Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 35.

Pozorovala jsem strop, když jsem ležela na posteli. Snažila jsem se ignorovat štiplavou bolest na mé pravé ruce. Nechtěla jsem se dívat dolů. Nechtěla jsem vidět to, co mi tentokrát způsobil. Pamatuji si přesně ten výraz, který měl Draco. 

"O čem to mluvíte?" vtrhla jsem do konverzace otce s Malfoyem starším. Seděla jsem pořád na pohovce s Narcissou a Dracem. 

Otec se otočil v očích blesky vzteku. Nikdy jsem nebyla dostatečně dobrá, alespoň ne pro něj.. 

Lucius se pyšně a zákeřně usmíval. Moc dobře věděl, co se teď bude dít. 

Spokojeně jsem zavřela oči, ani jsem se nesnažila bránit se. Nestihla bych to. 

Blížil se, slyšela jsem jeho kroky a nechápavý pohled úžasné ženy, která prostě udělala strašnou chybu a zamilovala se do zrůdy. Stejně jako maminka. Ale nedošla kvůli svému dítěti, aby byl v bezpečí. Stejně jako ona..

"Ty se prostě nikdy nepoučíš. Kolikrát tě budu muset trápit, abys to konečně pochopila?" jeho dech páchl. Mohla jsem jej cítit, protože byl až moc blízko. 

Vzal mé vlasy a hodil mě na zem. Byla jsem ticho ani jsem nedutala. Čekala jsem to, co obvykle..Bohužel to bylo mnohem horší. 

Jeho hůlka mi jako ostrý nůž přejížděla po kůži. Dělal na mé ruce obrazce a náramně se tím bavil. 

Potichu jsem vzlykla a tlak se zvýšil. Všude byla krev. Po celou dobu jsem se dívala do stropu a plakala. Modlila jsem se, abych zemřela, abych mohla být zase s maminkou a být milována. 

"To tě naučí," zachechtal se. Pak si jen jednou do mě kopl a s tou bestií odešel pryč z obývacího pokoje. 

"Omlouvám se," zašeptala jsem, když jsem spatřila spoušť, která kolem mě byla. Rudá tekutina se vsakovala do koberce. 

Narcissa mě pohladila po tváři a smutně se usmála. Pomohla mi na nohy, poté ale musela odejít. 

Draco tu nebyl. Zmizel a ani nevím, kdy to stihl. Bylo mi to líto, ale nedalo se s tím nic dělat. 

Podívala jsem se na ruku, kde bylo kostrbatým písmem vyryt název, kterým mě často otec pojmenovával. 

'Neschopná' 

Zakroutila jsem hlavou. Nechtěla jsem na to už myslet. Moje mysl si však dělala, co chtěla a srdce pukalo žalem. 

Nepomohl mi. Nechal mě tam jako havěť, která si nezaslouží žít. A v tu chvíli jsem začínala chápat, jaké jsou mezi námi rozdíly. Nehodíme se k sobě. 

V tento okamžik jsem poznala, že moje pobláznění k Dracovi Malfoyovi utichá. Nejhorší na tom byl ten fakt, že Harry měl celou dobu pravdu. 

"Vzdávám se," ruce jsem si dala na obličej a do nich pomalu plakala. Potřebovala jsem někoho, kdo mě pochopí. Potřebovala jsem naději. 

Malá žárovička se mi objevila v mé hlavě, když mě 'osvítil' plán. Sirius. 

Rychle jsem vyskočila z postele a přešla ke svým kufrům, které byly pořád naplněné mými věcmi. 

Popadla jsem zavazadla do rukou, ještě předtím jsem si vzala hůlku, kdyby jsem náhodou na někoho narazila. Neváhala jsem a vyšla z pokoje. Všude bylo ticho, proto jsem si myslela, že jsem sama v domě. 

V klidu jsem šla ke dveřím. Měla jsem svobodu přímo před sebou, kdyby mně něco nestáhlo dolů. Byla to bolest, která prostupovala celým mým tělem. 

Nedokázala jsem se přestat třást, ale můj zrak byl pořád perfektní. Viděla jsem ho, jak kráčí ke mně a sklání se nad mou postavou. 

"Tss, chtěla jsi utéct, co?" plivl na mě a já jsem mumlala a kroutila hlavou na nesouhlas. Chtěla jsem, aby to vše přestalo. Chtěla jsem natáhnout ruku ke své hůlce, jež ležela kousek ode mě. 

"Špatná odpověď," zamlaskal a bolest se ještě zvětšila. Netušila jsem, jak dlouho jsem všechno musela snášet, ale jakmile se znovu postavil, necítila jsem nic, i když pořád na mě svým kouzelným proutkem mířil. 

"Už dost!" zakřičela jsem. Popadla jsem hůlku a vyškrábala se na nohy. Otec byl poměrně zmatený. Zkoušel dál a dál znovu a tu samou kletbu, ale bolest mě míjela. Odhodlání bylo větší a Cruciatus mi do těla dával ještě větší energii. Nechápala jsem to.

"Nikdy, opakuji, nikdy mi už neublížíš, ty kryso," snažila jsem být v klidu. Rozšířili se mu zorničky a já netušila proč. 

Něco mě táhlo dopředu. Měla jsem nutkání mu ublížit. Jako bych to ani nebyla já, ale moc dobře vím, že to já jsem pronesla to slovo, to zaklínadlo, které on s velkou radostí pronášel pořád.

"Crucio!" 

Líbil se mi pohled, který se mi právě naskytl. Bylo mi jedno, že jsem mu ubližovala, jelikož si to zasloužil. A já byla ráda, že ho konečně vidím trpět. Maminka by na mě byla určitě pyšná. 

Zasekla jsem se. Tohle se nemělo stát. Zavřela jsem oči a sklopila hůlku. 

"Vypadni!" zaječela jsem a zhroutila se na zem. Nečekala jsem, že mě opravdu poslechne. V tu ránu kulhal pryč se strachem v očích. Nevěřila jsem tomu. Nemohla jsem to udělat. Nejsem taková zrůda. Nejsem on.

Zvedla jsem se a teď už jsem opravdu popadla kufry a chtěla odejít pryč. Po cestě ke dveřím jsem se ještě podívala do zrcadla. 

Nevěřila jsem svým očím. Mé zelené oči byly najednou bílé. Jako by jim chyběla duhovka s panenkou. A mé vlasy byly větší záhadou. Když jsem byla maličká, měla jsem chvíle, kdy se mi měnili části těla i jejich barvy, ale později jsem ten dar ztratila. A najednou byl zpět. 

Nebyl čas se tím zabývat. Musela jsem utéct. Pryč od všeho a hlavně mé minulosti. 

***

Procházela jsem ulicemi a pozorně jsem se dívala na značky značící názvy budov. Bloudila jsem tu skoro celou věčnost, když jsem spatřila černého psa. Nevěděla jsem, proč tu tak svobodně chodí, ale vydala jsem se za ním. Něco mi totiž říkalo, že to bude Sirius. 

Jo, asi mi už totálně hrabe..

Nedávala jsem pozor na ostatní kolemjdoucí, ale pořád následovala toho psíka. Byla jsem si na 100% jistá, že je to on, jelikož se několikrát otočil, aby zjistil, jestli jdu za ním. 

Doběhla jsem jej. S kufry to nebylo zrovna nejjednodušší, ale zvládla jsem to. 

Pes zaštěkal a přidal do kroku. Povzdechla jsem si a snažila se zrychlit. 

Netrvalo ani dlouho a už jsem stáli před několika domy, které tvořili takový panelový dům, kteří mívají mudlové. 

Sirius zaštěkal (jak hodně bláznivě to zní) a stalo se něco neskutečného. Domy s nápisem jedenáct a třináct se rozestoupili a na svět se ukázala dvanáctka. 

Pomalu jsem došla ke dveřím a opatrně je otevřela. Sirius proběhl kolem mně a já vstoupila dovnitř. 

Nasála jsem vůni. Nevonělo to tu zrovna hezky, ale plíseň jsem necítila. Díky bohu.

Zavazadla jsem položila nedaleko skříně a vešla jsem hned do první místnosti, kam zmizel Tichošlápek. 

"Vítej doma,"  přivítal mě už v lidské podobě a já mu skočila do náruče. Byla jsem šťastná. Aspoň na chvíli.

------------------------------------------------------------------------

Omlouvám se za to, že na přidávání kapitolek kašlu, ale měla jsem toho moc.. :D 

Vím, že dnešní díl byl více smutný a drastický, ale Nancin život není a nebude procházka růžovým sadem. ☺ :\

Užijte si víkend, zlatíčka! ♥

-N. xx

BTW. Dosáhli jsme 5k přečtení! Jste neskuteční! ☺♥