Zrádcova dcera {HPFF} ✔ *probíhá korekce*

K A P I T O L A 56.

Následovala jsem tu krysu, přímo před Pána zla. Odhodlaně jsem se dívala do jeho zničené tváře. Byl drobný a vypadal, že za chvíli ztratí svou sílu. I kdybych se o cokoliv pokusila, jediné kouzlo by mě skolilo. Teď jsem litovala toho, že jsem si poprvé nechala hůlku na pokoji v Bradavicích.

Trápila jsem se. Zajímalo mě, jestli mě hledají nebo přestali doufat o mém objevení. Doufala jsem, že na mě nezapomněli. Zároveň jsem ale nechtěla, aby se pochmurnými myšlenkami zžírali. Netoužila jsem způsobovat další bolesti. Nechtěla jsem, ale určitě zase někdy budu muset. Nevěděla jsem, že ta chvíle přijde tak brzy. 

Klečela jsem před křeslem, kde se spokojeně krčil Voldemort. Nedosáhl ani na podlahu a opravdu se jevil tak malý a zranitelný. Chyba lávky. Pořád měl své schopnosti, jen v menší míře. Porazit mě to ale vždy mohlo, o tom nebylo pochyb. 

"Nancy, pojď blíž," oslovil mě potichu, jeho hlas byl chraplavý. Skuhral, znělo to jako by měl několik let kašel. Otec mě k němu strčil blíž, ale Voldemort nad tím nespokojeně zamlaskal.

"Nemůžeš se takhle chovat k hostovi, Červíčku. Ještě, když za chvíli bude patřit k nám," vyděšeně jsem zamrkala a kroutila neustále hlavou. Nikdo si mě nevšímal, schválně ignorovali můj nesouhlas. Tady jsem byla bezbranná. 

"Myslím, že jsme ti řekli jasně, že nemáš na výběr. U nás se ti bude líbit, uvidíš," smáli se oba, před nimi jsem si připadala jako malé kuře, které chce pryč. Malá holčička, která chce vše vrátit a cítit znovu vedle sebe svou maminku. 

Vždy se budu bránit. Nenechám se ovládat a dokážu všem, že nejsem slabá. Věřím, že se maminka na mě kouká a až uvidí, co jsem dokázala - pokud se mi vše povede- , bude na mě shlížet se slzami v očích a všem v nebi bude říkat, jak statečnou a úžasnou dceru má. Teď jsem, ale musela poslechnout, nechtěla jsem se nechat zabít...

"Kde je vlastně Bartemius? Měl už tu dávno být," syčel naštvaně Voldemort a otec se bázlivě sklonil, jako by očekával nějaký trest. Vysvětlil polohlasně, že se dnes nedostaví kvůli podezření a musí všechno proběhnout podle plánu. Sledovala jsem to s nechápajícím výrazem. Pár kousíčků mi do sebe zapadalo, ale některé věci mi neseděly. Jen jsem nad svou představivostí zakroutila hlavou. 

Pán zla zase zaznamenal mou přítomnost, proto zavolal i otce blíž, aby mě hlídal, kdybych náhodou nesouhlasila. Měl mě držet zkrátka. V otcových očích šlo vidět, jak si přeje, abych odmítla a on mě mohl znovu mučit, přesně jako kdysi. 

"Drahá," zvedla jsem hlavu ke křeslu a pořádně poslouchala, "dnes večer se bude odehrávat třetí úkol a my potřebujeme tebe. Něco už je zařízené, ale ty Pottera budeš muset zdržet na místě, rozumíš?!" s otevřenou pusou jsem hleděla do tváře.

Byla jsem dlouho ticho a oběma docházela jednoznačně trpělivost. 

"Přeci nechceš, aby se něco stalo jednomu z těch vlkodlaků a krvezrádců, u kterých bydlíš, že ne?" zalapala jsem po dechu, když mi došlo, o kom mluví. Nemohla jsem dovolit, aby Siriovi či Removi někdo ublížil. Byli pro mě jako otcové. Pomalu jsem pokývala hlavou, že udělám vše, jen ať jim neubližují. 

Více mě zaráželo to, že věděli, kde po celou tu dobu jsem, ale nechali mě být. Proč? Tuhle otázku si kladu více než tisíckrát a většinou nedostanu zpáteční odpověď. 

Oba měli na svých tvářích úšklebky a spokojeně se culili. Měli mě v hrsti a náležitě si to užívali. Staré hodiny tikaly a já jsem netrpělivě očekávala další informace nebo zvrat. Nervózně jsem sledovala každý jejich pohyb, připravena se bránit vlastníma rukama. 

Otec se podíval mým směrem, poté na hodiny. Něco zamumlal k Pánovi a on přikývl. Jejich tichou konverzaci jsem moc nepochopila, ale došlo mi, že bude čas jít. Vstala jsem a otec vzal do své náruče Lorda Voldemorta. 

Z místnosti vyšli jako první, já šla za nimi v řetězech, abych nemohla utéct. Okovy mi řezaly kůži a kovové dráty končili u otcova boku, kde byli připevněny. Měl mě tím pádem připoutanou ke svému tělu. Vláčela jsem se za nimi jako otrok. Točila se mi hlava a několikrát jsem poprosila o vodu. Ignorace z jejich strany byla více než zřejmá. 

Jen co jsme vyšli ven, mě otec přinutil, jít k němu blíž. Měla jsem mu dát spoutané ruce na rameno. Znamenalo to jediné - přemisťování. 

Za vteřinu jsme byli na temném hřbitově, po lidech ani památky, pokud nepočítáte ty pod zemí. Zalezli jsme do nějakého malého stavení. Nekoukala jsem se, co to bylo. Mohl to být dům, kaple, kdo ví, ale můj zrak nebyl schopen vše zaznamenat za takovou krátkou dobu, protože o pár vteřin jsme stáli uvnitř. Cítila jsem dech na svých zádech. Oba mi stáli za zády a mně to bylo nepříjemné.

Modlila jsem se, ať to Harry nezvládl. Nevěděla jsem, co byl třetí úkol, ale doufala jsem, že pohořel. Nechtěla jsem vidět to, co bude následovat, když se tady opravdu objeví. 

Prásknutí. Hlasy. Divoké oddechování.

Okovy ze zápěstí zmizeli a já se bála toho, co přijde. S Harrym tu byl rozhodně někdo další. Otec se pomalu vydal na měsíční svit. Harry se zmateně otočil a když jsem spatřila zelenou záři, přitiskla jsem si dlaň na ústa. 

Harryho výkřik a bolestivé skuhrání mi trhalo srdce. Modlila jsem se, ať mu nic není. Vykoukla jsem, a spatřila bezvládné tělo Cedrica Diggoryho. Neposlušná slza mi stekla po líci. Odvrátila jsem od mrtvé postavy zrak a probodávala pohledem otcovy záda. 

Harry byl uvězněný nějakou divnou kostrou, byl to něčí náhrobek a to mě děsilo. Jméno bych z té dálky přečetla, pokud by byl den. Denní světlo by to tady dělalo méně hrozivé a strašidelné. Rozhodně mi nešlo na rozum, jak se tu mohli oba objevit. Blízko něho byl pohár. Bylo mi jasné, že jej někdo začaroval. 

Bázlivě jsem se krčila ve tmě, chtěla jsem nějak zasáhnout, ale nevěděla jsem, co udělat. Stála jsem tam, třásla se a proklínala své tělo, že není schopno pohybu a že jsem takový srab. Jako bych strachem přimrzla k zemi. 

Vyděšeně jsem sledovala, jak otec vhazuje malé tělíčko do kotle. Bublalo to, dokonce i vřelo a o pár chvil jsem se dívala na záda Lorda Voldemorta v plné síle. Viděla jsem otce, jak se drží za svou pravačku. Měla tam být dlaň, ale nebyla. Muselo to být součástí rituálu. 

Netrvalo dlouho a pomocí znamení zla na levé ruce té krysy přivolali ostatní smrtijedy, kteří neskončili v Azkabanu. Otec měl za své služby přičarovanou stříbrnou ruku. 

Voldemort se otočil mým směrem a roztáhl ruce na znak objetí. V jeho dlani spočívala hůlka, ale nemířil jí na mě. 

"Jen se nestyď! Pojď k nám!" 

Vystrašeně jsem polkla a vyšla směrem k nim..