byl pár kroků ode mne. A na vnímání mi ubíralo i to, že přímo o kousek níže a přesně naproti, byly dvě zářící hlavy, které přímo zářili vedle Kingsleyho. 

Když zápas skončil, Hermiona mě přemlouvala, abych šla s ní do stanu, kde bude probíhat taková 'rodinná' oslava vítězství. Kroutila jsem hlavou na nesouhlas, ale dvojčata to vyřešili do svém. Prostě mě každý vzal v jedné strany za ruku táhli mě bez milosti pryč ze stadionu. 

Dobře, to možná přeháním, ale bála jsem se. Nepříjemný pocit se stupňoval a já byla každou vteřinu na pozoru. Snažila jsem se zapamatovat si zpáteční cestu. Nemusím ani připomínat, že Kingsley se mi taky ztratil, dokud jsem ho neuviděla u stanu, jak si povídá s Arthurem Weasleym a jejich rozhovor se zdál více než důležitý.

Nechtěla jsem poslouchal, ale přeci jsem jen poslední slova zaslechla, než mě pan Weasley objal a ptal se, jak se mi daří u Siria. Nedivila jsem se, že to ví. Ron mu určitě všechno převyprávěl. Plus jsem mu dávala za to, že mě neodsuzoval, to samé se nedalo říct o nejmladších členech jeho rodiny. Ron a Ginny. 

Ginny mě neměla v lásce jen proto, že Harry se se mnou až moc bavil. Byla něco jako nebelvírská Pansy. Nedávala jsem ji to však za zlé. Ale co je moc, to je moc. Nechtěla jsem, aby mě někdo nenáviděl za to, za co vůbec nemůžu. 

"Pojď!" někdo mě chytil za ruku a já stála přímo uprostřed obrovského stanu. Hrála tu hlasitě hudba. Byla veselá až celkem srandovní, proto jsem se zasmála. 

"Poprvé, co tě vidím se opravdu smát," zmlkla jsem. Čekala jsem kohokoli, ale tenhle člověk by mě nenapadl. Chtěla jsem se od jeho hrudi otrhnout, ale držel mě jemně, zároveň však silně. Cítila jsem se nepříjemně. Nechápala jsem, proč takhle mluví. 

"Zatím jsem nepochopil, proč kolem tebe kluci tak padají, ale teď to vím. Jsi opravdu půvabná," zamračila jsem se. 

"Frede, nechápu, o čem to mluvíš, ale vůbec se mi to nelíbí," zašeptala jsem, aby mě nikdo neslyšel. Byla jsem zmatená. Fred byl...prostě Fred. Nikdy jsem neuvažovala o tom, že.. U Merlina! Zní to fakt praštěně, když si to teď přehrávám znovu a znovu v hlavě. 

Děkovala jsem všem na nebesích, že tuhle trapnou chvilku přerušil George, který měl v kapse další lumpárnu na Percyho. Bylo mi toho kluka líto a nedokázala jsem pochopit, jak takový 'slušňák' má za bratry takové raubíře. 

"Páni, dneska to tam venku rozjíždějí!" zachechtalo se jedno z dvojčat. Nevím, které to bylo, mojí pozornost si totiž ukradlo dění venku. To nebyly radostné povyky. Byly to zděšené výkřiky žen, dětí i mužů. 

Popadla jsem hůlku a vystřelila ven. Blížili se, viděla jsem jejich masky a černé hábity. Vběhla jsem zpátky dovnitř. 

"Rychle pryč! Jsou tady! Smrtijedi!" vyjekla jsem a vzala si urychleně batoh do rukou. Arthur tu ještě nebyl. Musela jsem jednat a moje vůdcovská stránka se právě projevila, díky bohu, v pravou chvíli. 

"Hádám, že jste se tady dostali přenášedlem- tak jděte tam. Kluci," ukázala jsem na Freda a George, " postarejte se o Ginny, já jdu najít vaše rodiče." ignorovala jsem jejich volání a běžela kolem stromů a schválně se vyhýbala ostatním lidem, kteří běželi proti mě. Byla to většina a ta do mě několikrát strčila. 

Párkrát jsem spadla, ale vždy jsem se znovu postavila za cílem najít manželé Weasleyovi. Musela jsem je minout. Určitě, jelikož všichni už byli pryč a zbyla jsem tu jen já. Viděla jsem, jak smrtijedi pálí všechny stany. Nevěstilo to nic dobrého. 

Uslyšela jsem kroky. Schovala jsem se za kmen mohutného a ohořelého kmenu. Šoupání nohou se vzdalovalo a já si oddechla. Musel tu být dokonce i někdo další, protože jsem zaslechla hrubý hlas. 

"Morsmordre!"

Obloha zazářila a já perfektně viděla znamení zla. Viděla jsem stín, ale netušila jsem, kdo z těch dvou osob právě kráčí. 

"Harry!" zaslechla jsem známý hlas a vylezla jsem ze svého úkrytu. Narazila jsem do člověka a v domnění, že je to Harry, jsem zvedla pohled nahoru. 

Můj pocit se nemýlil, jelikož i přes tmu jsem poznala, že tohle nebude Harry, ale Barty Skrk junior.