Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 20.

Postavila jsem se přímo před Hagrida. Chtěla jsem konečně vědět, co budeme dělat. Ten si jen odkašlal a svým hrubým hlasem řekl, že si máme vytáhnout a otevřít učebnice.

"A jak asi?" ozval se hlas Malfoye. Podívala jsem se, jak se tváří. Nepřístupná a egoistická maska. 

"Copak nikdo z vás nedokázal knížku otevřít?" zmateně se otázal všech Hagrid. Zakroutila jsem očima a přihlásila se.

"Já jsem se o to pokoušela," začala jsem, "a zjistila jsem, že ji stačí jen pohladit po hřbetě." 

Mezi žáky to zašumělo a Hagrid se na mě radostně usmíval.

"No né! Jen jsme ji měli pohladit? Proč nás to hned nenapadlo, když je to tak jednoduché a jasné?!" ironicky vykřikoval Malfoy a jeho kumpáni přitakali. Pansy samozřejmě taky. Ramenem jsem do ní strčila. 

"Já myslel, že jsou legrační," zklamaně poznamenal Hagrid a mě ho bylo v této chvíli strašně líto. 

"Neva, ale za to, že se to podařilo jen jednomu člověku, dávám Zmijozelu pět bodů," řekl znovu a několik mých spolužáků mě poklepalo po rameni na znamení díků.

Z brašny jsem si vyndala Obludné obludárium a skenovala ji pohledem. Už jednou jsem se ji pokoušela otevřít, ale nedopadlo to zrovna nejlépe. 

I když- byla to sranda. Musela jsem se v duchu zasmát.

"Tak se ukaž, ty potvůrko," zašeptala jsem i pro sebe, když jsem na postel položila učebnici na Péči o kouzelné tvory. 

Vypadala celkem směšně a měla kolem sebe omotaný kožený opasek. Jak řekl ten, co mi ji dával: "Ještě mi za ten pásek budete děkovat, slečno." 

Za oknem právě pršelo, takže šero všemu přidávalo na nebezpečnosti. 

"Co tu děláš?" 

Koukla jsem se a ve dveřích stál otec. Přistoupil blíž. Bylo to podruhé, co se za prázdniny ukázal. Už jsem myslela, že se nevrátí.. 

"Snažím se přijít na to, jak ji bezpečně otevřít." řekla jsem pravdivě a snažila se mu nedívat do očí. 

Posadil se vedle mě na postel a sledovat se mnou Obludárium. Odsedla jsem si trochu dál, nebylo mi to příjemné být v jeho blízkosti. 

Pravačkou sundal řemínek. Rychle mi bušilo srdce, mělo jsem ho snad až v krku. 

Chvíli bylo ticho, kniha se ani nepohnula a pak najednou...Otevřela svou tlamu a chňapla po jeho ruce.

Vyjekl, zatímco knížka trhala jeho už dost dotrhané kalhoty. Nemohla jsem si pomoct, ale smála jsem se. 

Urychleně jsem popadla to ďábelské stvoření -teď myslím tu knihu, ne otce- a pevně jej sevřela.

"Zkus-zkus ji pohladit po hřbetě," vyhrkla jsem rychle. Docházeli mi síly a on se pořád válel po zemi. 

Vstal a pravým ukazováčkem ji pohladil. Kniha slastně zavrněla, otevřela se a v klidu mi ležela v rukou. 

Otec si odfrkl a nasupeně odešel. Nezapomněl ani třísknout mými dveřmi.

"Šikulka," pochválila jsem knihu a v duchu si pořád přehrávala ten výraz, který jsem chtěla vidět už hodně dlouho. Výraz zděšení.

"Longbottome, ty jsi postrach!" uslyšela jsem pár zmijozelských, jak se vysmívají Nevillovi, jelikož se mu nedařilo otevřít tu podivnou knihu.