Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 43.

Procházela jsem uličkou mezi knihovničkami, když jsem zahlédla zářivě platinové vlasy. Potichu jsem zaklela a chtěla se vrátit zpátky bez toho, aby mě spatřil. Zase jsem neuspěla. 

"Nancy!" vyhrkl a hnal se ke mně. Povzdechla jsem si a nasadila nic neříkající výraz. Nejspíše jej to překvapilo, protože v jeho očích se mihla bolest smísená se smutkem. Možná poznal, že se s ním nechci bavit, ale i tak si to pořád šinul ke mně. 

Byl skoro u mě, nebyla to ani vteřina a já byla v jeho objetí. Vykulila jsem oči. Tohle jsem tedy rozhodně nečekala. Paže mě jemně svíraly a tiskly na jeho pevnou hruď. 

"Chyběla jsi mi," zašeptal mi do ucha a já se otřásla. Zase se to dělo! Nemohla jsem znovu propadat jeho kouzlu, musela jsem začít jednat. 

Otrhla jsem se od něj. Chtěl mě přitlačit zpátky, ale já se od něj na několik kroků vzdálila. Pochopil a už se neodvažovat to zase udělat. Díky bohu..

Nervózně jsem tikala pohledem za něj, jestli neuvidím někoho, kdo by mě spasil. Bohužel jsem si to jako vždy musela vyžrat sama. Dostat se z toho bez bolestně, což asi ani v tuto chvíli nešlo. Musela jsem mu nějak ublížit, aby mě přestal svým šarmem týrat. 

"Co tu děláš?" vypálila jsem hned na něj a on se lekl, protože mezi námi bylo dlouhé ticho a stále mě pozoroval. Byl jako ve snu a já jej teď probudila. Zakroutila jsem očima. V duchu jsem si nadávala, chtěla jsem řvát. Toužila jsem po tom, abych byla v jeho náruči, aby mě chránil..Avšak nemohla jsem, my k sobě nepatříme. 

"Nakupuji," řekl a pokrčil bezstarostně rameny. Vždy jsem obdivovala, jak mu vše vychází, nemusí se ničím trápit, jelikož mu cokoliv dají hned před nos. Ano, v hloubi duše jsem mu i záviděla. 

"Moc dobře vím, že sám od sebe nenakupuješ. Ještě k tomu tady, kde bývám já nejraději," zasyčela jsem. Srdce mě bolelo, ale neměla jsem na výběr. Pro větší dobro jsem jej musela nechat být. 

Nikdy jsem neposlouchala své srdce a někdy se mi to určitě vymstí, ale nedávala jsem tomu velkou pozornost. Vždy jsem byla moc vystrašená, abych zasáhla do svého života. Ostatním jsem pomohla s radostí, u sebe jsem si nevěděla rady. 

"Znáš mě až moc dobře. Někdy mě to i děsí, ale tím mi dáváš naději, že o mne stojíš," přiznal.

Přistoupil blíž a vzal si pramen mých vlasů mezi prsty. Zkoumal jejich barvu, jakoby hledal zbytky té odporné směsice barviček, která vyplula na povrch vždy, když jsem byla rozčílená.. Následně se podíval do mých očí. Začala jsem přerývavě dýchal, byl až moc blízko a ještě více se přibližoval.

 Cítila jsem jeho mentolový dech na mé tváři, skoro jsem nedýchala, když natáhl druhou ruku a jemně s ní přejel po mém zničeném líčku. Mračil se.

"Co ti to udělali?" vydechl a svou dlaň stáhl dolů. Zakroutila jsem hlavou a odstoupila. Mé srdce bilo na poplach. Málem mě políbil! Nejvíce se mi nelíbilo to, že jsem i toužila, aby mě políbil.. Chtěla jsem si pořádně fláknout, abych se probrala. 

"To je jedno," řekla jsem a sklopila jsem hlavu. Sledovala jsem svoje botky a srovnávala je s těmi jeho. Nepatřili jsme k sobě. Já byla nikdo..prašivec a on? Bohatý synáček. 

"Ne, není," odsekl a svými prsty mi jemně zvedl hlavu. Už se nadechoval, že něco řekne, ale pisklavý hlas jej i mě zarazil. Moc dobře jsem ten hlásek znala, ale modlila jsem se, ať se pletu. Tentokrát ne..

"Draco, kde jsi tak dlouho? Už na tebe čeká- jé! Ahoj, Nancy," dívala jsem se do tváře mé spolubydlící ze školy. Přesně tak, nedokázala jsem tomu uvěřit, že přede mnou stojí Pansy. Zároveň jsem nechápala, proč mi tohle Draco dělal..Bavilo ho to? Způsobovat mi ještě větší bolest?

"Není to tak, jak to-"

"Užijte si to," usmála jsem se falešně a přerušila jsem snahu Malfoye mi něco vysvětlit. Nestála jsem o to. Bylo mi to už jedno...

Pansy se usmála a táhla jej pryč ode mně. Díval se na mě smutným pohledem, ale já jen ignorovala, sledovala jsem pouze jejich propletené ruce. Nesnášela jsem se za to, že jsem žárlila. Nesnášela jsem se za to, že k němu něco cítím a že jsem tak slabá. 

Cítila jsem se prázdně, musela jsem tak dokonce vypadat. A skutečně jsem i byla jako prázdná schránka, jelikož moje srdce bylo v jeho dlaních a on jej právě teď definitivně zlomil. 

Pořád se na mě díval, i když na něj mluvila. Jeho pohled se změnil, když se vedle mě někdo postavil a dal mi ruku kolem pasu. Rychle jsem zvedla hlavu a s očima plných slz, jsem se vytrhla Fredovi a utíkala ven na čistý vzduch. Všechno mě pálilo, připadala jsem si jako strašný šílenec. 

Stála jsem uprostřed a kolem mě procházeli děti se svými rodiči a různí kouzelníci, kteří měli naspěch. Sledovala jsem je s klidem,ale uvnitř, ve mně, to bublalo. Nechtěla jsem vybouchnout, vím totiž, co by se pak dělo. 

"Jsi v pořádku?" ucítila jsem tlak na svém rameni a já jsem se otočila. Harry mě propaloval starostlivým pohledem. Zakroutila jsem hlavou na nesouhlas. 

"Chci zpátky domů," řekla jsem a podívala se na oblohu, kde byla obloha bez jediného mráčku. Přikývl a vedl mě za Molly, která si vybírala nějakou zajímavou knížku. 

Jakmile jsme všechno měli, rozešli jsme se. Vyjekla jsem štěstím, když jsem uviděla Rema. Nabídl mi ruku, zamávala jsem Weasleyovým a poté jsem už byla doma na Grimmauldově náměstí. 

Sedla jsem si za stůl, přímo vedle Siria. Objala jsem jej a poté se už rozbrečela. Nemohla jsem to už více potlačovat. Remus si sedl vedle mě. Byla jsem v jejich obložení, ale nevadilo mi to. 

"Tak takhle to bolí?" zavzlykala jsem a podívala se do tváře Siria a Rema. Oba nechápavě nadzvedli obočí, ale chytili mě za ruce. 

"Zlomené srdce.." zašeptala jsem a tím jsem jim vlastně všechno objasnila. Napjali se a zamračili se. 

"Kdo ti ublížil? Půjdu si to s ním hned vyřídit!" zvedl se rychle Tichošlápek ze židle, která silně spadla. Remus jej chytil za rameno. 

"Ty teď nikam nemůžeš," pak se podíval na mě, "kdo to je?" zeptal se jemně. 

"Není to už jedno? Vybral si..stejně jsme k sobě nepatřili," vysvětlila jsem a povzdechla si. 

"Je to Harry?" zeptal se Remus znovu. Zakroutila jsem hlavou...

"Pokud miluješ, na ničem jiném nezáleží," řekl s úsměvem Tichošlápek a já se poprvé zasmála.  

Postavila jsem se ze židle a šla směrem ke schodům. Ještě předtím, než jsem je vyšla poznamenala jsem poslední větu za dnešní den. 

"Kéž by to bylo tak jednoduché.." 

Zavřela jsem své dveře od pokoje, ale i tak jsem slyšela poslední rozhovor. 

"Bude to Malfoy," řekl Náměsíčník. Oba si povzdechli.

"S těmi jsou jenom problémy," zaklel Sirius, a pak bylo ticho. Měl pravdu. A já měla smůlu, že mě se jeden líbil...