Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 11.

Mlčky jsem profesorku následovala. Nevěděla jsem, kam vlastně jdeme. Jemné odkašlání mě vytrhlo z přemýšlení. 

Vzhlédla jsem nahoru a setkala se s jejím starostlivým pohledem.

"Tak co vás trápí?" otázala se. Uvažovala jsem, zda-li jí to vše povědět. Ona nezná pravdu.. došlo mi. Bylo by zbytečné jí zatěžovat mými problémy, když by ani nepochopila, o čem povídám.

"Nechci se o tom bavit, prosím," zamumlala jsem a ona jen pokývala hlavou, že mě chápe. 

Zastavily jsme před obrazem. Jen jsem pozdvihla obočí, ale nic jsem raději neříkala. Profesorka mé zmatení očekávala, proto přistoupila blíže k obrazu, kde byla mísa s ovocem. Zlehka malou hruštičku polechtala.

Malba se rozevřela, a tak odkryla vchod to místnosti. McGonagallová mě pobídla, abych vstoupila jako první. Neváhala jsem a vykročila svou levou nohou dopředu. 

Nacházela jsem se ve školní kuchyni, kde bylo ticho, až mi z toho naskočila husí kůže. 

"Skřítkové tu zatím nejsou, jelikož je moc pozdě. Budeme si muset vystačit samy," řekla a pomocí své hůlky přenesla na malý stoleček dva šálky. O pár chvil později jsme již seděly u stolu a popíjely zelený čaj.

Cítila jsem se pohodlně. Bylo to prostě zvláštní. Připadala jsem si jako..doma. 

"Teď už tomu neuniknete, slečno Pettigrew. Co se děje?" 

"Je to taková drobnost.." řekla jsem potichu. No jasně- drobnost..

"Proč vám to nevěřím? A proč mám takový pocit, že za vše může pan Potter?" upravila si své brýle. Zakuckala jsem se. 

"Jak-jak jste na tohle přišla?" snažila jsem se znít v pohodě, ale upřímně- nikdy mi nešlo se přetvařovat. Bohužel.. 

"Mám oči. Snad každý na hradě vidí, jak jste se odcizili. Proč?" vyptávala se. Povzdechla jsem si. Tak a teď s pravdou ven.

"Všechno bylo v pořádku, než mě klobouk zařadil do Zmijozelu. Nemohla jsem dopustit, aby se někdo jako on bavil se "špinavou Zmijozelačkou".." vychrlila jsem ze sebe a místo toho, abych čelila jejímu pohledu, jsem zavřela oči a dopila svůj čaj. 

"Slečno Petti-" 

"Neříkejte mi tak.." pověděla jsem jí chladně. Rychle jsem zrudla. Proboha! Já ji neslušně přerušila.

"Omlouvám se," plačtivě jsem řekla, "je toho na mě moc.." 

Jen se usmála. 

"S tím vám asi moc neporadím. Sama jsem měla pletky se Zmijozelem, když jsem zde chodila jako student." zaleskly se jí oči. Nechala jsem jí ve vzpomínání. 

Trvalo to asi dvě minuty, než se vrátila do reality. Zakroutila hlavou, jakoby chtěla odehnat všechny ty myšlenky. Nakonec uchytila svůj šálek a znovu se z něj napila. 

Obě jsme měly hrnečky prázdné. Vzala jsem oba do rukou a odnesla na linku a pomocí kouzla je očistila, usušila a vrátila zpátky tam, kde byly. 

Profesorka jen pokývala hlavou. 

"Jste velmi nadaná na svůj věk." sklonila mi poklonu a já do sekundy zčervenala. 

"To profesor Snape. Učí mě různá kouzla," vysvětlila jsem jí a ona se na mě překvapeně podívala, ale nechala to být. 

"Chtěla bych udělovat body tak schopné dívce. Ještě radši, kdybyste byla v mé koleji." upřímně se mi zadívala do očí. Ošila jsem se. Tyhle pohledy něhy jsem dlouho neviděla. 

Lehce zatleskala a vstala.

"Měly bychom jít nebo zítra, chci říct už dnes, nevstanete." zasmála se a já nechápala, odkud ten humor za takovou krátkou chvíli nabrala. 

A tak jsme vyšly z kuchyňky zpátky na chodbu, kterou osvěcovaly zapálené pochodně. 

Ještě předtím, než odešla stihla mi říct poslední větu.

"Nezáleží na koleji, Nancy, ale na tom, co máš uvnitř sebe." usmála se a vyrazila směrem pryč.

Chvíli jsem tam nechápavě stála, pak jsem jen skrčila obočí a vydala se zpátky do sklepení. 

***

"Hele, kdy si myslíš, že se vrátila?" 

"Ani nevím, ale nechápu, jak mohla vytuhnout zrovna tady." 

Hlasy se přibližovaly, a tak jsem urychleně otevřela oči. Podívala jsem se kolem. Seděla jsem u krbu ve společenské místnosti. Pár stop ode mě se zubila Pansy a ta holka, co mi jednou donesla večeři. Sakra, musím se jí konečně zeptat na její jméno!

"Co tu proboha dělám?" zeptala jsem se. Jejich úsměvy se ještě rozšířily, pokud to vůbec ještě šlo. 

"To nám vysvětli ty. Našly jsme tě tu s Beou před chvílí." odpověděla posměšně Pan. Zvedla jsem se a díky návalu vzpomínek ze včera jsem si znovu kecla na zadek. 

Ten podivný sen. Procházka. Potter a Weasley. Čaj s McGonagallkou. 

Unaveně jsem si protřela oči a znovu se pokusila postavit na svoje slabé nohy. Zívla jsem si, zatímco mě Bea tahala za ruku do pokoje za účelem se převléct. Přece jen by nebylo vtipný, kdybych vešla do Velké síně s pyžamu s potiskem autíček. 

Rychle jsem si vyčistila zuby, natáhla na sebe uniformu a do tašky naskládala všechny učebnice. Pozastavila jsem se a z pod polštáře jsem vzala i deník. Pak už jsem jako zběsilá utíkala do síně, abych do svého žaludku dostala něco něco teplého. 

Po cestě jsem potkala několik spolužáků, kteří mě zdravili pohledem. Co se stalo?

Sprintovala jsem a dveří jsem se zastavila, abych popadla dech. Překlonila jsem se a mohla jsem cítit pohledy všech. 

Smích, který jsem slyšela za mnou, zmizel a poté jsem jen šla k zemi. Aby toho nebylo málo, vysypala se mi taška. 

"Který hlupák," zaskučel někdo. Proč mám dneska takovou smůlu?

Dívala jsem se do tváře mladíka, který na mně ležel a zároveň mě i srazil. 

"Promiň," zašeptal a já čuměla jako sova. Prostě jsem měla vykoulené oči. 

Zvedl se a já se taky vyšplhala zpátky nahoru a posbírala si své věci. On mezitím odešel, aby si mohl sednout ke stolu, který už byl celkem zaplněný zelenostříbrnými kravatami. 

Bea s Pansy už seděly u stolu, díky bohu mi držely místo.

"O čem jste tam s Dracem mluvili, když jsi ho shodila?" zamumlala s plnou pusou Pan a propalovala mě pohledem. 

Bea se rozesmála a já s ní. Ona jen nechápavě koukala.

Setřela jsem si slzičku, a pak stáhla rty do úzké linky. Po smíchu nebylo ani stopy. 

"Já jsem ho neshodila a nedívej se tak na mě. Mně ta fretka nezajímá," odvětila jsem a Bee se znovu zachechtala. Poté jen dodala:

"Nancy má radši rozcuchané kluky s Nebelvíru, že?" mrkla na mě. Zadusila jsem se rohlíkem, který jsem po svém monologu začala jíst. 

Rudla jsem v obličeji a málem bych se udusila, kdyby mi někdo nedal ránu do zad. 

Vražedně jsem se podívala na zachránkyni.

Teď už cukaly koutky i Pansy- té, která mi zachránila můj ubohý život.

"Promiň já musela. Chtěla jsem si vybít vztek.." zahihňala se. Znovu jsem se zašklebila a to už smích spustila na plno. 

Bylo nám jedno, že nás všichni sledovaly. Byly jsme šťastné a volné. A to bylo to nejdůležitější. 

***